Ondřej Vaculík

Ano, je to dobré, Magdo

Světle šedě zatažené nebe s teplotou kolem pěti stupňů nad nulou trvalo až skoro do půlky února. Na únor, kdy má na polích a lukách ležet sníh, nebývalé sucho. Začal mít obavu, aby mu jeho pramínek vody, zdroj jeho a Rourova života, nakonec nevyschl, protože i celý minulý rok byl suchý. Ani se mu ráno nechtělo vstávat. Díval se na torzo sošky, na níž vlastně nebylo více než spodní části rukou a zřasený šat. V jeho stroze zařízené boudě ten bohatě tvarovaný střep nepůsobil toliko dekorativně, ale i umělecky. V detailu sice jakoby naivní, lidově pojednané tvarosloví šatu až nesmyslně varhánkovatého, v odstupu ale výraz zvláštního výtvarného minimalismu. Podle pravé ruky, od lokte téměř vodorovně přes tělo, které chybělo, usoudil, že soška patří Panně Marii, která tou rukou podpírala, držela děťátko. Tvořila také rozhraní odlomené části.

Vrátil se znovu kopat do kaple i vedle ní, jestli přec jen Mariino poprsí s děťátkem někde nenajde. Ale nic. Během toho kopání se zvedl mírný, ale stálý vítr a začalo se citelně ochlazovat.

Ráno se probudil a nevěřil svým očím. Mráz pokryl okénko jeho boudy ledovými květy, přes něž se lomí paprsky kosého zimního slunka a dopadají na fragment sošky. Zdálo se mu, jako by se její šat rozvlnil, jako by tato nebohá část ožila. A napadlo ho, že když teď konečně asi bude mrznout a on má ta dlátka, pokusí se horní část těla vyřezat a pomocí čepu spasovat s keramickým spodkem. Využije k tomu dolní část suché větve z ořešáku. Dokázal by to?

Rychle se vyhrabal z lůžka a briskně rozjel svůj ranní rituál: dát Rourovi papání, žrádlo je Roura nehodno, a jídlo zní mu divně, Rourovi. Pak zatopil, postavil na kamna vodu na kafe a běžel k pramenu, k venkovní vaně. Bylo mínus dvanáct stupňů, led ve vaně, aby se do ní mohl vnořit, musel nejprve prosekat. Také voda pramínku, vytékajícího ze země, okamžitě mrzla.

V boudě už bylo krásné teplo, voda se vařila, zalil si kafe a snídal. Když snídá, Rour vždy sedí na druhé židli, ta je pouze Rourova, a pozoruje, jak jí. Přál by si, aby mohli jídávat spolu z jedné misky. Dneska vyřezávat ještě nebude, musí si koupit ještě aspoň dva plastové desetilitrové kanystry na vodu a vodu nabrat dříve, než pramen třeba zamrzne. A také má dostatečný důvod vidět železářku Magdu.

Obsluhovala ho ale jiná prodavačka, Magda přebírala zboží, pouze na něj zamávala a otázala se, jak se má. Je to dobré, odpověděl jí radostně a viděl, že i Magda má dobrou náladu. Mráz přináší lidem úlevu.

K pramenu se s kanystry vydal až odpoledne, a zjistil, že je už zamrzlý. Krumpáčem odkopal led a uvolnil i jeho výtok ze země, poněkud hlouběji v zemi už nemrzlo. Trpělivě hrnečkem naléval do kanystrů vodu, protože voda ve vaně zamrzla až na dno. Pak ještě, než se zešeřilo, požal srpem suché trávy a travizny, svázal je do čtyř snopů, obložil jimi ústí pramene a zateplil ho. Docela při tom zmrzl, teplota klesla na mínus třináct.

Roure, jak to, že netopíš? – a znovu rozdělal v kamnech oheň. Nechtělo se, ale ještě se znovu vypravil ven pro kus špalku z ořešáku. Aby se na to hrubé dřevo mohl před spaním už dívat a Pannu Marii si v něm představovat, umisťovat si ji v něm. To trvalo jen chvilku, protože hned usnul.

Ráno se probudil a zase žasl: Venku dula metelice, okénko zaváté sněhem. Na vodě v konvi ledová tříšť, v boudě nula stupňů. To je krása, liboval si, když rozdělával oheň. Dneska poprvé se nepůjde koupat ven do vany, ne kvůli metelici, to by šel i rád, ale kvůli zamrzlé vodě ve vaně. Svlékl se a očistně vyválel v bílém sněhu, Rour ho v tom následoval a oba byli radostní.

Napadlo ho, že až Panenku Marii zkompletuje, věnuje ji Magdě, aby věděla, že mu dlátka nedala zbytečně. Dá jí ji jako dárek velikonoční, když jí na vánoce nedal nic. Dostane ho v kavárně Na Staré prachárně na Květnou neděli. Jak se říká – chutě se dal do práce.

Začal od děťátka, to vyřeže zvlášť a pak ho k Mariinu trupu připasuje. Sice věděl, že začátky budou velice těžké, ale nikdy by nevěřil, jak je takovej človíček pracnej: hlavička, ručičky, tělíčko, nožičky. Hlavička má navíc ouška a nosánek také musí vyčnívat, a ať se snažil, jak se snažil, v lepším případě mu z toho vycházel spíše malinký Rour než člověk. Zásadní chyba byla, že robátko nemá ouška nahoře, ale po stranách hlavičky.

Pokračoval v tom druhého i třetího dne, venku stále dula metelice, a on už měl na poličce pět nepovedených Ježíšků. Nic nejde naráz, utěšoval se, ale nebyl si vůbec jistý, že pátý Ježíšek je aspoň o trochu lepší než první nebo druhý. Dodával si kuráže slovy: Hlavně se nesmím pořezat, to bych byl pěkně v loji.

Toho února napadlo více než půl metru sněhu, ve velkoměstě zuřila šílená kalamita, auta do sebe vrážela jako divá, tramvaje se sotva plížily a nešťastně zvonily. Autobusy bezmocně protáčely koly. Silničáři zase zaspali a premiér pod tlakem vlády, hledající viníka kalamity, urychleně odvolal aspoň ministra dopravy a další hlavy budou padat.Židle se povážlivě kývala také pod primátorem a ředitel dopravního podniku raději sám přestal chodit do práce.

To nevěděl, ale představoval si to, když v teple řezal asi sedmého nebo osmého Ježíška. On si pouze musel proházet cestičku k latríně a ke dřevu, topil v boudě sobě i Rourovi a řezal a řezal.

Ano, je to dobré, Magdo.

Ondřej Vaculík

Obsah Listů 4/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Ondřej Vaculík

Ano, je to dobré, Magdo

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu