Ivan Pros

Odpoledne v Bubenči

Na vysokém schodu kamenné podezdívky staré hřbitovní budovy dole v Bubenči seděla Monica Vittiová a dojídala oběd lžící z hlubokého talíře. Tipoval jsem to na koprovku s posledními kousky knedlíků a trochou omáčky, nikam nespěchala. Byla ještě mladá, tak něco mezi Červenou pustinou a Dívkou s pistolí, jsem myslel. Určitě jsem nechtěl rušit při takhle neobvyklém ležérním nedělním obědě, ale parkovací automat na místa, kde jsem chtěl nechat auto asi hodinu stát, byl na chodníku nějaké dva metry od líné nedělní jídelny téhle přitažlivé dívky. Bylo italské vedro a v nedělním odpoledni se skoro nic nehýbalo. Sicilská siesta.

Nevím, jestli se tyhle přístroje platí kartou, mincemi nebo telefonem, ale hned z počátku chtěl, abych zadal poznávací značku auta, takže jsem se musel jít přes ulici podívat. Nechtělo se mi mačkat další tlačítka na přístroji, kterému jsem ani pořádně nerozuměl, a tak povídám napůl do prázdna: Nevíte, jak se tady dá zaplatit za parkování? Dívka zvolna dojedla nabranou lžíci a povídá: Vykašlete se na ně, nic jim nedávejte. Nestojej vám za to. Nechtělo se mi při neděli běhat kvůli botičce po policajtech, tak povídám: Jezděj tudy často? Ani ne, povídá Monica, když tak já jim něco nakecám. Nemějte starost. Tak jo, povídám, a kdyby to prošlo, tak vám příští neděli koupím talíř koprovky, nebude asi stát o moc víc než to parkování. To určitě ne, to jste trefil, říká holka a odkládá prázdný talíř na chodník před sebou.

Je to tady u nás jak v hotelu. Hotel na hřbitově? Jo, je tu šestadvacet ztracenejch existencí. Je to praktický, nemaj to daleko. Stejně to maj všichni spočítaný. Každej, kdo tady u dveří zazvoní a jde dál, to má za pár. Jsme poctivá firma: Nízkoprahové denní centrum K srdci klíč, azylové centrum v Bubenči. Hřbitovní správa Bubeneč je ten barák tady vedle. Hilton hadr.

Co tady proboha děláte, zkouším odvést téma někam jinam. Ztrácím ideály, už jich moc nezbejvá. Jednou jim odtud zmizím, jenom nevím kdy a kam. Prostě se vypařím. Jste Zuzana nebo Monika, jak vám mám říkat? Co na tom, kdoví kde zaparkujete příště, fešáku.

Připadal jsem si jak Tony Curtis v Bostonském škrtiči, a protože jsem nestál o tuhle ani další konverzaci, poslal jsem Monice cosi jako nečitelný pozdrav z pomačkané pohlednice a byl jsem pryč.

Cestou po dálnici jsem přemýšlel o životě v podhradí Sultánů a o tom, proč i tam vykvetou ideály a proč se ztrácejí. Bylo to nové vytržení a zjevení, bod G (k čemu jich potřebujeme 5). Byla to připomínka možnosti a volby. Všechno signalizuje obrat. Motýlí efekt? Motýli nejsou. U nás na louce snad dva, tři. Co tedy: pandemie? Na podzim budeme cvičit ještě jednu Spartakiádu s rouškami, asi. Co tedy? Třesk vagónů na železnici? Jeden za všechny, všichni co? Totalita hlásí semknutost. Padne každých dvacet let, jak se zdá? Od kdy se datuje tato? Od založení ODS? Nebo až od opoziční slouvy 1998? To by bylo časově horší, aparátčiki stále pracují. Ministr Metnar předělává ústavu, zbraně nezabíjejí. Čeká se, až přitečou prachy z Bruselu, a potom…

Vezl jsem si s sebou obnovené klíčky sazenice soudržnosti, prostého života a krásy. Jel jsem rychle domů, abych je přesadil někam do záhonu jako vadnoucí kytky. U nás ve vesnici už bylo šero, v oknech domů byla tma, někde blikala televize, na podzim budou volby.

V neděli pojedu s koprovkou do Bubenče. Možná upeču kachnu na pomerančích, když mi žena pomůže. Místní kino hraje od pondělka Babovřesky.

Ivan Pros

Obsah Listů 4/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Ivan Pros

Odpoledne v Bubenči

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu