K Listům č. 4/2020
Rád bych se vyjádřil k pojednání Karla Hrubého v minulém čísle, ve kterém reaguje na rozhovor Václava áka s Jaroslavem Bicanem (Listy 3/2020) o vztahu k naší poválečné minulosti. Nepatřím k těm, kterým bylo o všem vdy okamitě jasno a za svůj odpor vůči předlistopadovému reimu duševně i fyzicky trpěli, ani k těm, co se snaili bez morálních zásad vyuívat deficit demokracie k osobnímu prospěchu. Můj vztah ke společenskému vývoji těsně po válce byl emocionálně stimulován tehdejším budovatelským mládenickým hnutím, ve kterém byli pro mne bezprostředními vzory tehdejší přední svazáčtí funkcionáři Zdeněk Hejzlar, Jiří Kantůrek, Pavel Kohout a Ladislav Lis. Nedokázal jsem ale jako oni měnit své politické postoje, hlouběji analyzovat následný společenský vývoj a zcela jsem se zaměřil na vlastní odbornou kariéru. Proto také cítím trvale i po dlouhých letech vlastní sebereflexi, tedy v duchu uvedených stanovisek Václava áka. K příznivému rozvoji soudobých demokratických poměrů se snaím přispět jako řadový penzista alespoň náměty a radami na poli vědy i výzkumu a sdělovat své zkušenosti našim aktivním vysokoškolským učitelům zejména v oblasti chemie. Striktní stanoviska Karla Hrubého vůči minulému reimu plně chápu ji s ohledem na jeho jedinečné ivotní osudy a obdivuhodnou duševní vitalitu i ve vysokém věku. Přesto v jeho článku postrádám zohlednění, e vedle restriktivních a ideologických rysů měl náš poválečný vývoj nepopiratelné progresivní rysy v sociální sféře (např. systém zdravotnictví, dostupnost bytů, zánik bezdomovců) a ve výstavbě (např. hydroelektrárny, praské metro, systém akademického výzkumu), na které prvá republika ještě nedosáhla. Západní demokratické státy tyto skutečnosti přes své zásadní politické i ideologické výhrady plně respektovaly a uznaly celé poválečné Československo za platného člena OSN. Názor Karla Hrubého, e tomuto státu by neměl být přiznáván jako komunistické diktatuře status právního státu pokládám za příliš emocionální ji proto, e naprostá většina občanů se na jeho rozvoji vědomě podílela. Tím nikterak nezlehčuji, v souladu s postoji Václava áka, jeho represivní charakter ani nezamlčuji trvale odsouzeníhodné činy, jako byly politické procesy a pronásledování jeho oprávněných kritiků.
Josef Kuthan, Praha
Pozn. red.: Na text Karla Hrubého reaguje také Václav ák v tomto čísle v textu Komunismus jako tabu
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.