Theatrum mundi

Hynek Skořepa

Padesát let lásky a svobody

Již tradiční Vsetínský filmový maraton (22. ročník) letos nesl podtitul 50 let lásky a svobody v jugoslávském a srbském filmu. Organizátoři (Milan Kostelník a Jiří Fiala) chtěli také připomenout loňské osmdesáté narozeniny režiséra Miloše („Miši“) Radivojeviće. Promítané filmy pokrývaly poslední půlstoletí, což je doba Radivojevićovy filmařské práce. Zároveň bylo snahou porovnat, jak si s podobnými tématy poradili jeho režisérští kolegové. Organizátoři festivalu to letos neměli snadné, a to nejen kvůli stáří některých filmů. Život jim komplikovalo několikeré přesouvání termínu z důvodu covidové karantény. Předseda vsetínského filmového klubu Milan Kostelník to v brožurce pro účastníky glosoval: Měli jsme však tolik „lásky“ k jugoslávskému filmu a „svobody“ při přípravě festivalu, že jsme překážky překonali.

Ze všech projekcí mne nejvíce zaujal jubilantův snímek Ani na nebi, ani na zemi (Ni na nebu ni na zemlji, zbytková Jugoslávie, 1994). V kulisách Bělehradu během občanské války v Jugoslávii, v čase, kdy se zdá, že je vše ztraceno a nikoho nečeká nic dobrého, se každý snaží svým způsobem dát svému životu smysl a perspektivu. Kvůli nejistotě, hyperinflaci a všeobecnému nedostatku vlivem mezinárodních sankcí to vůbec není snadné, jeden z hrdinů dokonce tragicky zahyne. Díky filmu jsme mohli objevit srbského písničkáře MomŹčila „Bajagu“ Bajagiće, připomínajícího ruské písničkáře typu Okudžavy či Vysockého. Jeho píseň Moji drugovi přináší divákovi aspoň trochu optimismu. Zpívá se v ní o tom, jak jsou jeho přátelé rozseti jako perly po celém světě, od Aljašky do Austrálie. Jsou to lidé velikého srdce, když se pije, když se miluje i když se střílí. Písničkář jim přeje bezpečné cesty, hvězdnaté noci a jasná jitra, aby byli živi a zdrávi ještě sto let.

Jako druhou v pořadí vyzdvihuji Cestu do Katangy (1975) předního jugoslávského režiséra Živojina Pavloviće. Jeho díla se vyznačují drsným zachycením reality, s hrdiny těžce a leckdy marně se vypořádávajícími s odvrácenými stránkami života. Hrdina se po letech nakrátko vrací do rodného hornického města ve východním Srbsku (Bor), odkudchce odjet do diamantových dolů v Kongu, aby si tam vydělal za dva roky tolik co v Jugoslávii za celý život. Vzpomínky na dětství a prostředí průmyslové periferie ho však nakonec přimějí rozhodnutí změnit. Scénář Radoše Bajiće byl inspirován skutečným důlním neštěstím v Boru.

Stálicí obou filmů je Svetozar Cvetković, vynikající ať už coby důlní technik ve filmu Cesta do Katangy či architekt Nikola v Ani na nebi, ani na zemi.

Z dalších spatřených snímků: S chutí jsem znovu zhlédl proslulý Kusturicův snímek Vzpomínáš na Dolly Bell? (1981), silně mne oslovil další Radivojevićův film Kluk, který slibuje, natočený ve stejném roce. Hlavní hrdina Slobodan v něm zpřetrhá vazby se svojí maloměšťáckou rodinou a hledá nový život v bělehradské punkové subkultuře. Chce totiž být hodný svého jména a skutečně svobodný. Mile překvapila hudební komedie Guča! Dušana Miliće, produkovaná mimo jiné E. Kusturicou. Jde o jakousi balkánskou variaci na věčný příběh Romea a Julie, obohacenou balkánskou dechovkou.

Kvůli předčasnému odjezdu již jsem bohužel nemohl vidět další Radivojevićův film Jak mě ukradli Němci (2011), vycházející z jeho osobních prožitků z druhé světové války (tehdy mu otce nahrazoval německý důŹstojník, který u nich bydlel). Uniklo mi také válečné drama Král Petr I., natočené předloni v srbsko-řecké koprodukci, jež nadšenci z Balkanfilmu nabízejí i do českých kin. Líčí i dramatický ústup srbské armády přes zasněžené albánské hory na podzim 1915 před nepřátelskou přesilou. Král Petr své vojáky na strastiplné cestě k moři doprovázel.

Přehlídka byla doplněna výstavou Bosenský film a tvorba Emira Kusturici ve foyeru vsetínského kina Vatra. Pozoruhodné je, že ve válkou rozvrácené ŹBosně vzniká jen několik málo filmů ročně, většina z nich však dosahuje vysokých kvalit a sbírají úspěchy na festivalech po celém světě. Nabízí se pro český film nelichotivé srovnání – mezi desítkami našich filmů se po všech stránkách aspoň slušný snímek vyloupne jen výjimečně.

Vsetínský filmový maraton je největší filmovou přehlídkou balkánského filmu v bývalém Československu. Poděkování patří nejen lidem kolem vsetínského filmového klubu, ale také Domu kultury Vsetín, městu Vsetínu a firmám z regionu, bez jejichž podpory by filmový maraton nemohl probíhat. A to by byla velká škoda.

Hynek Skořepa

Obsah Listů 5/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Hynek Skořepa

Padesát let lásky a svobody

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu