Tomáš Tichák

V lese, který nebyl, a který není

České dráhy na nádražích vyzývají, abychom místo Špicberků objevovali krásy Šumperku. Bude napínavé, napadlo mě, jak odpoví ředitelství dálnic: vždyť i místa vlakem nedostupná si zaslouží svůj turistický boom. Ač se to nerýmuje, doporučil bych třeba: Proč Mexiko, Čukotka, když máme u dé jedna Ostrovačice, Úsobí?

Dal jsem tedy na radu a neletěl na Bora ani Tora Bora, leč záhy jsem si připomněl, proč také lidé dávají exotickým výletům přednost. Cesta na známá místa je totiž často cestou do minulosti.

A tak sedím před chatou, kde od jara do podzimu po léta sedávala bábinka, jak jsme jí říkali, a tu spatřím na protější vymýcené stráni dvě postavy nesmyslně šplhající po pařezech. A vůbec netuším, že jedna z nich bude mít brzy vliv na můj život. Pak vyrazím do už vzrostlého listnatého lesa směrem k starým nalezištím bedel, a v hlavě se mi náhle vynoří melodie, jež souzněla před lety s mým citovým rozpoložením. Na rozcestí se leknu, když uvidím chlapečka skákat po složených smrkových kmenech. Kdyby tehdy přišel k úhoně, přišel by svět filmu o důležitého tvůrce...

Možná je domácí cestování vůbec důvodem zjitřených návratů k minulosti. Spory o podstatu minulého režimu nebo o Novákův svérázný-svévolný výklad života a díla Milana Kundery, o film Havel. Na některé účastníky polemik mě mrzí, že do nich vnášejí militantní, až hysterický antikomunistický tón. Jako by tím nevědomky stvrzovali leninskou teorii o zostřování ideologického boje.

Přece mě však u posedu napadlo cosi, co by stálo za rozvedení. Byla by to ovšem polemika s názorem, že občané za časů normalizace režim podporovali nebo jej aspoň tolerovali. S tím jsem se setkával zřídka, zato často s přesvědčením, že bojovat ani vzdorovat nemá smysl, a že správné je starat se jen o sebe a svou rodinu. Hrál v tom asi roli strach z možného postihu za „vybočení z řady“, ale hlavním důvodem byla ztráta naděje. Frustrace z toho, že občanské vzepětí vyvanulo po srpnové okupaci jako pára poté, co představitelé státu unesení do Moskvy svým úpisem zachránili životy tisíců, ale vyměnili je za beznaděj patnácti milionů. A tu lidé vytěsňovali z mysli sobectvím, které v různých podobách přežívá dodnes.

Zatímco jsem takto hluboce uvažoval, zjistil jsem, že nestojím ve smrkovém lese, ale na mýtině, zarostlé kopřivami a ostružiním. A místo staré cesty že vedou na všechny strany jen hluboké úvozy. Úplně jsem zapomněl, že za kopcem už je skoro jen pustina, v níž dílo zkázy kůrovce dovršují pásy a rypadla. Po chvíli chůze jsem znejistěl – jsem vůbec tam, kde si myslím? Jdu správným směrem? Vyšel jsem na vyvýšeninu. Z pláně vyčnívalo už jen pár uschlých kmenů v dáli. Ale nad tím vším se tyčil železný stožár, který zde, nad zbytky hradu, stojí od loňska a do červencové noci bliká červeným světlem zrovna vedle Velké galaxie v Andromedě. Díky němu lze konečně telefonovat. A nezabloudit.

Sci-fi nad měsíční krajinou, pomyslel jsem si. Vracel jsem se, a najednou uslyšel hlas v dálce. Jako bych ho znal... Šel jsem dál. Nevzdaloval se, nepřibližoval. A pak jsem sáhl do kapsy a pochopil. Takzvaně chytrý telefon sám od sebe spustil nedoposlouchaný záznam přednášky Jana Novotného na téma Svobodná vůle. Zrovna rozebíral možná řešení Kantovy antinomie, tedy dilematu, zda se opravdu svobodně rozhodujeme, anebo jde jen o řetězec příčin a nevyhnutelných důsledků. Do čehož dnes, říká profesor Novotný, vstupuje otázka, zda umělá inteligence vlastně svobodnou vůlí nedisponuje také. Takže, vracím se k tématu, do jaké míry se za daných historických okolností lidé rozhodují svobodně, a nikoli předurčeně?

Po návratu jsem tu myšlenku nadnesl příbuzenstvu a dostalo se mi dalšího, celou věc dále komplikujícího dotazu: Když existuje umělá inteligence, existuje také umělá hloupost?

Tomáš Tichák

Obsah Listů 4/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Tichák

V lese, který nebyl, a který není

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu