K Listům č. 5/2020
Texty Václava áka oceňuji, protoe dokáe precizně formulovat to, co u mne má podobu (silného) pocitu. Za jeho pokračování v diskusi s Karlem Hrubým jsem zvláště vděčen. Jsem ročník 1940, take jsem zail většinu mutací komunistického systému. Teze K. Hrubého, e společným znakem je struktura moci, soustředěná v jedněch rukou bez připuštění jakékoliv opozice (a tato struktura je po celou dobu stejná) je pravdivá na vysokém stupni abstrakce, na úrovni katedry politologie. V kadodenním ivotě – pro mě a pro lidi, které jsem znal nebo ještě znám – byly důleité rozdíly všednodenního ivota, které byly patrny a sledovány nejen v průběhu času, ale i mezi různými zeměmi s komunistickými vládami, kde tato univerzální pravda také platila. Například Maďarsko – povaované v 70. letech za veselá kasárna – se vyznačovalo i vizuálně tím, e bylo prosto propagandistických plakátů a hesel. O Rumunsku se říkalo, e tam bylo nutno nechat si u policie zaregistrovat psací stroj a v Albánii i fotoaparát. Na tehdejší Jugoslávii se ona obecná politologická pravda také vztahovala (včetně věznění protititovské opozice na ostrově Goli otok v 50. letech), přitom rozdíly oproti ČSSR (monost pracovat v zahraničí, dostupnost západního tisku aj.) byly takové, e na cestu do Jugoslávie se muselo ádat o výjezdní doloku. Ty rozdíly byly důleité, ovlivňovaly kvalitu ivota a také signalizovaly trhliny, které základní strukturu narušovaly. Ona sice nepřipouštěla institucionalizovanou politickou opozici, ale oponentní postoje existovaly, jak uvnitř oné struktury, tak mimo ni, v kultuře, sdílených hodnotách, ivotním stylu, názorové atmosféře na pracovištích aj. Tím se i ta struktura v různých dobách různě intenzivně narušovala. Jak v písni Anthem zpívá Leonard Cohen: There are cracks in everything thats how the light gets in. Je proto uitečné, kdy detaily fungování systému v různých dobách a komparativně v různých zemích jsou nebo budou předmětem výzkumu. Nejen pro lepší pochopení minulosti, ale i pro vyhnutí se dogmatické černobílé interpretaci dnešního světa. A je věci prospěšné, kdy to dělají i historici z generace, je má k předmětu výzkumu časový odstup.
Jaroslav Navrátil
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.