Václav Jamek

Chvála hudby

Chtěl jsem psát něco když ne radostnějšího, tak aspoň milého, nebo radši řeknu vlídného, vlastně už minule; něco jsem si k tomu i poznamenal, ale teď to nemohu najít, a zase budu vypaŹdat jako freudovsky usvědčený škarohlíd. Cokoli hezkého mi pověstná cenzura vždycky zašantroŹčí hluboko v nevědomí.

Co to jen mohlo být?

Určitě žádná fantazie, žádný sen! Sny jsou urážky, kterými nás častuje skutečnost, necháŹpu, jak mohou někoho utěšit; zvlášť od chvíle, kdy začne být jisté, že se z nich už nic skutečností vážně nestane. Pokud jde o ty mé, není ostatně o co stát. Jsou často otravné a vlezlé, některých se nezbavím za celou noc, i když se třeba občas probudím a protestuji. Bývají to hlavně sny počítací a třídivé (nutnost něco přebrat, uspořádat), a kolikrát musím procitnout, abych si připomenul, že erotické fotografie, které si uložím do počítače ve snu, tam ráno nebudou, takže bych si od toho celonočního zuřivého klikání mohl dát oddech, protože je stejně už znova neuvidím. Sotva zase usnu, úředničina pokračuje.

Jiný příklad: celou noc musím čelit finančním úkladům a machinacím dvou lotrů, kteří rozsévají hrůzu mezi obyvateli toho místa a jejich jediným cílem je vykrást jim účty. Ale nikdo neŹví, jak přesně vypadají. Najednou mám jednoho před sebou, na očích má obrovské brýle. Dojde mi, že jsou to brýle speciální, které mu právě umožňují do účtů nahlížet a převádět z nich peníze jinam. Jakoby nedopatřením mu je srazím z nosu a rozšlapu je. Jenže on není sám, kdo má takové veliké brýle, a protože si nemůžeme být jisti, rozšlapáváme ty brýle všechny. Potom se to stejně pořád mele dokola, a teprve k ránu se dozvídám, že za vším stojí islandský terorista jménem Ben Kutloch.

Ne, odtud bychom se snadno dostali k tomu, jak je dnes demokracie zase tísněná ze všech stran, jako před devadesáti roky, v letech třicátých, jak se zas pomalu ocitá v menšině, tenŹtokrát počínaje svými anglosaskými kolébkami, které se upínají ke své mrtvé minulosti, protože nejsou s to a nemají ani vůli zlepšit své zastaralé instituce; kdežto Evropská unie je rozežírána od chaotů z východu. Společnosti se už léta fašizují, jedny zhurta, jiné sametově, ve shodě se svými nádhernými tradicemi. Ale není se čemu divit: měkká verze sociálního darwinismu známá jako ekonomický liberalismus přechází logicky do tvrdé verze. Jak říkal jeden můj spolužák fašista, žiŹvot je boój. A boój přitvrzuje. Mrtvolná minulost se rozlézá všude. Abych alespoň tenkým paprsŹkem prozářil temnoty: jestli Trump prohraje letošní americké volby, nebude se snažit o puč a moc předá. Za prvé, je to stařec; za druhé, nemá skutečnou politickou představu, jen těkavou, tudíž převážně destruktivní energii; za třetí, není to vůdce; jeho bezbřehý narcisismus rychle přepne na úlevné téma „byl jsem nejlepším prezidentem v dějinách USA“. Moc se v tom případě načas vrátí udržovatelům neudržitelného. Rozvrat se mírně oddálí. Mezitím snad umřu.

Když přestávají svou roli plnit sny (třebaže okolní epidemie do nich dosud nepronikla, ani mé chromnoucí nohy, takže si mohu občas, nepříliš často, vyrazit s Vladimírem na horskou túru), když sny ztěžknou jako ty nohy, nahradí je u nás starců vzpomínky, sny obrácené dozadu, nouzoŹvá šidítka. O mé bájivé vyprávění kupodivu někdo požádal, jinak si s ním musíme vystačit mezi sebou. Tak jsem začal něco sepisovat, zatím jsem dospěl do čtvrtého roku svého života, už je toho dost, a pořád ne všechno, na čem záleží (najednou mi vytanulo, jak nám teta Tonča vždycky na zimu vozila ze vsi třílitrovou láhev řepného sirobu a jak se mi ten řepný sirob krásně vsákl do duše), a k tomu hlavnímu jsem se ani nedostal; je s podivem, kolik si toho z nejranějšího dětství pamatuji. Ale mám pocit, že pokračovat až k deseti letům se mi nebude chtít, dát si dohromady, z čeho sestávalo první ohledávání světa, mi přijde zajímavé, zbytek už míň. Pokud nedokážu vylíčit, jaké to bylo, když jsem se rodil a když jsem umíral, mohu ze svého života zachytit jenom jakési zmítání v časoprostoru. Tedy svého druhu chiméru čili fikci, utvářenou požadavky díla.

Ale poezii jsem na mysli také neměl. Nedávno chtěli, abych na pražské filozofické fakultě zahajoval nějaký festival poezie, a já neodpověděl, protože staré jsem předčítat nechtěl, a nic nového nemám. Už nějakých patnáct let se chystám napsat jakési Rekviem, měl jsem už dokonce skvělé první dva verše, jenže jsem je zase zapomněl. Možná bych vynechal Dies irae, jako Fauré, hluk a zuřivost světa snad úplně stačí, proč má ještě zuřit Stvořitel? Ale jediné, co ze mě za posledŹní rok vypadlo, je pár veršíků připomínajících ze všeho nejvíc novoročenky mé přítelkyně Vlasty Dufkové, však zbarvené čímsi jako budovatelským duchem beznaděje:

Ve směs!

Podrž mi grešli, řekla škeble.
Držím a držím.
No to jsem blázen –
Jsa tady, jsem i vedle.

Však vzhůru, a vesměs!
A to MĚ podrž!

Na rekviem je to málo, ale hlavně: nic z toho, co předchází, jsem tady psát nechtěl! Zbývá už jedině hudba – takže jsem vážně asi chtěl psát o ní. Nevím už, co to bylo někdy loni za konŹcert, pozval mě na něj překladatel a přítel Vratislav Slezák; byl to určitě koncert ve velkém instruŹmentálním obsazení, protože jsem na schodišti k šatnám příteli řekl: „Víte, proč je pro mě hudba jakýmsi mystickým úkonem? Vždycky mě na ní uchvacovalo to, že se v ní spojí tolik lidí, aby kažŹdý po svém a přitom společně a svorně stvořili tak různotvárné a přitom bezrozporné dílo, které vstřebá i každý rozbroj a konflikt, dílo tvořené z poryvů čisté energie, které nemá jiný smysl než ten souzvuk sám; které je čistým výrazem víry v harmonii světa, touhy po ní a její oslavou; a přijde mi, že tvor schopný takový souzvuk vytvářet, vyhledávat a zakládat si na něm, nemůže být úplně zlý, a dokazuje, že nezaslouží zatracení.“

Vratislav Slezák zemřel osmaosmdesátiletý v půli března, to už vládl mimořádný stav, kteŹrý na řadu týdnů zastavil všechen pospolitý život, včetně kultury. Tehdy měli Berlínští filharmoniŹkové dávat svůj jarní „Evropský koncert“, tuším v telavivské koncertní síni; místo toho jsme mohli vidět v televizi zvláštní přenos z jejich liduprázdné koncertní síně v Berlíně. Na podiu tam bylo daleko o sebe rozsazeno několik hudebníků – tak, aby dobře vynikla místa těch členů orchestru, kteří tam chyběli. Zastoupeny byly všechny smyčce, hlavní dřevěné dechové nástroje s výjimkou fagotu (tj. flétna, hoboj a klarinet), tři nástroje klávesové, k tomu dva perkusionisté: včetně dirigenta (Kirilla Petrenka) a sopranistky (Christiane Kargové), která přišla na poslední oddíl, patnáct umělců. V tomto obsazení přednesli komorní verzi Mahlerovy 4. symfonie (v úpravě Erwina Steina).

Jako umělecké vyjádření k současné civilizační krizi vyvolané nejen virovou pandemií to bylo výmluvné a silné. Vyznělo to jako varování před úpadkem, možná před koncem civilizace, v němž bychom zapomněli skoro všechno, čeho jsme dosáhli a co jsme vytvořili; před hroznými časy, kdy ze světa zbudou jenom střípky, a ubohé zbytky lidstva budou začínat od těch střípků; a málo zbude i těch, kdo si ještě vzpomenou, co byla hudba. Ale sejdou se a hrát budou.

Zdá se mi, že mystické poslání hudby tu bylo výsostně stvrzeno.

Václav Jamek

Obsah Listů 5/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

Chvála hudby

Ve směs!

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu