Václav Žák

Komunismus jako tabu

K diskusi s Karlem Hrubým

Karel Hrubý, bývalý předseda exilové sociální demokracie, napsal do čtvrtého čísla Listů laskavou polemiku s mým rozhovorem s Jaroslavem Bicanem, který vyšel o číslo předtím. Karel Hrubý je jedním ze vzácných lidí, kteří nepodlehli vábničce lepších zítřků ani v roce 1948 a za své přesvědčení strávil řadu let v komunistických kriminálech. Říká se, že noblesa zavazuje. Teď jde o to, jestli budu s to udržet stejnou věcnost diskuse, jakou svým textem nastavil on.

V rozhovoru, který se týkal voleb v roce 1990 a vývoje bezprostředně po nich, jsem se snažil zdůraznit, jaký důsledek pro politický vývoj měla weaponizace minulosti, kterou rodící se česká pravice použila k rozštěpení společnosti na my a oni.

Hlavní argumentační linkou rozhovoru bylo konstatování, že před volbami a nějaký čas po nich hrál rozhodující roli liberální disent, tedy lidé spojení s Chartou 77. Ta vznikla poté, co Československá socialistická republika v roce 1976 ratifikovala helsinské pakty o lidských právech. Prohlášení Charty ratifikaci přivítalo a nabídlo státu pomocnou ruku ve snaze lidská práva dodržovat. V Chartě tato pasáž nebyla přijímaná jednomyslně: část disentu v tom viděla úlitbu režimu, aby neměl záminku k represím, kterou ale při první vhodné příležitosti odloží, protože přece ve skutečnosti jde o boj s komunistickým režimem. Liberální disent však v lidských právech neviděl taktický manévr, ale závazek i pro své chování v budoucnosti.

Karel Hrubý začíná svůj text citací. „Trestní právo se má vztahovat jenom na takové případy, kde lze jednoznačně prokázat, že dotyčná osoba vědomě a úmyslně porušovala trestní kodex, který v té době platil,“ říká Žák (s. 29). Přiznává tedy komunistické diktatuře status právního státu, jehož právní kodex nemá být zpochybňován? ptá se.

Jako signatář Charty musím odpovědět: ano. Podpisem Charty jsem stvrdil, že ČSSR považuji za právní stát a že mu chci pomáhat dodržování lidských práv zlepšit. Stal se jím – přinejmenším formálně – ratifikací helsinského protokolu. Považoval jsem ho za diktaturu nepřipouštějící disent jako v padesátých letech? Nepovažoval. Věděl jsem relativně dobře z uvolnění cenzury v šedesátých letech, co se dělo jak v Sovětském svazu, tak u nás. Věděl jsem, že sen o demokratickém socialismu skončil intervencí, ale zároveň jsem věděl, že normalizace není obnovení diktatury padesátých let. Bylo možné hledat hranice, kam lze v projevech nesouhlasu zajít.

Ve Výzkumném ústavu matematických strojů, ve kterém jsem pracoval, se signatářů Charty zastala stranická organizace, která odmítla přání Státní bezpečnosti, aby nás propustili z práce. V té době StB nepřikazovala, ale projevovala přání. Vždyť jsme podepsali helsinský pakt. Že bylo v drtivé většině případů vyslyšeno, je pravda. Ale náš případ ukázal, že bylo možné přání oslyšet. Bez následků. Chápu, že člověku, který prošel komunistickými kriminály padesátých let, to může připadat jako leporelo pro děti, které zamlžuje pravou podstatu režimu.

Tím se dostáváme k pravděpodobně největšímu rozdílu v interpretaci čtyřiceti let komunistického režimu. Karel Hrubý tvrdí, že východiskem hodnocení má být struktura komunistického režimu, která se po celou dobu jeho existence neměnila.

Píše: Posuzovat komunistický režim s poukazem jen na některou jeho část, je scestné. (str. 24) S tím zcela souhlasím.

Na téže straně však píše dále: Je třeba posuzovat komunistickou vládu nikoli podle dobového zabarvení, ale podle toho zásadního, co ji charakterizovalo ve všech obdobích její existence. Na začátku, za pražského jara, i po okupaci a na jejím konci. A tím společným znakem je struktura moci, soustředěná v jedněch rukou bez připuštění jakékoli opozice.

Obávám se, že takové východisko víc zakrývá, než odhaluje. Je sice pravda, že ani v roce 1968 neexistovala legální opozice, neměli bychom však přehlédnout ojedinělost situace: vždyť strana tehdy ztratila vedoucí roli! Několik měsíců potom, co byla zrušena cenzura, dostal společenský vývoj takovou dynamiku, že obnovit vedoucí úlohu strany musely přijet armády bratrských zemí! V Československu v té době neměl šanci žádný Jaruzelský, aby se výjimečným stavem pokusil intervenci předejít.

Vážený autor ví jistě mnohem lépe než já, jak dalece pokročily práce na obnově sociální demokracie, tedy opoziční strany. Pokud bychom výchozí princip přijali, nedovolí nám pochopit výjimečnost roku 1968 ani vysvětlit, proč se po Gorbačovově repete omezení cenzury rozpadl Sovětský svaz.

Pro mě to znamená, že komunistický režim je třeba studovat a posuzovat v každé jeho dějinné mutaci odděleně, ale nesmí se popis jednoho období vztáhnout na celek. Vždyť například tvář padesátých let určovala Moskva, jak v represi, tak Chruščovovým odsudkem stalinismu v roce 1956, a vedoucí úlohu měla strana až v socialistické ústavě z roku 1960.

Mrzí mě, že jsem se v rozhovoru nevyjádřil přesněji, jak rozumím vlivu pořadů typu Příběhy dvacátého století na mladou generaci. Pro jistotu ocituji příslušnou pasáž rozhovoru: „Dnešní mladou generaci se podařilo ,příběhy dvacátého století‘ zpracovat tak, že má o minulosti zcela falešnou představu. Řada z nich věří tomu, že jsme čtyřicet let žili v koncentračním táboře. Nedovedou si představit, že před slzami smutku miliony lidí měly v očích slzy radosti. Euforie vyprchá a lidé, co ji prožili, se za ni vesměs stydí, protože v mezičase pochopili, že naletěli.“ Byla to příliš zkratkovitá formulace. Nedalo se z ní pochopit, co mám na mysli.

Karel Hrubý měl právem za to, že mi jde o individuální každodenní radosti a strasti, které lidé prožívají ve všech režimech. Já jsem ale měl na mysli proměny takříkajíc politických slz radosti a smutku. Není asi pochyb, že 9. května 1945 měla celá řada lidí v očích slzy radosti. Měli proto tehdy své dobré důvody. První republiku viděli jako fiasko a nechtěli ji obnovit. Ponížení z Mnichova, hrůzy protektorátu měli živě před očima. Nacistická kritika Sovětského svazu během protektorátu fakticky znemožnila, aby se po roce 1945 o vztahu k SSSR vedla jakákoliv veřejná debata. Kritik by byl okamžitě označen za nacistu. Veřejnost nechtěla zpět parlamentní demokracii, ale tu lepší, lidovou. S nadšením znárodňovala. Nepochybně část veřejnosti, která podporovala převrat v roce 1948, byla také upřímně přesvědčena, že jsme našli pověstné dubisko, o které se můžeme opřít, a konečně nám nehrozí nový Mnichov. Členové souborů, které zpívaly na Dunajevského jásavé melodie „neztratí se zrnko žádné, vždyť jsou pro Sovětský svaz“, k tomu asi nikdo nenutil výhrůžkami. Řada lidí dobrovolně přispívala na zlatý poklad republiky. Intelektuálka Anna Hostomská napsala text k Písni brigády, v níž se chlapec ptá své milé: „což ty nemáš radosti žádné, když sirény hlas uslyšíš?“ A tak dál. Jenže v příbězích 20. století osudy lidí, kteří tehdy prožívali euforii, nezaznějí. Podle mě to je vážný problém, protože tím ztrácíme naši trpce získanou zkušenost, že pokud společnost nekriticky důvěřuje moci, může přijít o svobodu i se slzami radosti v očích.

Příběhy připomínající oběti komunistického režimu mají svou cenu v tom, že se z privátního dostanou do veřejného prostoru, jenom s nimi však pochopit minulost nelze. Ferdinand Peroutka psal: „kdo nechtěl (před válkou) socialismus malý, bude mít velký“, a v rozsáhlé eseji argumentoval, jak se KSČ přílivem nových členů promění. Prostě únor 1948 měl masovou podporu. Kdo tedy jásal na Staroměstském náměstí při projevu Klementa Gottwalda? Podle příběhů to vypadá tak, že to byli buď pitomci, nebo zvrhlíci, kteří toužili uvrhnout své bližní do jáchymovských dolů, koncentračních táborů a vraždit v inscenovaných politických procesech. TaŹkový odsudek si naši předkové stěží zaslouží. Není důležitější ptát se, proč někteří, jako Karel Hrubý, euforii nepodlehli a předvedli odvážný a přesný samostatný úsudek? A proč jich bylo tak málo?

Uznávám, že příklad s rezolucemi požadujícími trest smrti pro Miladu Horákovou se mi opravdu nepovedl. Lze předpokládat, že v té době už převládal strach. Udělal jsem tu zkratku proto, že rozsáhlejší vysvětlení by se do rozhovoru nevešlo. Byla to chyba.

Karel Hrubý mi vytýká, proč jsem se nedistancoval od těch historiků, kteří nám poslední desetiletí „normalizace“ představují jako už oproštěné od diktatury, jako „moderní způsob vládnutí“. (...) Snaží se nám vnutit představu, že každodenní život spoluurčoval tvář diktatury stejně, jako to dělaly mocenské složky strany, která ovládala stát. Zastírají tím tu rozhodující asymetrii možností mezi míněním lidu a direktivami moci. Mocenské orgány měly rozhodující slovo. Každodenní život neurčoval charakter diktatury, ale diktatura určovala hranice toho, co v každodenním životě se smí a co se – podle tehdy platného práva – trestá.

Myslím, že historikům studujícím kažŹdodennost poněkud křivdí. Teorie institucí učí, že ve společnosti neustále probíhá hra mezi institucemi a organizacemi. Instituce jsou podlé této teorie pravidla, organizace podle nich hrají, ale zároveň pravidla neustále pozměňují. V průběhu času může být změna hluboká. Přece právě rok 1968 ukázal, že se diktatura může proměnit tak, že ztratí schopnost určovat, co se smí a nesmí.

Až na Pullmannovu knihu Konec experimentu neznám produkci historiků této školy a nemohu vyloučit, že se v nich objevily formulace, které Karel Hrubý odmítá. Spíš mi však připomínají pokus použít teorii modernizace i na komunistické režimy. Nevidím v tom nic špatného. Myslím, že nejde o relativizací individuálních tragédií, které komunistický režim způsobil. Jenže porovnávání vývoje v různých společnostech bohužel rozdíly mezi režimy skutečně částečně stírá a nedivím se, že to lidem se zkušeností Karla Hrubého může vadit.

Jak jsem uvedl výše, mutace komunistického režimu v průběhu času byly podstatné a nelze je podle mě převést na jednoho společného jmenovatele. Trpká prohra po euforii roku 1968 vedla většinu těch, kteří se na reformním programu procesu chtěli podílet, k závěru, že nemá cenu se pokoušet o reformy, dokud se nepromění situace v Moskvě. Několik set tisíc lidí si tehdy hodně zkomplikovalo život, když odmítli označit okupaci za bratrskou pomoc. To bylo morální gesto, kterého si cenili maďarští intelektuálové, když ho porovnávali s jejich ochotou spolupracovat s Kadárovým režimem. My jsme ho znehodnotili floskulí o souboji dvou klik uvnitř KSČ. Přitom v roce 68 skutečně šlo o pokus ukázat, že komunismus není neslučitelný se svobodou. Když Gorbačov začal opakovat scénář Pražského jara, opadla apatie a společnost postupně pochopila, že šance na změnu je reálná. Gorbačovovi už neměl kdo poskytnout bratrskou pomoc, tak se osifikovaný systém, který promeškal svoji šanci na reformu, rozsypal jako domeček z karet.

Karel Hrubý závěrem píše: Nechápu, proč (VŽ) přitom jednostranně odsoudil představy mladé generace, která pod dojmem vyprávění o procesu proti Horákové, Slánskému a tisícům tehdy souzených a sdělujících své „příběhy“ má jiný názor na život v diktatuře. Mně vůbec nevadí, že mladá generace má jiný názor na život v diktatuře, nemůže ho nemít. Vadí mi, že si současní antikomunisti udělali z komunismu mobilizační rekvizitu podobně, jak si ji udělali komunisté z nacismu po roce 1945. Tak hrajeme další etudu politiky vděčnosti. Strach z nacismu / vděčnost SSSR byly součástí mobilizační kulisy, která zabránila střízlivému hodnocení geopolitických souřadnic, v nichž jsme se ocitli. Viz http://vvz.cz/2019/01/03/mnichov-a-unor-pohledem-zvenku-2.

Strach z komunismu / vděčnost USA jsou komponenty dnešní mobilizace, která stejně tak vypíná přemýšlení o naší geopolitické situaci. Stačí srovnat návštěvu ministra zahraničí Pompea v Praze a ve Vídni. V Praze manifestační ovace. Na vídeňské tiskové konferenci rakouský ministr zahraničí prohlásil, že s USA mají velmi dobré vztahy, proto si mohou dovolit hovořit otevřeně, a distancoval se od americké sankční politiky vůči Nord Stream 2, nátlaku na dodavatele sítí 5. generace a dalším sporným krokům americké zahraniční politiky. U nás by se stal předmětem ostré kritiky. Proč? Protože volá-li Pompeo do boje proti komunismu, není třeba žádný další argument. To slovo ztratilo obsah a stalo se ikonou prostoru, v němž se už nesmějí klást otázky. A tak se nikdo (veřejně) neptá, co mají společného dnešní Rusko a Čína s komunismem. Jestli je americká snaha rozklížit Evropskou unii skutečně v našem zájmu. Podle mě však naše dějiny varují, že substituce vděčnosti za geopolitiku a odezírání přání velmocím ze rtů mohou vést k trpkým koncům.

Když si mou odpověď přečetl autor rozhovoru Jaroslav Bican, projevil pochybnost, jestli je hlavním nositelem antikomunismu skutečně ta nejmladší generace. Podle něho to jsou lidé, kterým bylo v roce 1989 okolo dvaceti let, takže dnes to jsou padesátníci. Jak dalece se jim podařilo přenést jejich pocit, že čtyřicet let předtím byla jedna černá díra, na nejmladší generaci, vlastně nevíme. Myslím, že má pravdu. Není vyloučeno, že pohled té nejmladší generace už je sebevědomější a diferencovanější. Pokus o svržení děkana Pullmana nevyšel také proto, že se ho zastali jeho studenti. Sebevědomí bychom potřebovali v dnešní politické elitě jako sůl. Třeba nás čekají lepší časy.

Václav Žák (1945) je šéfredaktor Listů.

Obsah Listů 5/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Žák

Komunismus jako tabu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu