Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Nedlouho potom, co se Miloš Jakeš stal generálním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Československa, objevil se na zdi blízko dnešní stanice metra na Černém mostě nápis „Jakeši, Jakeši, nemáš skvrnu na pleši / To je špatný znamení, asi se nic nezmění.“
Lidový politolog vycítil intenci přesně. Dějiny však nabraly jiný směr. Miloš Jakeš předsedal straně, která měla hrůzu z reforem, ale která zároveň musela reagovat na změněný kurs politiky generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu Michaila Sergejeviče Gorbačova. To byl úkol obtížně splnitelný i pro mimořádně talentovaného politika, kterým nebyl. Pokusil se ho vyřešit po svém. Rozhodl se, že navenek bude Gorbačovovu přestavbu podporovat, ale protože ji považoval za opakování chyb našich reforem z roku 1968, bude ji realizovat po svém. Potíž byla v tom, že mu scházel komunikační talent, aby o svém „řešení“ stranu přesvědčil. Pokus o napodobování Gorbačova působil tak komicky, že se mu podařilo prolomit normalizační strach řadu měsíců před listopadem. Na Portě v červenci 1989 zpíval Karel Plíhal písničku o tom, že se s vojáky odcházející Rudé armády budou loučit děti květinami. Slavná Jakešova spontánní agitka v Červeném Hrádku s okresními funkcionáři KSČ byla jedním z hlavních impulsů k proměně atmosféry ve společnosti. I když, jak sám prohlásil před několika lety na aktivu s komunisty Prahy 3, v listopadu 1989 byl stoupencem použití síly proti kontrarevoluci, jeho strana už nebyla schopna akce.
Měl vlastně štěstí. Pod tlakem z Moskvy zrušil sevření KSČ nad společností, čímž nechtěně umožnil, že po policejním zásahu proti demonstrantům 17. listopadu 1989, o kterém zřejmě nevěděl, veřejnost jakýkoliv pokus o obnovení režimu silou nepřipustila.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
