Theatrum mundi

Ladislav Šenkyřík

„Ležérně načrtnutá“ zásadní zpráva o stavu světa

„Dnes i zítra, a včera jakbysmet / květiny umírají a s nimi celý svět...“ Když se ta slova, napůl zpívaná a napůl recitovaná unaveným hlasem Boba Dylana (79), ozvala uprostřed jarní koronavirové krize z jeho webových stránek, doprovozená lakonickou poznámkou, že jde o „dosud nevydanou písničku, kterou jsme pro vás před časem nahráli a která vás snad potěší; buďte obezřetní a opatrujte se“, zaskočilo to jistě mnohé písničkářovy příznivce, protože šlo spolu s dalším novým Dylanovým opusem (o tom později) o první autorskou skladbu po osmi letech. Skladba „I Contain Multitudes“ („Jsou ve mně davy“), která si pohrává s whitmanovskými aluzemi (titul sám cituje verš z Whitmanovy nejslavnější básně Zpěv o mně), otvírá i 19. června vydané dvojalbum Rough and Rowdy Ways. I tady jde o slovní hříčku, název lze „prvoplánově“ přeložit jako Hrubé a neurvalé způsoby, ale zároveň jde o narážku na frázi „rough-and-ready“, tedy na cosi zběžně načrtnutého, nedodělaného, provizorního.

Když se Bob Dylan po vydání posledního zmíněného alba Tempest (Bouře, 2012) začal věnovat interpretaci amerických standardů (např. na trojalbu Triplicate), jejichž nijak přesně ohraničený kánon bývá označován jako Great American Songbook, a současně nadále neúnavně každý rok objížděl na svém „nekonečném turné“ celou zeměkouli, mnozí jsme se smiřovali s tím, že stárnoucí umělec se už možná nebude chtít vystavovat riziku rozmělnění svého monumentálního odkazu, které se s přibývajícím věkem vždy zvyšuje. Podobně zřejmě uvažovala i Švédská akademie, která mu v roce 2016 udělila Nobelovu cenu za literaturu, přičemž neopomněla zdůraznit, že právě on sám výjimečným způsobem k tomuto hudebnímu kánonu přispěl. Dylan se akademikům odvděčil projevem, v němž spolu s poděkováním vzkázal (oficiálního předání ceny se nezúčastnil), že o svých písničkách nikdy jako o literatuře neuvažoval, že jeho slova nutně nemusejí dávat nějaký smysl a že nejdůležitější je, aby se poslouchaná, nikoli čtená, píseň posluchačů nějakým způsobem dotkla, s čímž souvisí i nazvučení a světla v sále nebo produkce nahrávky. A že ostatně ani Shakespeare při psaní Hamleta zřejmě nepřemýšlel o literatuře, ale spíš o tom, odkud do inscenace sežene lidskou lebku.

I v českých médiích se po udělení ceny vyrojily úvahy, že se Dylan ocitl již za svým zenitem a že jeho dílo je v podstatě uzavřené, přičemž svého vrcholu dosáhlo v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Písničkář sám podobné názory ve sporadických vyjádřeních pro média přiživoval tvrzením, že současnému světu nerozumí.

Věřte však raději jeho písním než jeho řečem. Nové Dylanovo album je tou nejpodstatnější zprávou o současném stavu světa, jakou umí populární kultura poskytnout. A nebude-li mu mladá generace rozumět, je třeba mít o tento svět ještě větší obavy, než jaké si běžně připouštíme. A nemyslím tím pouze úsměvné rozhořčení mladé feministické recenzentky v britském Guardianu nad tím, že si protagonista jedné z písní („My Own Version of You“ – „Moje vlastní verze tebe“) dovoluje v ironicky laděných verších skládat ztracený obraz své milé z jejích „body parts“ (tělesných součástí) nalezených v „márnicích a klášterech“.

Podobně jako Leonard Cohen se i Bob Dylan ve své pozdní tvorbě stále častěji obrací k věcem, které na člověka čekají za hranicí života, na území, o kterém nic určitého nevíme. Není to už kazatelská poloha jako po konverzi ke křesťanství na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, nýbrž podobně jako v případě kanadského kolegy spíš touha po splynutí pozemského řádu s plánem božím nebo, chcete-li, po havlovsku řečeno s absolutním horizontem. Angličtina k tomu navíc nabízí výhodu neurčitosti mužského a ženského rodu, takže už v krásné milostné baladě „To Make You Feel My Love“ („Nechat tě pocítit mou lásku“; v souborném vydání českých překladů Dylanových písní bohužel prvoplánově přeloženou jako „Abys pocítila mou lásku“) z alba Time Out of Mind (1997) si nemůžeme být tak úplně jisti, jestli se autor obrací ke své milé, nebo k pánubohu. Podobně na současném albu v nádherném milostném vyznání „I’ve Made Up My Mind to Give Myself to You“ („Rozhodl jsem se, že budu tvůj“), jemně čerpajícím z Offenbachovy melodie z Hoffmanových povídek, Dylan překvapí oslovením „předmětu své touhy“ traveling man, takže opět tak trochu nevíme, na čem jsme. Ale platí výše řečené: Nemusíme rozumět úplně všemu a možná tomu úplně nerozumí ani sám autor. Svébytná není jen umělecká tvorba, svébytné je i její vnímání.

Málokterému laureátovi Nobelovy ceny za literaturu by asi prošly tak eklektické verše s „lacinými“ rýmy, jakými nás Dylan na albu občas zahrnuje: „Jsem jako Anna Franková a jako Indiana Jones, / i jako ti britští chuligáni Rolling Stones...“ („I Contain Multitudes“). Jenže – tohle je Bob Dylan. Podmaní si vás svým projevem a hloubka jeho slov ve vás rezonuje neoddělitelně s jeho nenapodobitelným podáním.

Samostatnou kapitolu však na albu tvoří ona druhá v úvodu zmíněná nahrávka. V bezmála sedmnáctiminutové skladbě „Murder Most Foul“ („Nejšpinavější vražda“) se Bob Dylan po sedmapadesáti letech poprvé vyjadřuje k jednomu z nejtragičtějších okamžiků amerických dějin, k vraždě prezidenta J. F. Kennedyho. Dylanovi bylo v onom osudném roce 1963 dvaadvacet let, byl hvězdou protestního folkového hnutí, ale necítil se v té roli dobře. Nechtěl být angažovaným umělcem, nechtěl být vůdcem, hrozil se jakékoli stádnosti, jakéhokoli revolučního nadšení. Svůj zřejmě nejmasovější hit „Blowin’ in the Wind“, který lze zaslechnout i u trampských ohníčků, nedokázal několik let zahrát na koncertě. „Murder Most Foul“ je rozsáhlá freska zasazující vraždu JFK do širšího kontextu politické a kulturní historie, z mnoha veršů lehce mrazí: „Beatles vás přijedou podržet za ruku...“ (Beatles přijeli na své první přelomové turné do USA v únoru 1964, necelé tři měsíce po atentátu, a jejich tehdejší čerstvý hit „I Want to Hold Your Hand“ rezonoval éterem.) Výjimečnost skladby umocňuje její samostatné zasazení na druhý disk nejen vinylového, ale i cédéčkového vydání, přičemž sedmdesátiminutová stopáž alba by se „ekonomicky“ dala vtěsnat na jediný nosič. I grafická úprava naznačuje, jako by mělo jít o dva samostatné tituly. Je nicméně zajímavé, že posluchačsky skladbu vnímáte zcela jinak jako samostatnou nahrávku, jak vyšla „singlově“ v březnu (tehdy pouze na streamu), a nyní v kontextu celého alba jako jeho vyvrcholení. A musíte opět přemýšlet, jestli jde opravdu o předem vykalkulovaný účinek, nebo prostě o fenomén „Bob Dylan“. Po výčtu kulturních ikon, který tvoří celou druhou polovinu skladby a působí jako zoufalá snaha o uchování paměti ve světě řítícím se do zapomnění sociálních sítí, Dylan napůl ironicky závěrem dodává: „Hrajte Murder Most Foul‘.“ Já říkám, poslouchejte pozorně celé Rough and Rowdy Ways. Je to zpráva o stavu světa, který možná opravdu nadobro mizí. Ale to není Dylanova vina.

Jak napsal americký publicista David Dalton ve své knize Kdo je ten chlap? s dvojznačným podtitulem Hledání Boba Dylana, Bob Dylan se podobá mořskému korábu, který brázdí oceány se všemi přisátými vilejši a cestou posbíranými chaluhami, a nikdy se ničeho nezbavuje. Dodnes k němu patří jeho folkové začátky, úkroky ke country s Johnnym Cashem i ke křesťanské evangelikální ortodoxii, hlásí se ke všem svým láskám, omylům i náhodám. Nedělá tlusté čáry, příliš dobře ví, že ze svého života nikdy nevytěsníme nic, co se nám právě nehodí do krámu. Jak zpívá jeden z jeho českých souputníků Oldřich Janota: „Všechno dál zůstává ve mně / a včerejší dotyky tolik bolí / to jenom cesty jsou zvyklé ztrácet se v polích.“

Album Rough and Rowdy Ways se bezesporu zařadí, dá-li se už dnes takto soudit, k absolutním vrcholům Dylanovy tvorby, srovnatelným s Blonde on Blonde let šedesátých, Blood on the Tracks let sedmdesátých či Time Out of Mind z konce tisíciletí.

Po zrušených jarních turné po Japonsku a Americe, která se neuskutečnila v důsledku koronavirové pandemie, nezbývá než doufat, že Bob Dylan ještě dostane příležitost se na své „nekonečné turné“, na němž se nachází od osmdesátých let minulého století, vrátit a že uslyšíme nové skladby zahrané i živě na jevišti.

Ladislav Šenkyřík

Obsah Listů 4/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Ladislav Šenkyřík

„Ležérně načrtnutá“ zásadní zpráva o stavu světa

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu