Za demokratickou levici

Martin Profant

Levice a bída těch druhých aneb poučení od Jaurése

Od loňského ročníku se věnujeme tématu sebeŹvnímání levice a teoretickým konceptům, které ji jako politický pojem popisují, i debatám, v nichž ji popisují příznivci či oponenti zvenčí. Do diskuse již přispěli její moderátor Milan Znoj, Matěj Metelec, Ondřej Slačálek, Apolena Rychlíková, Kateřina Smejkalová, Jaroslav Fiala, Anna Kárníková, Petr Drulák a Ľubica Kobová.

-red-

Návrh, aby se sociální dávky odebíraly rodině jako trest za záškoláctví, který zvažuje sociální demokracie a zřejmě tak koketuje s myšlenkou konzervativního socialismu, nemůže být nikdy levicový, protože je to nespravedlivé a represivní opatření. Vím, vypadá to jako utopie, co jen bylo nespravedlivých a represivních opatření, na nichž se podepsaly vlády a strany řečené levicové. Jenže se mi z té věty nechce slevit ani tečku nad „i. Proto mi nezbývá než vzít pojem sociální spravedlnosti a prozkoumat, nakolik lze z oné kupy sporných minulých významů, očekávání a nezapomenuté hořkosti z pokusů o jeho provedení vyhmátnout linii levice, která by to vše ještě mohla udržet pohromadě. A musím v tomto ohledu vskutku poděkovat J.-C. Mischéovi a Petru Drulákovi. Bez jejich připomenutí bych si neuvědomil, jak příhodný bod, odkud takovou linii vést, představuje právě Jean Jaurés. Názorně tak lze ukázat, co je v sázce, když se levice zkouší zbavit svého radikálně republikánského ukotvení.

I.

V roce 1898 měli francouzští socialisté v parlamentu první mandáty a nadějné vyhlídky. Do toho přišla ta nešťastná aféra. Dreyfus byl zjevně oběť justičního omylu, ale měli by socialisté bojovat za spravedlnost, která je v kapitalismu nutně ideologickou zástěrkou třídní nespravedlnosti? Rozhodně ne, říká představitel vlivné skupiny marxistických socialistů Jules Guesde, není v našem třídním zájmu krvácet ve vnitřních bojích znesvářené buržoazie. Nachází podporu, vždyť Dreyfus byl důstojník, tedy stvoření od dob Komuny mezi dělnictvem snad ještě nenáviděnější než špicl, a nadto byl žid. Byli ovšem socialisté, kteří odmítli nevidět pro tento třídní katechismus v této věci nespravedlnost, a Jaurés jejich odmítnutí vyjádřil s působivou rétorikou a teoretickou elegancí.

Ano, buržoazie si přivlastnila a pro své ideologické potřeby přistřihla pojetí spravedlnosti, ale právě proto jí nelze spravedlnost nechat v rukou. A třídní boj nesmí mířit proti obětem nespravedlnosti. Dreyfus tak podle Jaurése už není „ani důstojníkem, ani buržoou: přemíra neštěstí ho vysvlékla z každé třídní charakteristiky; není už nic jiného než lidství samo, v té nejvyšším míře utrpení a zoufalství, jakou si člověk dokáže představit“. V třídním boji jde o odstranění panství jedné třídy, protože pod třídním panstvím se lidství vyskytuje převážně ve stavu utrpení, vždy jako „zmrzačené a zkomolené lidství“. Jen odstranění třídního panství a nastolení socialismu, ve kterém nevládne a nesmí vládnout žádná třída, vytvoří podmínky pro „opravdové lidství“, které „je jen tam, kde je nezávislost, činná vůle, svobodné a radostné přizpůsobení se lidí navzájem.“

Spor o Dreyfuse je předehra levicových sporů, ve kterých se už přes sto let emancipační poslání levice stále znovu konfrontuje se snahou omezit levicovou politiku na taktické zájmy proletariátu (a po jeho zmizení na zájmy „dolních deseti milionů“ a podobných mytických entit) a hlavně – vyhnout se konfrontaci s očekávaným míněním proletářských voličů, kteří by bez šovinismu a antisemitismu (anticikanismu, islamo- a xenofobie atd.) byli odtrženi od svých kořenů a tzv. přirozeného, to jest masmédii produkovaného světa; trpěli by proto „ztrátou orientace a naděje“ (J.-C. Michéa). Nicméně proletáři – a spodní lid vůbec – opakovaně zklamávali očekávání těch, kteří vsadili na jejich předpokládané ignorantství. Reagovali někdy přímým odmítnutím, jindy okázalou lhostejností. V roce 1898 se přiklonili na stranu intelektuála Jaurése, v roce 1968 odmítli francouzští dělníci a odboráři komunistické váhání a stávkami podpořili boj „buržoazních děcek“ z Latinské čtvrti. Jako příklad pohrdlivé lhostejnosti postačí ta, kterou dnes před našima očima zakouší ČSSD. Potýkají se s ní její straničtí vůdcové, zřejmě přesvědčení, že ještě neklesli v populistické soutěži dost hluboko a ještě se dost nezadlužili při hledání lepšího marketingu – marnost nad marnost.

Jaurés v programové úvaze o tom, jak se socialisté musí zmocnit pojmů spravedlnosti a lidských práv (Práv člověka a občana), přetvořit je a rozšířit navzdory odporu buržoazie, kladl důraz na život. Jde o práva žijícího člověka. Život, tedy přítomnost neruší minulost, podřizuje si ji pro své potřeby. Přítomnost tak přestává být pouhým „teď“ a získává hloubku, strukturuje se. Uchvacuje do sebe obrovské bohatství minulosti, „vše, co bylo na minulosti silné a živé“, aby z toho vytvořila budoucí „laskavou a pohostinnou [lidskou] přirozenost“. Anatole France psal o proletářích, „jejichž myšlení lze těžko poznat, protože se samo nezná“, ale o nichž „se zdá, že je [...] aféra nezajímala. Měla pro ně příliš literární, příliš klasickou příchuť“. U France slyšíš ironii vůči socialistickým předákům, kteří si osobují právo mluvit za proletáře, ale Jaurés, kterého si France nadmíru vážil, právě to vzal jako politickou možnost: Teď dělníky aféra nezajímá, sami nevědí, co si myslet. Ale veřejné mínění se polarizuje, prostor se rychle uzavírá a brzy nepůjde stát mimo. V tom, co je k neprůhlednosti zvířené a čpí pro nezkušený nos příliš ostře literárním kvašením, je už vlastně přítomná dělnická pozice, jen ji vyjádřit a reprezentovat. Tedy vyjádřit to, co socialistický politik rozpoznal v žité přítomnosti svého publika jako živé oproti mrtvým předsudkům a populistickým implantátům.

Tvrdý a úspěšný bojovník, jenž pomáhal vyhrát stávky a spory se zaměstnavateli, angažoval se při zakládání samosprávných podniků a družstev, věděl takříkajíc na vlastní kůži, že základní občanská práva, v kapitalismu vždy limitovaná, jsou předpokladem rozvoje socialistického hnutí a že je třeba je beze zbytku využívat a tlačit na jejich rozšiřování. Nepochyboval, že třídní panství musí být odstraněno revoluční cestou, ale hrálo se o to, aby revoluce jen nenahradila „kapitalistická privilegia tíživou monotónní centralizovanou byrokracií“. A ta hra probíhala v aktuálním rozvoji francouzské demokracie. Již dnes na úrovni velkých obcí, konstatuje Jaurés v roce 1901, demokracie zasahuje, přebírajíc odpovědnost za správu veřejných statků a potřeb („hygiena, bydlení, výživa, osvětlení, školství“), „do samotného jádra problému vlastnictví“. A poskytujíc právo spolčovací, umožňuje bujení výrobních a spotřebních družstev a celého vějíře odborových a profesních organizací, od podpůrných dělnických a řemeslnických spolků až k národním odborovým federacím. Nemluvě o dělnickém tisku a politických organizacích. To vše vytváří „technickou připravenost socialismu“, plejádu samosprávných obcí a spolků, do nichž se rozlije revolucí dobytá odpovědnost za sociální práva a společenské vlastnictví.

II.

Přeplněné osudy levice ve 20. století navádějí k retro-utopickému čtení Jaurésových textů, tedy ke zrušení historického odstupu. Utopie společenského vlastnictví získává svěží přiŹtažlivost v kontrastu s monotónní komunisŹtickou byrokracií spravující nikoli společenské, ale státní vlastnictví. Tuto koŹmunistickou verzi bychom snad mohli ponechat milosrdnému zapomnění a hlučné stupiditě posthumního antikomunismu, jenže utopie společenského vlastnictví svádí i na pozadí demokratického sociálního státu. Bez historického odstupu se neobejdeme. Také v tom nám může pomoci Jaurés. Pro obnoŹvení odstupu a prolomení kouzla společenského vlastnictví se hodí máloco lépe než způsob, kterým Jaurés používá slovo národ.

U něj je to pojem jako křemen, z nejlepšího republikánského chovu, bez náznaku nacionalistického zbahnění. Jaurésův národ zahrnuje vše, čemu říkáme národní stát a nadto národní kulturu a veřejnost. Šťastný Francouz sice slyšel o končinách světa, kde zeje propast mezi národní kulturou a státem, ale jemu k řešení těch okrajových případů, kdy se obojí nepřekrývá, stačí důsledná republikánská inkluzivita, obyvatel Francie se má rychle a bez obstrukcí stát také jejím občanem. Vulgární myšlenky o společenství krve či osudu patří od Velké revoluce do mýtických teutonských lesů na druhé straně Rýna, a ne do hlavy slušných lidí. Národ je svrchovaný, a proto představuje přirozený prostor politického jednání. Socialisté jsou sice internacionalisté a kosmopolitně přiznávají všem lidem na světě stejná práva, ale boj o svobodu, sociální práva a spravedlnost se logicky odehrává v rámci národa.

Levice byla s takovým pojmem národa, resp. národního státu pevně spjata od té doby, co se z umístění reprezentantů třetího stavu po levici krále stal politický pojem. V druhé polovině 20. století rozšíření národního státu do formy sociálního státu znamenalo jistotu spolehlivého užití občanských práv pracujícími a velmi solidní standard sociálních práv. Třída většiny získala nebývalý prostor svobody a naději na setrvalý růst blahobytu. Čtyři šance, na kterých spočívala ochota lidí přijmout a aktivně hájit sociální smír, působily důvěryhodně: šance na relativně rovný přístup k lékařské péči, na přijatelně důstojný život ve stáří, na jakžtakž efektivní pomoc při ztrátě obživy a propadu do hmotné nouze a last but not least šance na relativně rovný přístup ke vzdělání pro všechny děti. Rychle se ovšem ukázalo morální břemeno takového kompromisu, který nezahrnoval vyloučené skupiny, a vzápětí i břemeno systémové. SoŹciální stát musí krotit kapitalistické hospoŹdářství a opírá se přitom o podporu demoŹkratické veřejnosti. Zároveň od něj tato veřejnost očekává růst blahobytu a ten v kapitalistické konkurenci brzdí – alespoň podle vládnoucího racionálního ekonomického výkladu – příliš vysoké náklady práce, příliš mnoho výdajů na ekonomicky neefekŹtivní sociální výdaje, zvláště ve prospěch dlouhodobě nezaměstnaných, sociálně vyloučených, ekologie, chudých regionů; prostě vytváří se prostor pro potenciální alianci bohatých a vlastníků pracovních míst. Intervence státu, podle pravidel kompromisu povinně tržně konformní, a snaha řešit ohrožení smíru vybičovaným růstem vedly k útěku těch největších hráčů mimo stát. Nadnárodní společnosti používají servis národních států, ale velmi málo se podílejí na nákladech.

Dnes sice formálně sociální smír ještě přežívá, zato ze státu příliš nezbývá. Přestává fungovat jako fiskální stát, daňové optimalizace a daňové ráje již dávno nejsou výsadou hrstky nejmocnějších. To ohrožuje nejefektivnější formu vytváření sociálního míru, přerozdělování. Přestává fungovat jako právní stát, schopný vymáhat své zákony; a k čemu je kvalitní pracovněprávní zákonodárství a ochrana práce, když se standardem stává švarcsystém, práce na černo a agenturní práce? Dopady epidemie na dole Paskov, kde většina fárajících nepoužívala odpovídající pracovně-právní ochranu, snad ukázala míru rozvratu i těm, co vidět nechtěli.

Ze čtyř šanci na relativně rovný přístup nejnázorněji vidíme skrytý pád v případě šance na vzdělání. Sociální nerovnost se propisuje do našich škol rafinovaným způsobem. Bez doučování, ať již rodinného či placeného, a bez soustavné starosti o to, co se dítě ve škole naučilo, drasticky klesá šance, že si žák na základní škole osvojí potřebné základy, zvláště tam, kde mu budou chybět nejcitelněji a kde půjde později ztráta nejhůře nahradit, v oblasti matematiky, cizího jazyka a zažité gramatiky jazyka mateřského. Prostě sociální stát v této oblasti sice přežívá, veřejné školy se provozují, jen hrozí, že brzy budou relativně nákladně udržovanou fasádou docela vybydleného domu.

Hledáme tedy národní řešení? Těžká hodina pro levicovou politiku. Musí hájit výdobytky sociálního státu, které jí tají pod rukama, a zároveň překročit horizont státu. Z perspektivy ČR je EU nadějný region, v jehož rámci lze ještě účinně obnovit sociální smír. Potíž je, že věcná levicová politika se může lokalizovat v EU jen požadavkem na radikální změnu. Už jen požadavky posílení pravomocí Evropského parlamentu a zavedení základních společných minimálních sociálních standardů pro celou EU působí jako naprostá utopie, o myšlenkách typu Tobinovy daně ani nemluvě. A levicové strany jsou příliš existenčně ohrožené, aby měly k utopii odvahu, a zároveň jsou ještě ohroženy málo na to, aby pochopily, že jim nic jiného nezbývá. Stále ještě důvěřují tomu, že mohou sázet na realistickou politiku, v jaurésovském kódování: že se mohou populisticky spoléhat na mrtvé předsudky očekávané u svých domnělých voličů.

III.

V horizontu republikánského národa předvádí Jaurés klasické levicové řešení problému rasového či etnického vyloučení. Dreyfus je příslušník židovské rasy, která „se zvláštní dovedností manipuluje kapitalistický mechanismus kořistění, lhaní, korupce a vydírání“. Ale to, co je třeba zničit, není rasa, ale právě ten mechanismus. Rasovou nenávist je třeba odmítnout ve prospěch třídního boje za „univerzální a bratrské společenství“. Po Osvětimi ta „zvláštní dovednost“ rasy vyznívá nepěkně, ale smysl je zřejmý: RaŹsismus je patologickým projevem kapitalismu a totéž platí o případných nesympatických strategiích přežití, které se jako odpověď na útlak historicky rozšířily v diskriminované skupině. Odstraňte třídní panství a patologie zmizí. A to, co zbývá, rozmanitost zvyklosti a náboženství, pokud vůbec přetrvá, nepředstavuje v rámci republikánského národa s jednotným veřejným školstvím problém.

Jak se v druhé polovině dvacátého století rozšiřovala občanská rovnost a vyrovnávaly se alespoň nejnepřijatelnější nerovnosti šancí vyvolané sociální nerovností, stávaly se stále viditelnější skupiny, které definovány dlouhodobým útlakem a diskriminací mohly toto rozšíření využívat podstatně méně efektivně než druzí, pokud vůbec. Jejich situace zpochybnila dosavadní emancipační očekávání: revize zákonů ve prospěch subprivilegovaných, aby mohli lépe využívat svá práva a svobody, důsledné odstranění diskriminačních opatření (segregované školy apod.) a ani opatření k vyrovnání šancí, různé formy afirmativních akcí, nic z toho není dostatečně efektivní. Znevýhodnění přežívá totiž v praktikách a jazyce společnosti. Tato zkušenost vyvolává dobrými důvody ospravedlněnou potřebu vlastního osvobození, ve které budu jako Afroameričan, Rom, maghrebský imigrant aktérem, nikoliv objektem. Jde o uznání lidství v mé konkrétní situaci, uznání partikulární identity těch, s nimiž tu situaci sdílím jako „rovný ve své důstojnosti s každým druhým. Protože pokud by společenská znevýhodnění byla nadále jen kompenzována kvótami pro přístup ke vzdělání, podpůrnými programy zaměstnanosti atd. – a zkušenost první generace ukázala, že víc nelze od těchto technik vyrovnávání očekávat –, zůstávám vlastně nadále příslušníkem vyloučené menšiny, jen to díky státem zprostředkované blahovůli bude menšina relativně přijatelně opečovávaná; s platností do odvolání.

Z pohledu emancipační levice – slovo emancipační chápu jako pleonasmus – by měla být podpora sebeosvobozování utlačovaných skupin mimo diskusi. Rychle se však objevila potíž, kterou kdysi vyjádřil klasicky Richard Rorty. Levice, zděšená neúspěchy již nikoliv při rozvíjení, ale jen při zoufalé obraně sociálního státu, nemohla odolat pokušení a soustředila se na aktivity, ve kterých dosahovala alespoň spektakulárních výsledků. Soustředila se na politiku identit, a zároveň oslepla pro témata bezdomovectví, třídy pracující chudoby, nezaměstnanosti, protože „to není ta správná jinakost (Rorty). Bílí nativní pracující, důchodci a nezaměstnaní se tím cítí zrazeni a nižší střední třída se zase jednou vrátí k iluzi, že by mohl existovat stav, ve kterém by nenesla největší fiskální zátěž. To je čas pro oligarchického populistu. Rorty svoji úvahu pointoval: „Působí to, jako by se [...] levice nedokázala věnovat více tématům najednou [...], a buď se musela soustředit na ekonomickou situaci a ignorovat společenská stigmata, nebo naopak.“ Představa levice, která bude podporovat vládnoucího populistu a hlásat, že partikulární identity jsou jen „logo“, jež „aktivisté zavěšují na jinak maximálně uniformovaného pracovníka a spotřebitele“ (Drulák), byla v roce 1998 ještě mimo Rortyho imaginaci.

Mezi socialistickou „obecnou“ emancipací a politikou identit ovšem neexistuje žádná předjednaná harmonie. Partikulární identity jsou přetížené úsilím napodobit možná až zbytečně komplexní vzor, totiž národní identitu, a to vede k nebezpečnému pokušení fetišizace. Například „Black Lives Matter“ oslovuje levičáka díky implicitnímu předporozumění: jde o životy těch, kteří se stávají extrémně často obětí policejní zvůle, nepřiměřeně tvrdých rozsudků či přímo justičních omylů; těch, kdož mají mnohem nižší šanci na slušné vzdělání a obživu atd. Hesla „White Lives Matter“ nebo „All Lives Matter“ jsou nepřijatelná proto a potud, že toto až příliš zdůvodněné předporozumění popírají. Ovšem v okamžiku, kdy se „Black Lives Matter“ uplatňuje v přístupu k umělecké tvorbě – při kritice umělecké fotografie či požadavku na podíl černochů mezi herci konkrétního filmu –, ztrácí spolu s vazbou na řečené předporozumění i svoji pravdivost a stává se fetišem. Vztah levice k dílčím osvobozením proto vyžaduje vstřícný, ale kritický odstup, v politické praxi realizovaný formou širokých spojenectví neusilujících o sjednocení.

IV.

Vraťme se k odebírání sociálních dávek za záškoláctví. Opatření evidentně podporuje korozi sociálního státu, protože hrozí bez soudu a možnosti soudního odporu uvrhnout relativně velkou skupinu lidí pod hranicí chudoby do bezdomovectví. Potom by jim pečující stát pravděpodobně v zájmu řádné výchovy odebral děti.

Nejde při tom nerovném dopadu pouze o prostý fakt, že řečené dávky jsou životně nezbytné právě jen pro chudé. Ale ono i to záškoláctví máme sociálně distribuované. Nepamatuji se, že bych já či někdo z mých přátel a známých měl formální problémy se záškoláctvím našich dětí, přestože leckteré z nich důsledně odmítalo navštěvovat některé předměty. Jenomže škola je pro nás, lidi s určitým stupněm vzdělání a bohatými mikrosociálními vazbami, domácké prostředí a vesměs se najde přátelské řešení. Oproti tomu pro rodiče z vyloučených lokalit je škola neznámá a nepřátelská instituce a školy jim oplácejí, často nevědomky, stejnou mincí.

Stále jsou u nás děti, které nedržely před příchodem do školy v ruce pastelku a nehrály si s míčem. Navíc přicházejí z romské kolony nebo ubytovny. Přes všechna inkluzivní opatření zažívají ve škole kruté časy. A doma rodiče vědí, že škola je jim k ničemu: „Stejně zůstaneš Romák, práci a bydlení nenajdeš.“ Naložit na tyhle děti navíc odpovědnost za existenční podmínky celé rodiny, ať už ji přijmou samy, anebo budou donuceny rodičovským násilím, znamená prohloubit nepřátelství mezi nimi a školou; demotivované vegetování, při kterém se možná naučí základy čtení a počtů, sotva na úrovni někdejších pomocných škol. Paní ministryně jaksi ve svém návrhu pozapomněla, že jde o živé lidi a že „Brown Lives Matter. Pokouší se represí reprodukovat zbídačené a utištěné lidství.

Proč takový obskurní nápad? Ten nejlepší případ by byla netrpělivost srdce a neznalost, snaha posílit závažnost výhružného potenciálu, kterým by vůči klientům disponovali namísto prostředků efektivní pomoci sociální pracovnice a pracovníci, v tom horším případě by se dalo uvažovat o nestoudném alibismu vlády, která ukazuje přísnost, aby se nemluvilo o tom, že není schopna zajistit pro všechny děti ve škole dostupné obědy a bezplatné plavecké a lyžařské kursy (které jsou jim uloženy jako povinné).

Jenomže Petr Drulák nabídl mnohem děsivější a bohužel přesvědčivou interpretaci. Jedná se prý o zohlednění „konzervativního instinktu lidových vrstev“. Tento konzervativismus pojmenoval nepřekonatelně Umberto Eco: urfašismus. Imanentní pokušení masové demokracie, poprvé v Evropě zakoušené v Dreyfusově aféře. Právě sociální demokracie proti němu představovala – a ve své civilizované, bohužel dnes nečeské, podobě ještě představuje – tu nejmocnější hráz. Jaurésovsky: Odmítala mrtvou danost ne-měnných instinktů ve prospěch potřeb plného společenského života lidí, o kterých se lze dohadovat v politické rozpravě.

Drulák píše o levicových elitářích. Nevím, osobně považuji za elitáře člověka, který se domnívá, že se s lidmi (v elitářském slovníku „masami“) nedá mluvit a domlouvat, ale je nutné je zmanipulovat tím, že vycházíme vstříc jejich nejhorším instinktům. Soucitný konzervativní socialismus jim pak má nabídnout, aby si svůj hněv z ponížení a nemožnosti změnit svoji situaci prostřednictvím účasti na politických rozhodnutích vylili na ty, kdo se jim nemohou bránit. Jde o meliorizaci hněvu, která zajišťuje stabilitu represivních poŹměrů a klid mocných. Tak alespoň interpretovali tento přístup, o kterém ještě netušili, že může být levicový, myslitelé Frankfurtské Źškoly. Ovšem Petr Drulák psal o potřebě kořenů, zvláště těch středoevropských, a frankfurtští byli vykořenění emigranti v sociální bublině amerických kampusů. Proto, abych dbal o ty kořeny, připomenu na závěr popis urfašistických instinktů ve vídeňském románu Jaurésova českého současníka: „Najdeme [...] vždy někoho, kdo je bídnější než my. Sebevětší bídák najde někoho, před kým může hrdě zvednout hlavu. Neposílí tě ta nízkost, ta zbabělost?“ Žid, Rom, imigrant, samoživitelka závislá na dávkách v hmotné nouzi, někdo se najde, jen si vybrat. Pochybuji, že právě tahle volba může posílit českou levici.

Citováno z textů:

Jaurés, Jean, Les preuves : affaire Dreyfus [L’Interét Socialisté], 1898; [BNF: Gallica https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k72819h.texteImage]

Jaurés, Jean, Le socialisme et la vie [Études Źsocialistes, 1901], http://www.jaures.eu/ressources/de_jaures/le-socialisme-et-la-vie/

Discours du Tivoli Vaux-Hall, 7 juin 1898, in L’Affaire Dreyfus, tome 6 des Šuvres de Jean Jaurčs, éd. Eric Cahm, Paris, Fayard, 2001.

France, Anatole, Ostrov tučňáků,

Československý spisovatel, Praha 1951

Rorty, Richard, Achieving Our Country:

Leftist Thought in Twentieth-Century America, Harvard University Press 1999

Martin Profant (1960) je vědecký pracovník FLÚ AV ČR a ZČU, někdejší vedoucí poradců ministryně školství a bývalý ředitel Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 5/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Martin Profant

Levice a bída těch druhých aneb poučení od Jaurése

I.

II.

III.

IV.

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu