Hynek Skořepa

A zase ten kůrovec...

Kůrovcové kalamitě jsem se věnoval v Listech naposledy v č. 3/2020 v (Kůrovec osvobozuŹjící Na hodně problémů spojených s kůrovcem mi tam nezbylo místo. Proto se tématu Źdotknu ještě jednou, patrně ne naposledy. Lesy se nám budou měnit doslova před očima ještě řadu let. Kůrovec a stav (nejen) českých lesů plní stránky tištěných i elektronických periodik, dávno už ne jen těch lesnických či ochranářských. Usychající jehličnaté porosty (smrčiny, ale také bory) nelze přehlédnout téměř v žádném koutě republiky, s výjimkou nížin s listnatými lesy. Seznam Zprávy 11. 2. letošního roku informoval, že kůrovce už v Česku nejde zastavit, letos napadne až 60 milionů kubíků dřeva... Ohrožená je veškerá zásoba smrku v Česku... Jedná se o odhady lesníků, které představil šéfredaktor Lesnické práce Jan Příhoda. Sám však upozornil, že pro stanovení objektivní prognózy nejsou dostupná relevantní data ani zkušenosti.

Chybějí zpracovatelské kapacity, kůrovcové dřevo nikdo nechce, trh je (nejen u nás) přesycen. Vždyť jen státní podnik Lesy České republiky loni zvýšil těžbu o 30 % na téměř 14 milionů kubíků. Podle vyjádření generálního ředitele LČR v Lesnické práci (č. 2/2020) státní lesy již tři roky neprovádějí úmyslnou těžbu, pouze likvidují následky kalamity. Strategie rozvoje Lesů ČR pro období 2019–2024 očekává, že státní lesy budou ve ztrátě až do r. 2023, přitom právě letos se očekává nejhorší hospodářský výsledek, deficit ve výši 1,8 mld Kč.

České ministerstvo zemědělství vydalo 27. 7. 2020 opatření obecné povahy (veřejnou vyhlášku), již několikeré v pořadí. Aktualizovalo v něm vymezení území republiky, mimořádně zasažené kůrovcovou kalamitou. Takto vymezená zóna zahrnuje velkou část západních a jižních Čech, nezanedbatelnou část středních Čech, v podstatě celou Českomoravskou a Drahanskou vrchovinu, Jesenicko, Bruntálsko, Olomoucko a Zlínsko. Nejpostiženějším krajem je bezpochyby kraj Vysočina, který je zasažen v podstatě celý. Když jsem začátkem léta procházel Černými lesy u Brtnice na Jihlavsku, vítaly mne nedozírné holiny. Zdejší lesy měly zřejmě své jméno oprávněně, již v době počátků moderního lesního hospodaření (paseky s následným umělým zalesňováním) zde pravděpodobně byly hojně zastoupeny jehličnany. Černý les (německy Schwarzwald) označoval právě takový les s vysokým podílem smrků a jedlí. Všimněte si někdy tmavých jedlových korun.

Smrk jednoznačně živitel minulostí

V Lesnické práci č. 6/2010 byl zveřejněn rozhovor s Františkem Karlem Podstatzkým-Lichtensteinem (1933–2016), spolumajitelem panství Podstatský-Lichtenstein, rozkládajícího se v okolí Velkého Meziříčí na Vysočině. Ten začal rodový majetek spravovat po návratu z emigrace v Chile a v Kanadě roku 1996. V rozhovoru uvedl, že převzetí lesního majetku od státních lesů proběhlo korektně, porosty byly převzaty v dobrém stavu a zásoby dříví byly dobré. Stěžoval si pouze na to, že při obnově lesních porostů na bývalém (státním) lesním závodě Jihlava po kalamitě v r. 1984 byla opakována chyba z minulosti a obnova probíhala převážně smrkem (vznikla smrková monokultura). Hned kousek dál si však oponoval slovy: My velebíme předky, že sázeli smrk a zase smrk, protože ten je nejlépe prodejný... Díky Bohu za počasí, jsme v oblasti, kde jsou dostatečné srážky, takže nemáme problémy s kůrovcem. Bůh či příroda však zřejmě změnili názor, počasí smrku přestalo přát. Na rozdíl od relativně chladnější periody od konce 18. století až zhruba do druhé světové války, kdy počasí umožnilo zavedení smrkových monokultur a jejich úspěšné (a výnosné) pěstování.

Mohou za to nevládky?

Je bohužel častým zvykem svalovat vinu za kůrovcovou kalamitu v českých zemích na státní ochranu přírody či na nevládní ochranářské organizace typu Hnutí Duha. Kůrovec ze Šumavy prý zaplavil republiku. Ne že by státní ochrana přírody dělala vše dobře, nevládky občas neoplývají dostatečnou kvalifikací a kritizují bez konkrétní odpovědnosti, tak jednoduše se to však odbýt nedá. V občanské společnosti hrají dobrovolné spolky nezastupitelnou roli, lesníci by pak na ně ani na ochranáře neměli svádět důsledky klimatických změn a svých vlastních selhání (pokračující výsadby smrku na nevhodných stanovištích).

Týdeník Echo (5. 9. 2019) přinesl rozhovor s rostlinným fyziologem Janem Pokorným, který svůj profesní život strávil v třeboňské pobočce Botanického ústavu Akademie věd. Ten vysvětluje, proč Jihočeský kraj odstartoval kampaň za záchranu Šumavy. Tamější obce ho samozřejmě podpořily. Jako by nevěděly, že žijí z turistů a nezanedbatelná část turistů přijíždí na Šumavu právě za mrtvým, postupně se samovolně obnovujícím lesem!

Dvacet let upozorňuji na historickou zkušenost a na vědecké práce, podle nichž ztráta vzrostlého lesa na horách vede k postupnému vysoušení krajiny. Podle něj si můžeme hory s lesem představit jako chladič. Z vnitrozemí, z nížin, stoupá vzhůru vzduch, který nese vodu. Les se výparem vody chladí. To je Źnepochybně pravda. Podle něj Šumava ovlivňuje i klima v širším okolí, slunce dělá z hřebenu radiátor, ze kterého jde horký vzduch nahoru... Já si nemohu dovolit vědecky tvrdit, že kvůli Šumavě vysychá Plzeňsko, ale není to vyloučeno.

Jenže změnu vzdušného proudění, to, že se původně převládající vlhký západní vítr mění na suchý východní, pozorujeme i na Moravě, kde žádné rozsáhlé bezzásahové zóny horských smrkových lesů nejsou. Spíš než odlesnění Šumavy na to tedy má vliv proměna charakteru proudění v celé střední Evropě, patrně v souvislosti s klimatickými změnami. Tímto tvrzením se však J. Pokornému rozhodně nezavděčím. Drží se svého: Mě na některých vědcích fascinuje, že oni pozorovaný úbytek srážek a sucho připisují jen globálnímu oteplení a vůbec neberou v potaz ta ohromná kvanta vody, která nám odcházejí vzduchem do oceánu z teplých polí, prořídlých lesů, holin a podobně. Divím se, proč tedy nehoruje za změnu hospodaření v zemědělské krajině, která v českých zemích jednoznačně převládá.

Pan docent Pokorný oprávněně kritizuje některé aspekty transformace lesního hospodářství po sametové revoluci. Před transformací v 90. letech měly Lesy ČR, pokud vím, přes 50 tisíc zaměstnanců, dneska desetinu. Před transformací hajný řekl lesákům: Tamhle začal kůrovec, jdi a poraz strom, který jsem označil... Bývalo heslo: Vyletěl kůrovec, vyletěl ředitel (lesního závodu – pozn. HS). Toto heslo přestalo s transformací platit. Zavedla se výběrová řízení pro zásahy proti kůrovci. Když to trochu přeženu, je to jako s dopravní nehodou. Máte zraněné a do toho přijde zástupce státu, aby vypsal soutěž, kdo levně odveze zraněného do nemocnice.

Jenže to, že státní lesy přišly o většinu zaměstnanců a na práce si najímají soukromé firmy, bylo politické rozhodnutí, podpořené tržními tlaky na efektivitu produkce. Úplně stejně to funguje i na soukromých majetcích, jejichž vlastníci chtějí hlavně vydělat a redukují počet stálých zaměstnanců na minimum. Tržní hospodářství se však v případě aktivit závislých na přírodě, lesy nevyjímaje, zjevně neosvědčilo. A to nejen u nás, ale i v sousedním Bavorsku, kde problémy rozhodně nelze svádět na důsledky transformace centrálně řízené socialistické ekonomiky. Na stejné potíže si v Ochraně přírody č. 7/2019 stěžuje Harald Schäfer, revírník Bavorských státních lesů, který v l. 1984 až 2019 spravoval svěřené lesy na německé straně Šumavy. Problémem podle něj je odcizení lesních dělníků od lesa. Citlivá práce s lesem potřebuje lidi, kteří mu rozumějí a cítí s ním. Nejen lesníky, ale i manuální pracovníky. Byl jsem dlouhá léta zvyklý pracovat s místními rodinnými firmami, řemeslo se dědilo... V současnosti ale začíná převládat snaha o minimalizaci nákladů za každou cenu. Dělají se výběrová řízení, přicházejí cizí firmy, snižují ceny a pak chtějí velké výkony a les jde stranou. Tomuhle trendu nerozumím, lesu neprospívá a lesník to nemá šanci ovlivnit... (Dělníci) mají být kvalitní, ne levní...

Kdo to zaplatí?

Stát loni začal vyplácet více peněz na zásahy v lesích (1,15 mld Kč), nestátním vlastníkům lesů navíc začal kompenzovat sníženou prodejní cenu dřeva. Pro letošní rok požádalo Sdružení vlastníků obecních a soukromých lesů ČR pro své členy stát o sedm miliard korun na zalesňovací práce! Zmíněný šlechtic Podstatzský-Lichtenstein uzavřel svůj výklad o lesním hospodaření na rodinném majetku konstatováním, že v lese je ohromný balík peněz. Dnes už to zjevně, až na výjimky, neplatí. Státní lesy i většina soukromých vlastníků jsou v identickém postavení – nemají finanční rezervy. V době, kdy se jakžtakž dařilo, byly vyždímány a použity jinde. Velkomeziříčské lesy jsou nadále majetkem rodiny, firma, která je spravovala (Lesy a rybářství Velké Meziříčí, s. r. o.), však byla před přibližně třemi lety potichu likvidována. Kdo se dnes stará o tamější lesní hospodářství, mi není známo, k podobným informacím se nemám jak dostat.

No a platit to budeme my všichni.

Les a voda

Z pohledu geochemické problematiky vody a půdy je zjevné, že například ponechání mrtvých stromů, mrtvé biomasy velmi přispěje ke zlepšení stavu půd. Protože rozpadající se dřevo má nezastupitelný podíl v regeneraci půd. Zejména horských, které jsou velmi chudé (pozn. – narážka na situaci na Šumavě). Lesní hospodářství, tak jak se u nás dosud praktikovalo, výrazně přispívá k dlouhodobé destabilizaci lesů, i když se to nezdá. Protože lesy mají zakódováno od přírody, že žijí samy ze sebe. To, že se les rozpadne, organická hmota se rozloží a vrátí zpátky do půdy, to je součástí toho koloběhu. My jsme ten koloběh narušili a vinou toho budeme časem, obávám se, sklízet problémy v ještě větší míře..., psalo se v časopise Krása našeho domova, podzim/zima 2012.

I já vnímám problém tak, že je třeba aspoň částečně obnovit strukturu lesních i zemědělských půd, aby se zlepšila jejich schopnost zadržet vodu. A to se může dít jedině zvýšením podílu organické hmoty, která se do půdy vrací. Minerálních živin, především dusíku, získávají půdy samy o sobě dost z prostředí. Týká se to i půd lesních, dusík (masivně produkovaný průmyslem, intenzivním zemědělstvím a automobilismem) doslova vypadává z atmosféry se srážkami, pochopitelně i v odlehlých částech chráněných území.

Čerstvá zpráva ČHMÚ z 10. září je nadepsána: Prázdninové měsíce přinesly vláhu, ale se suchem se neloučíme. Venku si můžeme všimnout většího zamokření krajiny, než jsme byli v posledních letech zvyklí. Pocitově byl letošní červenec deštivý, jenže meteorologové upozorňují, že jde o zdání (oproti dlouhodobému normálu napršelo jen 77 % srážek). K udržení vláhy přispěly nižší teploty, a tedy menší výpar. K tomu musím dodat, že zejména na polích se projevuje také utužení půdy přejezdy těžké zemědělské techniky. Srpen byl naopak teplotně nadnormální (šestý nejteplejší od r. 1961), zároveň byl nadnormální i srážkově, přesto se zemědělské sucho rozšířilo na velkou část území. Byly však i oblasti, kde napršelo přes 120 mm srážek za měsíc a kvůli rozměklé půdě musely být odloženy žně. Letos se také daří sklízet na loukách otavu (v r. 2019 to většinou nebylo možné).

Co se týče vodních toků, na severozápadě Čech jsou jejich vodní stavy dosud podprůměrné. Naopak východní Čechy a Morava se vyznačují průměrnými až nadprůměrnými průtoky, dotovanými vodou z místy velmi vydatných srážek. Pro podzemní vody bylo letošní léto na většině území ČR příznivé.

Otevře kůrovec cestu novým lesům? A pomůže Evropa?

Vraťme se ale k lesům. Kalamita proměně středoevropských lesů určitě napomůže, ale podle mne jen částečně. Obávám se totiž, že příroda prostor opět nedostane. První vlaštovky pozitivního přístupu se však již objevují. Třeba na samém východě Slovenska. Denník N nedávno informoval, že v Uličské dolině v Poloninských Karpatech mění přístup k hospodaření v lesích. Nový ředitel Lesopoľnohospodárskeho majetku Ulič (ten je jakousi obdobou státních statků, které jsme znali v době socialismu třeba ze severomoravského pohraničí) Mário Perinaj se vyjádřil: Doterajší podrostový spôsob hospodárenia bol spojený s takzvanými rúbaniskami, ktoré verejnost vníma ako holoruby (holoseče – pozn. HS). Nastala doba, keď považujeme tento systém za zastaraný...

Přírodě blízké hospodaření dokáže podle Perinaje zabezpečit stejný rozsah těžby bez drastických zásahů do krajiny. Moc přeji panu řediteli Perinajovi, aby svou vizi dokázal dovést ke zdárnému konci. Snadné to mít nebude, stereotypy v lidském myšlení se odbourávají jen obtížně. Jiné části Slovenska na změnu teprve čekají. Evropská komise ztratila trpělivost a zažalovala Slovensko za nedostatečnou ochranu tetřeva hlušce („hlucháňa“). O dramatickém poklesu početnosti tetřevů ve slovenských Karpatech jsem psal v Listech č. 2/2019. Komise zjevně není spokojena s nápravnými opatřeními, k jejichž realizaci určila Slovensku nějaký čas. Přesto doufám, že se můžeme těšit i na lepší zprávy. Když mne nedávno revírník státních lesů Ing. Miroslav Červený z Plas na Plzeňsku provázel svěřenými lesy, bylo na něm vidět jeho opravdové zaujetí pro les. Pro les jako takový, nejen jako zdroj dřeva. Jen víc takových lidí mezi lesníky.

Hynek Skořepa (1975) je geograf, pracoval v ochraně přírody, nyní je přírodovědcem Muzea regionu Boskovicka.

Obsah Listů 5/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Hynek Skořepa

A zase ten kůrovec...

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu