Kateřina Smejkalová

Nejstředovější sociální demokrat

Volby do Spolkového sněmu se sice uskuteční až souběžně s těmi našimi parlamentními, tedy za rok, německá sociální demokracie má ale už od počátku srpna jasno, kdo ji do nich povede: současný ministr financí a vicekancléř vládnoucí velké koalice s CDU/CSU, politický veterán Olaf Scholz. Výběr politika, kterého renomovaný německý týdeník Die Zeit tituloval jako nejstředovějšího žijícího sociálního demokrata, se může jevit jako překvapivá závěrečná otočka zpět poté, co se v čele strany od posledních voleb vystřídalo hned trojí vedení, vždy s cílem pro stranu sužovanou dlouhými roky ve velké koalici vybudovat co nejrozpoznatelnější politický profil. Jak Martin Schulz, tak Andrea Nahlesová však skončili rychle a neslavně, a ani stávající předsednické duo Norbert Walter-Borjans a Saskia Eskenová za rok ve funkci nezvládlo ze svého outsiderství a programové radikality vykřesat nic, co by někoho z něj pro kancléřskou roli nominovalo. Strana se tak rozhodla vsadit na jistotu.

Olaf Scholz se ve vrcholné politice pohybuje bezmála dvě dekády. Vystřídal během nich celou řadu důležitých funkcí, jak stranických, tak politických. V SPD působil jako ústřední tajemník, tajemník poslaneckého klubu ve Spolkovém sněmu, místopředseda strany i její přechodný předseda. V první velké koalici Angely Merkelové byl ministrem práce a sociálních věcí, poté prvním starostou městské spolkové země Hamburg, aby od jara 2018 dosud jako ministr financí a místopředseda vlády zastával svou prozatím nejvýznamnější politickou funkci.

Aktuální nominace na volebního lídra své strany je poněkud překvapivou otočkou nejen pro ni, ale i pro kariéru Olafa Scholze. Loni na podzim totiž utrpěl potupnou porážku při volbách do čela SPD a zdálo se, že tím je jeho působení v politice definitivně u konce. Chvíli dokonce nebylo jasné, zda se kvůli tomuto debaklu předčasně nevzdá své vládní funkce. Členská základna se totiž místo pro politického matadora Scholze rozhodla pro více méně neznámé duo Walter-Borjans/Eskenová, kteří se při hlasování výslovně stylizovali do opozice vůči němu, proti jeho programatickému i strategickému pragmatismu ztělesněnému jeho souhlasem, ba přímo podílem na další velké koalici s konzervativci, kterou podstatná část členů strany vnímá jako existenční ohrožení. Výsledek se pak často interpretoval méně jako výhra jejich dvou osobností, ale daleko spíš jako cílená porážka Scholze a všeho, co ztělesňuje.

Svým dlouhým angažmá ve vrcholné politice totiž pro mnoho straníků Scholz neztělesňuje záhodnou politickou zkušenost a renomé, ale spíše část establishmentu, kterému se dává za vinu dramatický propad někdejší pyšné lidové strany někam na současných 10 až 15 procent voličské podpory. Ačkoli se jako ministr práce a sociálních věcí podílel na spuštění programu kurzarbeit, u kterého se má za to, že Německo zachránil od výraznějších dopadů finanční krize roku 2008 a následného globálního ekonomického propadu, participoval v této funkci bez jakýchkoli rozporů také na implementaci Schröderových neoliberálních reforem trhu práce a sociálních systémů známých jako Hartz IV.

Právě ty jsou nyní v očích mnoha členů a stoupenců strany vnímány jako začátek sociálně-demokratického konce – a Olaf Scholz je jeden z mála ještě aktivních politiků té doby, kterého lze za tento omyl pohánět k politické odpovědnosti. Také počáteční fáze jeho úřadování na ministerstvu financí ho usvědčovala z přetrvávajícího příklonu k politice austerity: držel státní kasu tak přísně, až se začalo proslýchat, že se na ministerstvu odchodem Wolfganga Schäubleho, Scholzova šetřivého předchůdce od politické konkurence, vlastně vůbec nic nezměnilo. Nechvalně proslul ale i tím, že nese politickou odpovědnost za nezvládnutý summit G20 v Hamburku v roce 2017, během kterého se nepodařilo zabránit ani eskalujícím násilným protestům, ani excesům proti demonstrujícím.

Zkrátka: ještě před rokem se Olaf Scholz, pragmatik, někdy snad až oportunista, nejevil jako někdo, od koho by strana mohla čekat nějakou záchranu, ba právě naopak. Jenže od minulého podzimu se toho změnilo mnoho. Jednak rychle pohasly naděje, že by změnu mohlo přinést nové stranické vedení – dílem vlivem toho, že je jako outsidery nikdy nepřijaly za své stranické struktury – jako třeba poslanecký klub, dílem jejich vlastní nezkušeností, neschopností a nevýrazností. Okolnosti ale způsobily i posun v politických pozicích Źsamotného Scholze: prohra ve vnitrostranickém hlasování, ale zejména pak celospolečenský posun směrem k větší solidaritě a důrazu na odpovědnost státu, který se během pandemie koronaviru v Německu odehrál, vedly k tomu, že se z šetřivého ministra financí rázem stala bazuka, jak on sám nazval obří záchranné programy svého ministerstva z jara letošního roku a jak od té doby političtí komentátoři přezdívají jemu samotnému.

Stejný společenský pohyb pak vedl k tomu, že se v Německu poprvé v historii začíná na celostátní úrovni vážně uvažovat o vytvoření koalice SPD, Die Linke a Zelených. Početně možná sice byla už v minulosti, sociální demokraté a zelení však měli dřív z politického spojenectví s místy antisystémovou krajní levicí obavy. Nyní už si ho ale vyzkoušeli dosyta na úrovni zemských parlamentů a zdá se, že by vzestup levicových hodnot za pandemie mohli nyní chtít využít k jeho uskutečnění i v politickém Berlíně.

Za této situace přestává být důležité nahánět krajně levicové hlasy, to může SPD v klidu přenechat Die Linke. Role SPD by v této konstelaci spíše byla přetáhnout středové voliče CDU/CSU a na to by Olaf Scholz mohl být vybaven dobře – koneckonců se na této straně politického spektra rýsuje, že kandidátem na kancléře bude buď hřmotný a law and order vyznávající Bavor Markus Söder, či arogantní milionář a neoliberál nejhrubšího zrna FrieŹdrich Merz. Pro mnoho voličů, kterým dosud imponovala pragmatičnost, technokratičnost a absence velkých ideologických střetů u Angely Merkelové, by mohl být Olaf Scholz její ideální náhradou.

Je třeba ale nezapomínat, že do voleb zbývá ještě přesně tolik času, co jich od minulého podzimu uběhlo. Změnit se může tedy znovu mnohé. Kupříkladu pokud Německo zasáhne dramatičtější druhá vlna pandemie a země nebude schopná vydat znovu tolik peněz jako na jaře, čímž si koupila jakous takous hospodářskou stabilitu, může se rychle z pochvalně uznávané bazuky Olafa Scholze stát hlavní odpovědný za ekonomickou krizi.

I přes solidně zvládnutou první pandemickou vlnu se už teď situace v zemi významně radikalizuje, přibývá antisystémových deŹmonstrantů a popíračů, atmosféra začíná místy připomínat vyhrocené scény z roku 2015, kdy podobnou neurózu vyvolal příchod uprchlíků a AfD to vystřelilo místy až ke čtvrtině voličské podpory.

Dosavadní nárůst podpory vládnoucí CDU/CSU jako uznání za prozatím dobré manévrování vodami pandemie se proto rychle může z frustrace zvrhnout v posilování populistů a Německo může místo inspirativního socialisticko-environmentálního pokusu (ačkoli to podle aktuálních preferencí vypadá, že vedeného vůbec poprvé v historii zeleným kancléřem či kancléřkou) čekat ošklivý povolební pat, který ponechá jen tak krkolomné možnosti vládnutí, že zklamaní nebudou jen příznivci sociálně-ekologické transformace.

Kateřina Smejkalová (1986) je politoložka.

Obsah Listů 5/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Kateřina Smejkalová

Nejstředovější sociální demokrat

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu