Ondřej Vaculík

Blíží se květná neděle

Devátý Ježíšek se mu již docela povedl, i když stále byl poněkud kubistický. Proporce ale seděly, dokonce ve tváři měl nějaký výraz. Ovšem nebyla to ani tak blaženost malého děťátka, tu neuměl, také kde by ji odkoukal, byl to spíše výraz Rourův, když je něčím povznesen, toho měl nakoukaného dokonale. Výtvarný teoretik by to mohl označit za způsob svaté stylizace, ostatně proč ne, víc už s tím stejně neudělá. Zdálo se mu, že zhotovením děťátka je z nejhoršího venku. Sama Panenka Marie by už mohla být brnkačka, zvláště když nemusí řešit její poprsí, protože na hruď jí přisadí toho Rourečka, chce říci Ježíška.

O ženské hlavě přec měl lepší představu než o děťátku, docela se mu dařilo vybavovat si Magdu. Magdu charakterizovalo poměrně vysoké čelo a oči dál od sebe. Horší to bylo s nosem, přestože docela výrazně vystupoval z jejího obličeje, jeho tvar si neuvědomoval a pořád mu z toho vycházel více čumák, zase Rourův, než Magdin nos. Rozhodl se, že si ho oživí, a zaběhne si něco koupit do železářství, no třeba náhradní list do obloukové pily, ten se jednou bude určitě hodit.

Mráz po čtyřech pěti dnech povolil, obleva oblila velkoměsto rozsolenou břečkou. Cestou také nakoupí nějaké potraviny, ale nejprve si musí v bankomatu vyzvednout peníze. Na účtu jich měl překvapivě hodně, žil skromně, důchod chodil pravidelně, ale bankomat mu hlásil, že mu za pět dnů končí platnost karty. Bude si muset v bance zařídit novou. Až po chvíli mu došlo, že nezařídí, vždyť ztratil občanský průkaz. Nebo se posud z žádných jeho věcí, které si odnesl z narychlo opouštěného domu, nevynořil. A ani ho nijak zvlášť nehledal, nepotřeboval ho. Jak to udělá?

Teď se tím ale zneklidňovat a trápit nebude, musí se soustředit na vyřezávání. Pozorně se díval Magdě na nos, povzbudivě se usmála se slovy: Tak v neděli ve tři jako vždycky, že. – Prodavačka vedle ní zpozorněla a zadívala se na něj zkoumavě, uhnul pohledem. Že si měl vyzvednout více peněz, ho nenapadlo. Spěchal řezat, dokud si Magdin obličej pamatoval.

Ani Marie se mu nijak zvlášť nedařila. Už vyřezával třetí pokus, ruce měl od dlátek celé bolavé, ořechové dřevo je velice tvrdé. Rour jeho snažení neúnavně pozoroval, jako by se mu snažil vést ruku, možná ho v duchu litoval, že je tak nešikovný. Nos už byl docela dobrý, ale uši mu zase vyšly příliš na vrchu hlavy místo po stranách. Teprve na čtvrtý pokus přišel na to, že Marie může mít přes uši vlasy. A pak oči, jak se má Marie dívat, aby nevypadala jako slepá. Barokní mistři zrak do oka zahloubili, to si všiml na pískovcových sochách Brokoffových i Braunových. Myslbek to tak možná dělal taky. Čtvrtá Marie už vypadala i trochu oduševněle, ale působila unaveně, jako by v železářství celý den tahala těžká kamna. Dneska už ji nechá, a zítra se jí pokusí nějak projasnit tvář.

Po zbytek dne se pokoušel najít občanský průkaz, ale bylo to marné. Věděl, že ho neměl už záhy poté, co se tu na opuštěné městské periferii utábořil. Tedy když opustil svůj byt s příšernou hromadou všeho vybavení, které zloději naházeli doprostřed místnosti. Tam zůstaly i jeho další dokumenty, například i rodný list. Občanský průkaz ale měl mít v peněžence, a tu má. Tak co se s ním stalo? Našel pouze svůj dávno vyhaslý mobil, jehož kožené pouzdro bylo obrostlé asi třemi vrstvami zeleno-žluto-hnědé plísně. No to by se normálnímu člověku nestalo, zasmál se.

Došlo mu, že po lidskoprávní stránce je na tom hodně podobně jako Rour. Ani on nemá žádný dokument o své existenci. Jak teď na matrice, nebo na některém úřadě, někoho přesvědčím, že já jsem já, a ne někdo jiný, kdo se jen za mě vydává? Mám vůbec šanci být identifikován, když jsem neprokazatelný? To je ale šlamastyka, Roure, co s námi bude.

Dalšího dne se hned ráno vypravil za nákupy, koupí si jarní boty a jarní bundu a pokusí se vybrat z bankomatu co nejvíce hotovosti. Nevydal mu však více než dvanáct tisíc. Druhých dvanáct tisíc si tedy šel vybrat následujícího dne, a když třetího dne šel pro peníze znovu, bankomat už ho odmítl. Asi se mu to zdálo nějaké podezřelé, protože jinak si vystačil průměrně se třemi tisíci měsíčně. Pochopil, že ke svým penězům už se asi nikdy nedostane. Jeho důchody se tam budou zbytečně hromadit. – Tady v obálce máme, Roure, společně do konce života čtyřiadvacet tisíc

Pryč s chmurami, musel si vyžehlit košili, zítra je neděle. Má se o tom svém průšvihu radit s Magdou? Ne, protože by chtíc nechtíc musela začít mít o něj starost, mohla by si myslet, že on to očekává, když se jí s tím svěřuje. O čem jí ale bude vyprávět, protože ani o svém sochařském díle, dárku pro ni, mluvit nemůže.

Vyprávěla, jaké to bylo úžasné, když až na konci února zalehla velkoměsto nenadálá zima. Ani sůl už nezabírala a auta na náledí do sebe vrážela jako divá, dopravní kolaps ochromil město na celý týden, premiér odvolal ministra dopravy a židle s primátorem se ještě stále povážlivě kýve, protože opozice tvrdošíjně usiluje o jeho hlavu, stále sečítá národohospodářské škody zaviněné primátorem a jeho sněhovou kalamitou, nedá a nedá si pokoje. – Bylo to veselé. Poslouchal a pozorně se na ni díval, připadala mu stejně utahaná jako jeho ořechová Marie, než ji začal vylepšovat, vyhlazovat vrásky a vyhlazovat z čela chmury. Před Velikonocemi je snad větší blázinec než před Vánocemi, poznamenala, za týden máme Květnou neděli.

Pustil občanský průkaz z hlavy a těšil se, jak sesadí, spasuje původní spodek sochy s jeho hořejškem, slepí to, zatmelí a spoj zabrousí. Udělá to hezky. Sošku ale vybarvovat, polychromovat nebude, přírodní, ořechová Marie trochu připomíná černou Madonu. Na Květnou neděli už se velice těšil.

Ondřej Vaculík

Obsah Listů 5/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Ondřej Vaculík

Blíží se květná neděle

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu