Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 5 > Knihy

Knihy

Prodavač minulostí

– „Myslím, že to, co dělám, je vlastně pokročilá forma literatury. I já vytvářím zápletky, vymýšlím osoby, ale místo abych je držel zavřené v knihách, vysílám je do reality,“ říká o své práci Félix Ventura, hlavní hrdina románu Prodavač minulostí. Příběh situovaný do současné Angoly vyšel letos v Lusobrazilské knihovně nakladatelství Triáda opatřen doslovem překladatelky Lady Weissové. Existence podrobných doslovů, jaké byly zvykem v předrevolučním Odeonu, je sama o sobě hodnotou. Kromě odhalení literárních inspirací totiž tyto texty čtenáře Lusobrazilské knihovny uvádějí i do kontextu moderních portugalsky psaných literatur a moderních dějin zemí bývalého portugalského koloniálního světa. Co je Venturova práce? „Chodí za ním příslušníci celé jedné společenské třídy, nové buržoazie (…). Jsou mezi nimi podnikatelé, ministři, velkofarmáři, pašeráci diamantů, generálové, zkrátka lidé se zajištěnou budoucností. Jenže jim chybí ta správná minulost, slavní předkové, diplomy.“ A on jim je na zakázku dodává i s rodokmeny a fotografiemi smyšlených příbuzných. Jeho život by tak mohl být vcelku klidný a dobře zajištěný, kdyby za ním na počátku příběhu nepřišel zákazník s prosbou o vybudování minulosti, kterou si osvojí, ale která se nebude nijak vázat na jeho skutečný, současný život. Prolínání minulosti a přítomnosti, rodinné a politické osudy hlavních protagonistů a hledání okamžiků štěstí vznikajícího v nevědomosti, jsou tématy čtivě napsané knihy střídajícího v jednotlivých kapitolách styly i tempo vyprávění.

José Eduardo Agualusa: Prodavač minulostí, z portugalštiny přeložila Lada Weissová, Triáda, Praha 2020, 192 s.

K. Příběh jednoho hledání

– Pomník obětem brazilské vojenské diktatury šedesátých až osmdesátých let je román K. Příběh jednoho hledání. Zmizení dcery a zetě vede vypravěče postupně jak k odkrývání jejich politického angažmá, tak hledání cest, jak jim pomoci z vězení anebo alespoň zjistit, kde a jak byli zavražděni. Román je obrazem procitání vypravěče od akademického zájmu k veřejnému angažmá. Ponurost textu posiluje porovnání vypravěčovy válečné zkušenosti z hitlerovci okupovaného Polska s chováním vojenské diktatury v poválečné vlasti. Strach, obavy nebo plané sliby potkávají vypravěče na všech stranách, a to i poté, co diktatura padne. „Je totiž zřejmé, že objasnění únosů a poprav, toho, jak a kdy se odehrál který zločin, by učinilo přítrž většině těch ponurých zákoutí mysli, která nás nutí domnívat se, že kdybychom byli jednali jinak, než jsme jednali, tragédii bychom zabránili. Proto bylo také odškodnění, třebaže mizerné, vyplaceno rodinám zmizelých velmi rychle a bez toho, aby o ně musely žádat; odškodnění vlastně předběhlo žádosti, aby mohl být každý jeden případ ihned pohřben. Pohřbít případy bez toho, aby byli pohřbeni mrtví, bez toho, aby se otevřel prostor pro vyšetřování. Rafinovaný manévr, který se snaží udělat z každé rodiny nedobrovolného spojence v určitém způsobu zacházení s historií.“ Autorkou překladu a obsáhlého doslovu je tentokrát Zuzana Burianová.

Bernardo Kucinski: K. Příběh jednoho hledání, z portugalštiny přeložila Zuzana Burianová, Triáda, Praha 2020, 248 s.

Vyhlazovací tábor v Bełżci

– Naši paměť o technizovaném vraždění nacismu utvářejí především vzpomínky přeživších koncentrační tábor. Až později se vyhlazovací akci Reinhardt a jejím nástrojům začala věnovat i historiografie. Práce zesnulého historika Roberta Kuwalka věnovaná koncentračnímu táboru v Bełżci vznikla v polském originálu v roce 2010. Popisuje rozhodnutí o vyhlazení Židů v okupovaném Polsku, funŹgování ghett, transportů do vyhlazovacích táborů, práci a složení jejich personálu i vězňů i osud obětí. Zvláštní kapitolu autor věnuje i připomínání obětí tábora v poválečném období.

Robert Kuwalek, Vyhlazovací tábor v Bełżci, z polštiny přeložil Marek Poloncarz, Academia, Praha, 416 stran

Prázdniny v Evropě

– Psali jsme už o třech autorových cestopisech. Tentokrát se rozhodl užívat výhradně autostopu, takže mohl v krátké době projet čtrnáct zemí. Severní cesta ho vedla přes Polsko, pobaltské státy, Finsko, Švédsko a Dánsko až do Kodaně. Pak se přesunul veřejnou dopravou na jih a započal druhou část své cesty v Aténách, odkud se přes Řecko, Albánii, Severní Makedonii, Srbsko, Rumunsko, Podkarpatskou Rus a Slovensko vrátil domů.

Jako obvykle zajímají Ziburu především lidé a až v druhé řadě výtvory přírody a kultury. Zatímco v dřívějších knihách se setkával hlavně s obyvateli zemí pro nás exotických, na silnicích potkává spíše speciální druh Evropanů – ty, kteří jezdí auty a berou stopaře. Tito lidé často nesouvisejí se zemí, v níž je autor potkal. Většinou se s nimi lze dobře domluvit anglicky. Je to skupina, která se s časem zmenšuje – ne tak proto, že by ubývalo řidičů, ale že ubývá stopařů. Podle autora je to škoda, protože „svět je mnohem lepší místo, než by se mohlo zdát, a stopování představuje dobrý způsob, jak se o tom přesvědčit“. Dlouhodobý čtenář Zibury si povšimne trendů daných patrně věkem cestovatele: věnuje větší pozornost zajímavostem krajiny a lidským dílům, i když se na ně i nadále nepřipravuje a spoléhá se na nahodilá setkání. Jako zvláště kouzelný objev mi připadaly polské říčky, které se navzájem křižují a každá si přitom zachová svůj proud, což si zdatný plavec samozřejmě ověřil (Wełna a Nielba poblíž Bydhoště). Přibývá také – a snad i v budoucích Ziburových knihách přibude – filozofických reflexí. Aspoň na ukázku: „Stejně jako má Sisyfos svůj kámen, já mám svou samotu. Není veselá ani smutná, vřelá ani chladná, náročná ani snadná. Je to jen stav věcí. Samota je však jediná jistota našeho života, která není závislá na ostatních lidech. Zůstane se mnou až do smrti. Proto ji objevuji, abych zjistil, kdo vlastně jsem.“

Ladislav Zibura: Prázdniny v Evropě,

– Dosud vydané knihy ztracená, nalezená a Reemigranti malého nakladatelství z Rýmařova se věnují málo známému fenoménu slovenské menšiny v Sedmihradsku a jejímu částečnému návratu do československého pohraničí po druhé světové válce. Nejnovější publikace je překladem románu v dopisech z konce 19. století, který popisuje tehdejší život národnostně pestré společnosti v rumunském Rudohoří (rumunsky Resu), součásti horského masivu Bihor, nedaleko Velkého Varaždínu (Oradey). Slováci, podobně jako Češi do Banátu, se sem stěhovali v první polovině 19. století, ještě ve třicátých letech 20. století jich zde žilo skoro padesát tisíc. Zajímavá je optika autora, poněkud ironická, s jakou nahlíží maďarsko-slovenské soužití. Takto líčí oslavu uherského milénia v obci Nová Huť: „... předstoupil malý Jano Koleňák, čistokrevný slovenský synek ze Židárně, a zarecitoval Petöfiho Národní píseň; a posléze též Verona Blahutová, jež se ujala básně začínající slovy ,Narodila jsem se jako Maďarka‘... Další z bodů na rozsáhlém programu patřil velkolepému traktátu kantora Szirmaiho ve slovenštině na téma ,záboru vlasti“ a dalším vlasteneckým písním.“

Kniha Sándora Mándokyho (1864–1942), pozapomenutého maďarského katolického kněze, je sice beletrií, její reálie jsou však věrné a postavy často skutečné. Důvod, proč si ji přečíst, není ani tak umělecký, i když je přeložena pěknou češtinou. Otevírá především zapomenuté pohledy do historie a geografie krajin, jež bývaly našim předkům známé a blízké a jež je vzrušující znovu objevovat. Vždyť kdo dnes ví, kde vlastně leží Bukovina, Volyň, Banát nebo Bihor?

Sándor Mándoky: Dopisy z Bihoru, z maďarštiny přeložila Adéla Gálová, vydal Radek Ocelák, Rýmařov 2020, 200 s.