Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Kurzarbeit, lék na blbou náladu?

Půl roku po vyhlášení nouzového stavu svírají českou společnost obavy. Navzdory rostoucím počtům nemocných se ale týkají spíš stavu ekonomiky. Potřebujeme ujištění, že nám v blízké budoucnosti nehrozí chudoba a bída. Proto je klíčové, jak se vláda postaví k politice zaměstnanosti a s jakou se potáže vládní „kurzarbeit“.

Přísné jarní restrikce v reakci na šíření koronaviru vyvolávají v dnešních dnech zajímavý důsledek. Zatímco ještě v únoru se většina lidí bála zdravotních následků viru, po vyhlášení zákazu vycházení, uzavření hranic, hospod, obchodů a celkově omezení veškerého společenského dění začaly v lidech převládat obavy o další ekonomický vývoj. Od dubna do srpna to nezávisle na sobě potvrzuje několik různých průzkumů.

V důsledku toho jsme dnes v paradoxní situaci. Od září nám rostou denní přírůstky nakažených, počet vážně nemocných i hospitalizovaných. Oproti tomu nezaměstnanost poskočila od jara o pouhou polovinu procentního bodu a dosahuje 2,4 %, což nás v evropské sedmadvacítce stále s odstupem řadí na první místo. Ačkoliv jsou ekonomická čísla mnohem víc „v pohodě“, než jak předjímaly některé jarní predikce, trápí nás osud našeho hospodářství víc než rapidně se šířící virus.

Samotná čísla bez kontextu totiž nevypovídají o ničem, a kontext v tomto případě skutečně nabízí důvody, proč je strach z bídy vetší než strach z nemoci. Jednak je dobré si uvědomit, jaký význam u nás má každodenní společenský život – možnost setkávat se s přáteli, příležitostně vycestovat nebo si udělat hezkou svatbu, je u nás relativně dostupná cesta, jak dát důstojný rozměr i životu, který provází nízký výdělek, nákladné bydlení nebo dluhy. Když lidem zakážete drobné každodenní radosti, zůstanou jim jen o to víc pociťované strasti.

Klíč má tandem Maláčová-Schillerová

Důležitější důvod našich starostí o ekonomiku ale spočívá v tom, že koronavirus zdaleka není jedinou hrozbou, která v blízkém horizontu ruinuje naše úsilí vydělávat poctivou prací slušné peníze. Naše průmyslově orientovaná ekonomika má problémy s udržitelností. Zavírají se uhelné doly, česká Škodovka, která sama tvoří asi 3 procenta HDP, aktuálně vede klíčový zápas o podobu a rozsah výroby v místních závodech. Průmysl u nás zaměstnává 28 procent všech ekonomicky aktivních občanů, což nás řadí na nejvyšší příčku v Evropě. I bez pandemie bychom tak sledovali řadu obratů a rozhodnutí, které by v nás vyvolávaly nejistotu ohledně představy, co tu vlastně bude dál. Koronavirus tenhle systémový vývoj jen urychlil, zhoršil a přiblížil klíčové rozhodování o řádově jednotky let.

V tomto směru nehraje výměna Adama ŹVojtěcha za Romana Prymulu velkou roli. Žádná opatření ministra zdravotnictví nemohou ke zvládnutí těchto obav přispět tak, jak to může udělat tandem ministryň Maláčová-Schillerová. Koncepční návrhy, jak udržet peněženky českých domácností plné i v horších časech, mají ekonomické i politické racio. Je správné hledat trvalé mechanismy, jak zabránit situaci, kdy stále více lidí nebude mít dostatek prostředků na život. Ano, i ministryně financí k tomu má důvod. Rostoucí nezaměstnanost totiž znamená nejen výpadek spotřeby, ale i výpadek daní, odvodů, ze kterých se financují důchody, snížení příjmů zdravotnictví. Prevence nezaměstnanosti a propadu příjmů je nejlevnější cesta, jak si zajistit nemalé příjmy do veřejných rozpočtů.

Úskalí tkví právě v tom slově „koncepční“. Česká republika už zase čelí situaci, kdy má dopředu navrhnout obecné řešení pro problémy, které naplno ještě nenastaly. Není divu, že se inspirujeme u západních sousedů, kde jsou právě touhle schopností pověstní. Výsledkem je import německého slova „kurzarbeit“, tedy doslova „krátké práce“, na jednání pléna české Sněmovny. V návrhu zákona se ovšem pracuje s pojmem „podpora v částečné zaměstnanosti“, což zní na první pohled mnohem víc jako sociální dávka – a v českém pojetí taky dávkou mnohem víc je.

Práce, nebo podpora?

Princip „kurzarbeitu byl v Německu zaveden v padesátých letech, kdy v zemi ekonomicky i morálně zdecimované válkou vznikaly základy modelu, jemuž jsme si zvykli říkat „sociálně-tržní hospodářství“. Podstatou „kurzarbeitu“ je spoluúčast firem a státu na udržení zaměstnanosti i v době, kdy není možné dosáhnout produktivity, tedy například vyrábět či obchodovat. Stát proplácí část nákladů na mzdy a o odvody se dělí se zaměstnavatelem napůl. Víceméně dnešní zákonné podoby se německá úprava dočkala v osmdesátých letech. Důležité ovšem je, že v německém kontextu není aplikace jen otázkou toho, co je napsáno v paragrafech. Na tom, jak velkou náhradu dostane nepracující zaměstnanec a po jak dlouhou dobu, se výrazně podílejí kolektivní smlouvy na úrovni firem nebo sektorů (v Německu se používá pojem „tarify“). Může se tedy stát, že dostává třeba plnou náhradu mzdy.

České úpravě chybí tato schopnost reagovat na situaci v jednotlivých podnicích a firmách. Co v Německu funguje na dohodě mezi odbory a zaměstnavateli, má u nás určovat vláda jednotně nařízením. Jiný je i mechanismus financování. Zatímco v Německu se náklady na kurzarbeitovné hradí ze speciálního pojistného fondu, kam firmy povinně přispívají, u nás ponese náklady státní rozpočet. Výměnou za to se stát se zaměstnavatelem nedělí o povinnost platit za zaměstnance odvody. Dá se to zjednodušit takhle: když se ekonomika dostane do problémů a vláda aktivuje „kurzarbeit“, může si zaměstnavatel za jasně daných podmínek požádat o státní dávku podpory pro svoje zaměstnance.

Koncepční odlišnost je asi zřejmá: zatímco německá úprava je jasně vymyšlená pro překlenutí horších časů, nutí firmy tvořit rezervní polštář a investovat vlastní zdroje, český návrh je spíš jakýmsi nouzovým řešením pro oddálení krachu. Na druhou stranu se ale sluší říct, že různé národní „kurzarbeity“ s podobnými odchylkami od německé předlohy adoptovaly i další státy – Švýcarsko, Itálie nebo Velká Británie, která ho zavedla právě v reakci na koronavirovou pandemii.

Německému nástroji se dostalo větší mezinárodní pozornosti po finanční krizi z let 2009–12, kdy podle hodnocení ekonomů přispěl k udržení zaměstnanosti (ostatně i u nás přišla s návrhem na jeho zavedení vláda Bohuslava Sobotky v roce 2014). Nedá se ale doložit, že to „kurzarbeit“ umí ve všech ekonomikách a za všech okolností. To ukáže teprve čas.

Největší příživník je strach

Dá se tedy očekávat, že na plénu poslanecké sněmovny bude kolem podpory v částečné zaměstnanosti ještě debata právě okolo toho, nakolik je pro českou ekonomiku koncepční. Je na místě zmínit, že „kurzarbeit“ zdaleka není jediným nástrojem, který umí udržet spotřebu a příjmy domácností. Vždyť i u nás jsme si letos obohatili arsenál o celou řadu sociálněpolitických novotvarů, jako jednorázové platby živnostníkům, bankovní moraŹtorium nebo státem garantované snížení nájmů. Stále také existují tradiční cesty, jako je výše a dostupnost podpory v nezaměstnanosti, zvyšování důchodů nebo štědrý rodičovský příspěvek, případně ošetřovné. V neposlední řadě jsou tu i modely ještě nevyzkoušené, jako zákonem zajištěné dostupné bydlení, účinná ochrana proti doživotním exekucím nebo třeba základní nepodmíněný příjem.

Na hledání „koncepčních“ řešení a jejich kombinací je v každém případě nejvyšší čas. Volání po těchto nástrojích a jejich nebývalá pestrost ukazuje společenskou poptávku po větší jistotě. Chce ujištění, že „to nějak půjde“, zřejmě v reakci na kolektivní pocit, že současný systém v sobě obsahuje cosi neudržitelného, nejistého, ačkoliv se samozřejmě v praxi jedná o nesourodé výslednice nesrovnatelných individuálních zážitků. Někoho trápí, že mladí zaměstnaní lidé si nevydělají na vlastní bydlení, někdo má hrůzu z živoření v důchodu, jiný z nezvratného ničení životního prostředí, hodně lidí budí ze snu zjištění, že nenadálá katastrofa pandemických rozměrů může prakticky ze dne na den položit fungující podnikání.

I dobře vymyšlené ekonomické modely a schémata nabývají svůj praktický význam až teprve ve chvíli, kdy se střetnou s porozuměním a očekáváním na straně lidí. Podle některých studií je až polovina ekonomického propadu v tomto roce vyvolaná nejistotou na straně lidí, spotřebitelů i firem bez rozdílu. Obyčejný lidský strach tak ovlivňuje ekonomiku přinejmenším stejně významně, jako samotný virus a doprovodná restriktivní opatření. Společnost z obav nevyléčí žádná lokální injekce, ani vakcína, ani rouškovné, ani žádné podobné gesto.

U nástrojů, které do našeho systému vnášejí na trvalo něco nového, je šance o něco vyšší. Pokud chce vláda uklidnit lidi, měla by si dát záležet na tom, aby její „kurzarbeit“ i v českých podmínkách dostál své pověsti skutečně dobrého protikrizového nástroje. Zklamání a přetrvání nejistoty mezi lidmi se jí totiž může vymstít, nejen u volebních uren v příštím roce.

Heda Čepelová (1988) je socioložka a příležitostná publicistka, působí v Masarykově demokratické akademii.

Miroslav Jašurek (1983) je politolog a analytik, člen představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 5/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Kurzarbeit, lék na blbou náladu?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu