Světle šedě zataené nebe s teplotou kolem pěti stupňů nad nulou trvalo a skoro do půlky února. Na únor, kdy má na polích a lukách leet sníh, nebývalé sucho. Začal mít obavu, aby mu jeho pramínek vody, zdroj jeho a Rourova ivota, nakonec nevyschl, protoe i celý minulý rok byl suchý. Ani se mu ráno nechtělo vstávat. Díval se na torzo sošky, na ní vlastně nebylo více ne spodní části rukou a zřasený šat. V jeho stroze zařízené boudě ten bohatě tvarovaný střep nepůsobil toliko dekorativně, ale i umělecky. V detailu sice jakoby naivní, lidově pojednané tvarosloví šatu a nesmyslně varhánkovatého, v odstupu ale výraz zvláštního výtvarného minimalismu. Podle pravé ruky, od lokte téměř vodorovně přes tělo, které chybělo, usoudil, e soška patří Panně Marii, která tou rukou podpírala, drela děťátko. Tvořila také rozhraní odlomené části.
Vrátil se znovu kopat do kaple i vedle ní, jestli přec jen Mariino poprsí s děťátkem někde nenajde. Ale nic. Během toho kopání se zvedl mírný, ale stálý vítr a začalo se citelně ochlazovat.
Ráno se probudil a nevěřil svým očím. Mráz pokryl okénko jeho boudy ledovými květy, přes ně se lomí paprsky kosého zimního slunka a dopadají na fragment sošky. Zdálo se mu, jako by se její šat rozvlnil, jako by tato nebohá část oila. A napadlo ho, e kdy teď konečně asi bude mrznout a on má ta dlátka, pokusí se horní část těla vyřezat a pomocí čepu spasovat s keramickým spodkem. Vyuije k tomu dolní část suché větve z ořešáku. Dokázal by to?
Rychle se vyhrabal z lůka a briskně rozjel svůj ranní rituál: dát Rourovi papání, rádlo je Roura nehodno, a jídlo zní mu divně, Rourovi. Pak zatopil, postavil na kamna vodu na kafe a běel k pramenu, k venkovní vaně. Bylo mínus dvanáct stupňů, led ve vaně, aby se do ní mohl vnořit, musel nejprve prosekat. Také voda pramínku, vytékajícího ze země, okamitě mrzla.
V boudě u bylo krásné teplo, voda se vařila, zalil si kafe a snídal. Kdy snídá, Rour vdy sedí na druhé idli, ta je pouze Rourova, a pozoruje, jak jí. Přál by si, aby mohli jídávat spolu z jedné misky. Dneska vyřezávat ještě nebude, musí si koupit ještě aspoň dva plastové desetilitrové kanystry na vodu a vodu nabrat dříve, ne pramen třeba zamrzne. A také má dostatečný důvod vidět elezářku Magdu.
Obsluhovala ho ale jiná prodavačka, Magda přebírala zboí, pouze na něj zamávala a otázala se, jak se má. Je to dobré, odpověděl jí radostně a viděl, e i Magda má dobrou náladu. Mráz přináší lidem úlevu.
K pramenu se s kanystry vydal a odpoledne, a zjistil, e je u zamrzlý. Krumpáčem odkopal led a uvolnil i jeho výtok ze země, poněkud hlouběji v zemi u nemrzlo. Trpělivě hrnečkem naléval do kanystrů vodu, protoe voda ve vaně zamrzla a na dno. Pak ještě, ne se zešeřilo, poal srpem suché trávy a travizny, svázal je do čtyř snopů, obloil jimi ústí pramene a zateplil ho. Docela při tom zmrzl, teplota klesla na mínus třináct.
Roure, jak to, e netopíš? – a znovu rozdělal v kamnech oheň. Nechtělo se, ale ještě se znovu vypravil ven pro kus špalku z ořešáku. Aby se na to hrubé dřevo mohl před spaním u dívat a Pannu Marii si v něm představovat, umisťovat si ji v něm. To trvalo jen chvilku, protoe hned usnul.
Ráno se probudil a zase asl: Venku dula metelice, okénko zaváté sněhem. Na vodě v konvi ledová tříšť, v boudě nula stupňů. To je krása, liboval si, kdy rozdělával oheň. Dneska poprvé se nepůjde koupat ven do vany, ne kvůli metelici, to by šel i rád, ale kvůli zamrzlé vodě ve vaně. Svlékl se a očistně vyválel v bílém sněhu, Rour ho v tom následoval a oba byli radostní.
Napadlo ho, e a Panenku Marii zkompletuje, věnuje ji Magdě, aby věděla, e mu dlátka nedala zbytečně. Dá jí ji jako dárek velikonoční, kdy jí na vánoce nedal nic. Dostane ho v kavárně Na Staré prachárně na Květnou neděli. Jak se říká – chutě se dal do práce.
Začal od děťátka, to vyřee zvlášť a pak ho k Mariinu trupu připasuje. Sice věděl, e začátky budou velice těké, ale nikdy by nevěřil, jak je takovej človíček pracnej: hlavička, ručičky, tělíčko, noičky. Hlavička má navíc ouška a nosánek také musí vyčnívat, a ať se snail, jak se snail, v lepším případě mu z toho vycházel spíše malinký Rour ne člověk. Zásadní chyba byla, e robátko nemá ouška nahoře, ale po stranách hlavičky.
Pokračoval v tom druhého i třetího dne, venku stále dula metelice, a on u měl na poličce pět nepovedených Jeíšků. Nic nejde naráz, utěšoval se, ale nebyl si vůbec jistý, e pátý Jeíšek je aspoň o trochu lepší ne první nebo druhý. Dodával si kuráe slovy: Hlavně se nesmím pořezat, to bych byl pěkně v loji.
Toho února napadlo více ne půl metru sněhu, ve velkoměstě zuřila šílená kalamita, auta do sebe vráela jako divá, tramvaje se sotva plíily a nešťastně zvonily. Autobusy bezmocně protáčely koly. Silničáři zase zaspali a premiér pod tlakem vlády, hledající viníka kalamity, urychleně odvolal aspoň ministra dopravy a další hlavy budou padat.idle se poválivě kývala také pod primátorem a ředitel dopravního podniku raději sám přestal chodit do práce.
To nevěděl, ale představoval si to, kdy v teple řezal asi sedmého nebo osmého Jeíška. On si pouze musel proházet cestičku k latríně a ke dřevu, topil v boudě sobě i Rourovi a řezal a řezal.
Ano, je to dobré, Magdo.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.