Theatrum mundi

Alena Zemančíková

Jídlo v Krakově

Jídlo je v Polsku téma: píše se o něm, mluví se o něm, potraviny jsou i politické téma. Polské potraviny jsou téma i v Česku, když se zjistí, že dodávka masa nebo kuřat neprošla náležitou veterinární kontrolou. Když před Velikonocemi není dost českých vajec a supermarkety nabízejí polská, cítíme se ošizeni, podobně v případě polských brambor nebo jablek. Polské máslo je v našich obchodech levnější než máslo jihočeské: v čem je horší? V ničem, mohu zodpovědně prohlásit.

Mám to štěstí pobývat delší čas v Krakově a stravovat se tu, nakupovat polské potraviny a obcházet zdejší „mleczne bary“ a jiné četné provozovny levného stravování. Mohu taky zajít na trh, kde člověk za normální ceny dostane všechno, co si jen může přát, včetně hříbků, brusinek, malých „polských“ švestek a veškerého možného masa, sýrů a pečiva. Domů chodím kolem stánku se zeleninou, kde mají všechno, včetně listového špenátu, petrželové nati, pažitky a kopru, krásně vystavené, čerstvé a za normální ceny. Míjím také pekárnu, kde se peče několik druhů chleba – jejich názvy a složení jsou vypsané na výloze, z pekárny se line vůně. Polské jídlo a potraviny jsou kvalitnější a jsou prodávány s mnohem vyšší kulturou než u nás, s osobním přístupem.

Jídlo si do titulu dala i inscenace Divadla Juliusza Slowackiego v Krakově, kterou hraje činoherní soubor na komorní scéně MOS (Małopolski Ogrod Sztuki). Budova z roku 2012 na Starém městě stojí naproti univerzitní knihovně, v horním patře je experimentální scéna, ve sklepě artové kino. Tam jsem viděla inscenaci trojice Napiórkowski / Szyngiera / Wlekły Jedzonko, což nedokážu přeložit, protože čeština slovo jídlo nezdrobňuje, aniž by se změnil slovní základ.

Rámcem inscenace je oslava dědečkových narozenin, hostitelkou je jeho dcera, dobře situovaná elegantní dáma, a u stolu se sejdou tři generace. Na první pohled je vidět, že večeře se nebude skládat z obvyklých chodů. Přijdou i vnučky se svými partnery, jedna nejí nic a druhá přinese několik lahví vína a sommeliersky nad nimi řeční. Oslavence nechají lahůdky, kdy se předkládají nejrůznější rafinované směsi, chladným, sám taky sedí u stolu v teplákách a klidně uprostřed hostiny odejde k vedlejšímu stolku kouřit. Ve chvíli, kdy na stůl přijde speciálně ekologicky odchované kuře, vtrhnou na scénu fantasmagorické vize, debata nad klecovým chovem se změní v přízračný tanec. Pečené kuře je zkonzumováno, otevře se nová láhev, vnučka znalecky vylíčí její kvality a z ledničky se nese další mísa.

Vidíme, že vybrané a ekologicky čisté potraviny jsou jenom pro někoho, že to je snobská móda dobře situovaných kruhů, které by běžně prodávané „jídlo pro všechny“ nevzaly do úst. Přítel jedné z vnuček vypráví o tom, jak geneticky upravené obilí pomáhá nasytit Afriku, pomocí projekce píše složité organické vzorce a spokojeně ujídá pohankový tatarák. Dojde i na alkoholickou zpověď hostitelčiny sestry.

Po velkém zpěvním čísle, kdy jedna z mladých hereček provádí akrobatické kousky v průsvitné „zeměkouli“, se oslavenec vzdálí a vrátí se ve společenském obleku a bílé košili s kravatou. Hostitelka přinese další chod, steak ze zvláštního hovězího masa, prorostlého tukem, který se při pečení rozplyne, je to nepředstavitelně drahé a moc dobré. Všichni jedí, i vnučka vegetariánka, i ta, která hubne. Otec s obřadně uvázaným ubrouskem pod bradou při jídle vypráví, jak v haličské vesnici u Lvova, odkud pochází, zažil hladomor, vypráví do všech drastických podrobností včetně kanibalismu a během jeho vyprávění všichni jedí to výborné maso. Hostitelčina sestra dostane hysterický záchvat smíchu a otec stále vypráví o umírajících dětech na Ukrajině a poklidně krájí sousta na talíři.

Když scéna skončí, hostitelka, štíhlá elegantní dáma v krásných šatech a lodičkách, řekne: dejte si přece ještě, podívejte, kolik toho zbylo. Dojde i na šlehačku.

Jako by už nebylo co Źdodat, když se ve dveřích v zadním prospektu objeví obrovská vycpaná jahoda jako z nejpokleslejšího dětského muzikálu, nemůže projít dveřmi, jak je velká. Mimořádně štíhlý herec, do ní nastrčený, pronáší „popíračskou“ řeč o tom, že první geneticky upravené potraviny se konzumovaly už v pravěku, plete dohromady mendelovský proces křížení s metodami, o kterých dříve mluvil mladý vědec. Vycpané tělo olbřímí jahody herci jen překáží, je jasné, že takto hypertrofovaný plod není k ničemu. A teprve teď je konec. Na scéně zůstává stůl, který vypadá jako krajina po bitvě.

Autorská inscenace, jejíž scénář je složený z různých publicistických i dokumentárních materiálů, je efektní jevištní esejí o přesyceném městském člověku, který má, na co si vzpomene. O tom, jakou cenu ve skutečnosti má jídlo, zahrneme-li do ní i globální ekologické škody z velkokapacitních chovů a intenzivních způsobů pěstování plodin. Režisérka servíruje výstupy nejrůznější povahy – omšele televizní, dryjáčnicky reklamní, popkulturní, stand up číslo, nechybí ani přednáška: jako by nosila chody na stůl. Pro mě nejpůsobivější však byla klasicky činoherní scéna oslavencova drastického vyprávění, které nikoho nezajímá a nikoho od konzumace neodradí, jen v části společnosti působí hysterii.

Inscenace měla mít premiéru v květnu, kvůli epidemioŹlogickým opatřením ji divadlo uvedlo 8. září. Viděla jsem první reprízu.

Text vznikl s podporou Visegrádského mezinárodního literárního fondu.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 5/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Zemančíková

Jídlo v Krakově

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu