Josef Kuthan

Filantropie na správném místě

Jedním z důsledků silné sociální diferenciace v současné společnosti je chování, které bývá nazýváno filantropie a jeho nositelé filantropové. Při něm vlastníci velkých majetků (kapitálu) dobrovolně a z humanitních motivů poskytují jeho část určitým subjektům na dolních místech sociálního žebříčku. Po tomto ryze akademickém úvodu lze dojít k jednoznačnému závěru, že se jedná o aktivitu v podstatě chvályhodnou, pokud jsou jejími cíli příjemci, kterým stát není sto poskytovat společensky opodstatněnou podporu v žádoucím rozsahu.

V pojednání (Listy 6/2019) jsem se pokusil upozornit na znepokojující situaci v České republice, kdy finanční prostředky ze státního rozpočtu vyčleněné pro vědu a výzkum nejsou odlišovány podle toho, zda mají podporovat časově neohraničené tradiční vědecké bádání nebo svojí podstatou jen dočasný základní a aplikovaný výzkum. Zkušenost ukazuje, že je mnohem snazší vytvářet výzkumné týmy nejrozmanitějšího cílového zaměření než udržovat a zakládat stabilní vědecké školy v bádání týkající se stěžejních problémů lidstva a vesmíru. Ty jsou právě hlavními nositeli moderní vzdělanosti se základem ve vysokém školství. Na tom nemění nic ani skutečnost, že dynamika lidského poznání nenachází často ostré hranice mezi samotnou vědou a kvalitním základním výzkumem.

Nepříliš snadným problémem státní politiky v oblasti vědy a výzkumu je nejen trvalá podpora stávajících a prokazatelně úspěšných řešitelů aktuálních vědeckých témat, ale také podpora těch nových absolventů vysokých škol, kteří projevují opodstatněné ambice angažovat se v některých oblastech vědy. A v tomto ohledu je dle mého názoru situace u nás velmi nepříznivá. Po dokončení doktorandského závěru vysokoškolského studia se již podle charakteru obhájené disertační práce začíná obvykle rýsovat pravděpodobná náklonnost nového nositele titulu Ph.D. k cílené výzkumné orientaci či k riskantnímu bádání s nepříliš snadno předvídatelnými výsledky. Absolventům prvého typu nabízí naše společnost řadu uplatnění jak v akademickém tak průmyslovém a zemědělském výzkumu. Pro potenciální badatele druhého typu se z hlediska rozpočtových prostředků již nenabízí skoro nic, pokud si je do své pracovní skupiny nevybere například jejich školitel nebo některý jiný vědec. Otevírá se zde tedy prostor pro osvícené filantropy, kteří mohou poskytnout prostředky, aby vybraní adepti vědy mohli poznat některá špičková vědecká pracoviště v zahraničí a po určitou dobu podílet se na jejich badatelské činnosti.

O jedné takové dvojici filantropů, kterou označím Manželé Dvořákovi bych se na tomto místě rád zmínil nejen proto, že jde o mé kolegy stejného vědeckého zaměření (organická chemie) z mého bývalého pracoviště, ale že poskytované prostředky pocházejí z vlastní výzkumné aktivity což je zvláště v našich poměrech zcela neobvyklé. Zatímco bývá běžné, že vědecké talenty podporují filantropové, jejichž bohatství pochází ze zcela jiných oborů lidské činnosti, zde máme co činit s odborníky celoživotně zapálenými pro vlastní obor, jejichž cílem je trvale využívat částku 200 milionů korun v rámci jimi založené nadace Experientia. Jejím cílem je financování zahraničních odborných stáží objektivně vybraným absolventům přírodovědných oborů, případně některým finančně přispět pro založení vlastního pracovního týmu (www.experentia.cz). V uplynulých sedmi letech již ostatně některé z těchto možností smysluplně využil jistý počet velmi nadějných uchazečů.

Pro čtenáře může být překvapivé, jak se Źfilantropové Hana Dvořáková a profesor Dalimil Dvořák k uvedené nadaci vlastně dostali. Oba absolvovali vysokoškolské studium na Ústavu organické chemie VŠCHT v Praze, kde díky jeho poválečnému vedoucímu a zakladateli české školy organické syntézy profesorovi Rudolfu Lukešovi (viz můj citovaný článek v Listech) byly vyvíjeny metody a strategie cílených preparativních mnohastupňových příprav různých organických látek, zejména tak zvaných heterocyklických sloučenin. Po žel brzké smrti svého zakladatele pokračovali v tomto oboru úspěšně i někteří jeho žáci a také další zdejší absolventi této specializace získávali trvale pověst uznávaných organických syntetiků. Toho si byl prozíravě vědom profesor Antonín Holý, když zakládal svůj tým na Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV (později ČAV), jehož záměrem bylo syntetizovat nové organické sloučeniny s cílenou farmakologickou aktivitou.

Ukázalo se, že měl šťastnou ruku při výběru některých spolupracovníků z řad zmíněných specializovaných absolventů VŠCHT v Praze a sám jsem s ním v této záležitosti, tehdy ještě jako vysokoškolský učitel, vedl řadu podnětných debat. Pro sledovanou filantropii mělo ale zásadní význam, že se mezi nimi v letech 1986–1996 ocitla i nynější filantropka Hana Dvořáková, která se podílela na syntéze některých heterocyklických sloučenin, jež se staly podle následného aplikovaného výzkumu v zahraničí účinnými léčivy proti nemoci AIDS a herpes virům. Syntéza těchto látek byla Antonínem Holým a jeho tehdejšími spolupracovníky prozíravě patentována a nyní největší částky pocházejí z licenčních poplatků, které zahraniční výrobce vyplácí držitelům využitých patentů včetně Hany Dvořákové i po jejím návratu na svojí alma mater. Její trvalé harmonické manželství s profesorem Dalimilem Dvořákem nemohlo, dle mého soudu, skončit jinak než založením společného fondu. Nepokládám za nadsázku, když vztah tohoto manželského páru k vědě a výzkumu považuji z morálního hlediska za jistou obdobu světoznámého příběhu manželů Curieových.

Je vhodné si také položit otázku, proč výzkum skupiny profesora Antonína Holého přinesl nejen jeho účastníkům, ale i samotnému Ústavu organické chemie a biochemie ČAV tak výrazné benefity. Podle mého názoru zde sehrála rozhodující úlohu jeho schopnost spojit základní výzkum syntézy nových organických sloučenin s aplikovaným výzkumem biologických aktivit ve farmaceutické firmě disponujícími prostředky, o kterých se ovšem domácím podobným výrobcům může jen zdát. Z ekonomického pohledu těchto uživatelů výsledků základního výzkumu byla samotná aktivita Holého skupiny velmi efektivní, a proto ji velkoryse podpořili.

Celá tato historie by měla být poučením především pro ty naše činitele, kteří mají v náplni své práce pečovat o rozvoj vědy a výzkumu v České republice. Skutečně by se nenašly ve státním rozpočtu ještě další prostředky v řádu několika stovek milionů korun, které by naše společnost trvale věnovala vyhledávání a počínajícím startům mladých lidí do přírodovědy případně i jiných oborů produktivní lidské činnosti? Dokonalý systém výběru uchazečů vypracovaný ve filantropickém projektu manželů Dvořákových, patrně bez výrazného zásahu ministerských či jiných oficiálních akademických institucí, by k tomu mohl být vhodným podkladem i podnětem.

Josef Kuthan (1934) je chemik, vysokoškolský profesor, působil na VŠCHT v Praze a na univerzitách v Jeně a Freiburgu.

Obsah Listů 5/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Josef Kuthan

Filantropie na správném místě

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu