Ferdinand Vrábel

Návrat ruských legionárov domov

Na lodi išlo všetko v úplnom poriadku a pokoji.
Sťažnosti, ktoré sa vyskytovali v prvý a druhý
deň, týkali sa hlavne stravy, úplne prestali.
Po nepokojných a chmúrnych dobách na ruskej
pôde nastal zase pokoj a uspokojenie.

Pred sto rokmi sa končila veľká a významná kapitola boja Čechov a Slovákov za slobodu a vlastný štát. V novembri 1920 sa úspešne zavŕšila evakuácia Československého vojska na Rusi (ruských legionárov) domov do Československa a slávnostne vyhlásil sa jej koniec, hoci niektorí opozdilci sa vracali ešte aj neskôr. Francúzski a talianski legionári sa vracali domov už v decembri 1918 a v januári 1919, ale hneď boli odosielaní do pohraničia v českých krajinách, na Těšínsko a potom na Slovensko, aby hájili územnú celistvosť mladého československého štátu.

Podstatne zložitejšie to bolo s návratom ruských legionárov domov jednak pre zložitú situáciu v Rusku a jednak aj pre veľkú vzdialenosť. Návrat sa organizoval veľkými zaoceánskymi loďami doslova „okolo celého sveta“. Základné trasy boli dve – z prístavu vo Vladivostoku cez Tichý oceán do prístavov v USA a Kanade, potom vlakmi a znova cez oceán, tentoraz Atlantický, do prístavov v severnom Nemecku a potom zase vlakmi do Československa. Časť týchto transportov išla aj cez Panamský prieplav. Druhá trasa bola trošku kratšia a viedla cez Indický oceán, Japonsko, Šanghaj, Hongkong, Singapur, Cejlón, Aden, Červené more, Port Said, Suezský prieplav a Stredozemné more okolo Kréty do prístavu v Terste a odtiaľ vlakmi do Československa. Tieto návraty boli tiež zložité a mnohí legionári cestu cez oceán neprežili, či už pre zranenia z bojov, alebo nemoci, a pochovali ich podľa zvykov námorníkov do mora.

Transporty sa tiež líšili medzi sebou príhodami, ktoré prežili, a aj rôznymi náladami a spôsobmi privítania doma. Napríklad prvý transport 3. streleckého pluku Jána Žižku z Trocnova sa Źplavil na lodi Madawaska od 12. marca 1920 do Terstu, kam dorazil 16. apríla 1920. Odtiaľ pokračoval niekoľkými vlakmi do Horního Dvořiště, kam prišiel 20. apríla večer. Tam privítanie pokračovalo takto: ... Všechno vystoupilo zde z vlaků a za zvuků hudby všichni s jásotem a pohnutím vítali rodnou půdu, kam po tak dlouhé době přijeli. Večer všechny vlaky se sjely v Čes. Budějovicích, kde bylo oficiální uvítání velitele tamní posádky. Po srdečném uvítání odejel vlak s velitelem 3. pluku do stanice Planá, kde byl uvítán panem presidentem. Kolem 20. hodiny vjel vlak do stanice. Tam již jej očekával pan president. Velitel pluku a generál Šokorov se mu hlásili. President prohlížel pak mužstvo, seřazené na stanici. Hoši stáli jako z kamene, ale oči prozrazovaly vnitřní radost, když president volným krokem obcházel celý šik, zřejmě potěšený zdravým vzhledem vojáků, s nimiž rozmlouval, vyptávaje se na poměry a na to, jak se těší na domov. Po přehlídce promluvil k vojákům a jeho řeč zanechala v nich hluboký dojem. Když potom velitel pluku děkoval presidentovi za laskavá a otcovská slova a sliboval, že pluk tak jako pro vlast bojoval, tak pro ni bude pracovati a ji hájiti, a pan president velitele pluku políbil, propuklo vojsko v jásot a srdečné ovace panu presidentovi. V 21 hodin opouštěl vlak stanici a jel do tábora, kde jej vítala železniční hudba a spousta obyvatelstva, ač bylo již pozdě večer. Dne 22. dubna přijel vlak do Prahy, kde byl uvítán generálním inspektorem Macharem, velitelem divise a velitelem 1. a 2. pluku. Ve 20 hodin odjel vlak 3. pluku do Kroměříže. V Olomouci byl uvítán velitelem posádky, hudbou 27. pluku a spoustou obecenstva. V Hulíně, kam přijel 23. dubna v poledne, dostalo se vlaku velikého uvítání. Vítal jej velitel 11. brigády, plukovník Pilz, okresní hejtman a městská rada kroměřížská. Dámy z Hulína po starém slovanském zvyku přinesly vojákům hanácké koláče. Po půlhodinové zastávce jel vlak dále do Kroměříže. Na nádražním peroně vítala jej posádková hudba, hrála národní hymny. Pěvecký spolek Moravan zpíval „Věno“. Pak vítala pluk městská zpráva, starosta sokolské župy Hanácké, České ženy, České srdce, ženy legionářů a dvě malá děvčátka v krojích. Hoši v sokolském kroji přinášeli květiny. Mezitím seřadil se transport. Plukovní prapor ženy ověnčily věncem. Všechny sokolské prapory před plukovním praporem se skláněly, hudba hrála hymny. Velitel čestné stráže „Invalidů legionářů a Sokolstva“, která byla shromážděna před staniční budovou, se hlásil veliteli pluku. Pluk pak špalírem žactva všech škol a obecenstva, které jej radostně pozdravovalo, odcházel z nádraží na náměstí. Tam se seřadil, velitel pluku hlásil se zemskému vojenskému veliteli, generálu Podhajskému, který se s plukem pozdravil a vítal jej na Moravu. Hudba potom hrála fanfáry z „Libuše“, Moravan zpíval „Svůj k svému“. Následovaly proslovy. Dr. Černý za zemskou politickou správu, velitel 14. brigády, plukovník Pilz, za 14. brigádu, starosta Jedlička za město. Velitel pluku hluboce dojat, děkoval za tak upřímné uvítání a odvedl pluk do kasáren. Cesta prvého transportu do vlasti byla Źskončena.

Podstatne inak to bolo napríklad s príchodom ruských legionárov do Komárna, ktoré bolo prevažne maďarským mestom. Oravec Mikuláš Gacek (odplával z Vladivostoku na lodi Logan 21. júla 1920 a po malej nehode vo Vladivostoku, kde loď narazila na plytčinu a zdržala sa, dorazil do Terstu 8. septembra) na to spomínal takto: Ľakali sme sa Bratislavy... No v Bratislave nás nikto nevítal. Boli už vítačkami presýtení... Komárno nás tiež prijalo chladno, zamračene. Pred odchodom na mesačnú dovolenku v ktorejsi izbe komárňanskej kasárne sme sa ešte raz poschádzali: Čatloš, Klátik, Kujan, Ballo, Kulík... Brat Klátik vzal ceruzu do ruky a napísal na dlhý list bieleho papiera: „Drahí naši! Zem naša zmladená, vytúžená!“ Napísal niekoľko riadkov – pretrel... Znova začal, pokrútil hlavou, podal list mne: – Na, ty probuj... Mne to akosi nejde... Chceli sme svojim v oslobodenej domovine povedať niečo veľmi pekné, dojímavé, i niečo veľmi vecné. Niečo také, z čoho by mohol mať úžitok celý národ... Pozri, akí sme boli slabí, nedostatoční, chaotickí! Nič ti nenesieme, len trošku svetla, čo nádherným jasom ožarovalo našu cestu v drvivom burácajúcom uragáne, ktorým sme prešli... Mali sme takéto skúsenosti... Ty si rob všetko lepšie, dokonalejšie. Vystríhaj sa chýb, ktoré sme my robili. A svetlo naše si chráň. Zíde sa ti. Pomôže ti bez úhony prejsť cez všetky uragány, ktoré ťa postihnú. Na ceste, aby si mohol slobodne kráčať vyššie, čoraz vyššie... Nenapísali sme... Márne sa snažíme do zrozumiteľnej formy vliať, čo nám zmietalo dušou. Počarbali sme celú kopu papiera – podaromnici.

Celkom do Československa prišlo z Ruska v 42 lodných transportoch 72 644 osôb (4914 invalidov, 3004 dôstojníkov, 53 455 vojakov a poddôstojníkov, 1726 žien a detí). ŹSibírska anabáza a následná evakuácia ruských legionárov patria dodnes medzi najväčšie výkony čs. vojska a budú vždy tvoriť slávnu kapitolu dejín našej armády.

Ferdinand Vrábel (1948) je historik. Zaoberá sa dejinami I. ČSR, problematikou antisemitizmu a národnostných menšín.

Obsah Listů 5/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Ferdinand Vrábel

Návrat ruských legionárov domov

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu