Theatrum mundi
Premiéru titulu Konec hry Samuela Becketta diváci ostravské Komorní scény Aréna původně očekávali v závěru minulé sezóny. Vzhledem k epidemii koronaviru bylo ale nastudování v režii uměleckého šéfa souboru Ivana Krejčího přeloženo až na začátek sezóny stávající! A vynucený posun nečekaně proměnil v přednost!
Konec hry, který měl světovou premiéru v roce 1957, se na našich jevištích v posledních letech objevoval spíše sporadicky – snad pro onu výraznou beznaděj, se kterou pojednává o zániku lidské civilizace. Beckett drama samozřejmě psal v kontextu zcela jiné doby a odrážel v něm nejen své existenciální rozladění z vývoje po 2. světové válce, ale i pocity ze ztráty v rodině. S ohledem na události posledních měŹsíců ovšem text silně zarezonoval se současností, zahlcovanou vizemi konce světa a neustálým zdůrazňováním nevysvětlitelného nebezpečí kolem nás.
Inscenace Ivana Krejčího, která nese podtitul Uvažte, uvažte, jste na zemi, to je beznadějné!, nepochybně klade celou řadu nepříjemných otázek. Do obrazu totální zhouby, k níž lidstvo spěje a jejímiž hrdiny jsou symboličtí nemohoucí invalidé čekající na smrt, se ale v ostravské interpretaci vklínil i jistý náznak naděje – a to v aktu sluhy Clova. Ten se v závěru rozhodne od všeho odpoutat a odejít, zjevně vstříc další zkáze. V jeho činu lze spatřit jisté vyrovnání se se situací, a hlavně převzetí odpovědnosti. Právě moment jeho svobodného rozhodnutí v situaci všeobecného ohrožení je nesmírně důležitým a silným impulsem divákům.
Scénograf Milan David i autorka kostýmů Marta Rozskopfová zůstali věrní autorem předepsaným požadavkům na výtvarné řešení inscenace, kdy se děj odehrává uvnitř chátrajícího a rozpadajícího se domu. Ten je tvořen dřevěnou konstrukcí, nechybějí ani hůře dostupná okna sloužící pro jediný kontakt hrdinů se světem a samozřejmě také nezbytné popelnice, v nichž dožívají postavy otce Negga a matky Nell. Vše evokuje rozkládající se smetiště světa izolovaného od jakýchkoli pozitiv. Postavy jsou oblečeny jako bezdomovci, vše je tu ošuntělé, nefunkční – podobně jako lidské vztahy a realita kolem nás.
Režisér ale potlačuje jakoukoli potřebu experimentu a pozornost oprávněně soustředí na herecké výkony. V centru dění stojí dvojice postav Hamm a Clov, které v ostravském nastudování ztvárnili Marek Cisovský a Vojtěch Lipina. Předvádějí skvělou souhru naplněnou svébytnou groteskností. Cisovského nemohoucí vládce-slepec je sice upoutaný na kolečkové křeslo, přesto zůstává energickým malicherným manipulátorem, který chce všem kolem dokázat svou moc nad světem, neumí si přiznat konec a symbolicky i životní prohru. Neustále se expresivně šklebí, jízlivě komentuje situace, ale tím jen zakrývá svou beznaděj. Podobně excelentní výkon podává i Vojtěch Lipina, jehož Clov se od vší marnosti ale postupně osvobozuje a odchází vstříc neznámému ohrožení. S tímto uvědoměním herec postupně mění svůj výraz a křečovitou polohu otloukaného lokaje nahrazuje těšení se na možnou volnost. Lipinovu minimalistickou mimiku s tiŹkavými záškuby, skřípavým hlasem a kulháním střídá nehybný klid ve tváři, dokonce se v ní objeví i náznak úsměvu a spokojenosti, kdy z něho odpovědnost ze spolužití ve strasti padá a on odchází, jako by věřil, že lze systém narušit a snad i změnit.
Postavy Negga a Nell pak tvůrci svěřili hostujícím hercům Stanislavu Šárskému a Daně Fialkové. Vzhledem k tomu, že jim z popelnic koukají jen hlavy a někdy i ruce, jsou oba odkázáni pouze na své hlasové a mimické dispozice; do několika málo rovněž velmi soustředěných výstupů dokázali velmi trefně vměstnat esenci jak vyčerpaného, nefunkčního partnerského vztahu, tak téma odvržení staré generace, a tedy i znevážení tradičních hodnot.
Komorní scéna Aréna v těchto nejistých časech svým divákům troufale nenabízí žádný oddech, ale naopak vyžaduje jejich hluboký ponor a výraznou spoluúčast při hledání odpovědí na otázky, kam společnost směřuje a zda už není pozdě na nějakou nápravu. A naznačuje, že převezmeme-li za své činy odpovědnost, naděje se rozhodně nevytratí…
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.