Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 4 > Pavla Bergmannová: Předvolební boj tradičně aneb Jak zajistit veřejné blaho
Theatrum mundi
Jedním z několika mála mimopraských scén, které se rozhodly ještě do konce sezóny 2019/2020 uvést původně plánované a okolnostmi kolem koronavirových opatření zrušené premiéry, bylo také Slovácké divadlo v Uherském Hradišti. Na samém konci června představilo velmi zdařilou inscenaci Deskový statek, kterou nastudoval reisér Igor Stránský.
Hru napsal v roce 1907 pro Městské divadlo Královských Vinohrad dnes ji pozapomenutý český dramatik, spisovatel, divadelní ředitel a také organizátor kulturního ivota Václav Štech. Tvůrce Slováckého divadla na této dnes ji poněkud zapomenuté komedii zjevně lákalo její nadčasové téma, které ivě rezonuje se současností. Štech toti velmi trefně, s humorem i nadsázkou poukazuje na intriky a nekalé praktiky vyuívané k předvolebním manipulacím v boji o politickou moc. A zároveň zdařile vykresluje všehoschopné podnikavce, kteří drze zneuívají veřejné ideály ve svůj prospěch. Tvůrci inscenaci navíc opatřili podtitulem bylo, je a bude a s ironií na onu nadčasovost poukazují. Deskový statek je navíc celkem zručně napsaná veselohra, která nabízí vtipné dialogy, dobře vystavěné situace i výborné herecké příleitosti, co je předpokladem značného diváckého úspěchu. V tomto ohledu je zajímavé, e po roce 1989 se na našich profesionálních scénách objevila pouze dvě nastudování: v roce 2001 v reii Ladislava Smočka v praském Činoherním klubu a v roce 2013 se pod názvem Veřejné blaho dočkala premiéry v Národním divadle moravskoslezském (r. Janusz Klimsza).
Termín deskový statek ve své době označoval úředně zapsanou nemovitost, její majitel měl výsostné právo volit s velkostatkáři. Co nepřímo odkazuje k tématu voleb i s nimi spojených intrik, které uskutečňují ctihodní občané seskupení kolem majitele realitní kanceláře Aloise Fistra, jen také kandiduje v obecních volbách. Slovní spojení deskový statek je ale pouito také jako krycí název pro nemalý vedlejší příjem hlavního hrdiny – tedy tajnou sňatkovou kancelář. Zavedený podnik ovšem odhalí jeho zvídavá zamilovaná dcera a po sérii nedorozumění vše vyústí do anekdotické pointy, kdy se Fistr stane obětí vlastního podnikání, a pro zajištění politických pozic se – přes velký počáteční odpor – dokonce sám oení.
Reisér Igor Stránský společně s dramaturgyní Ivou Šulajovou text částečně upravili, ale snaili se co nejvíce uchovat kouzlo dobové češtiny – např. s původním slovosledem. Děj inscenace ale posunuli do období mezi válkami a stylizovali ji do podoby prvorepublikových filmových komedií, které mísí humor, sentiment, ale i potřebné závěrečné ponaučení. Tuto stylizaci pak podpořily jak jednoduché elegantní kostýmy Marie Jiráskové, tak ivě zpívané dobové šlágry včetně oblíbené Slunečnice. Igor Stránský šel důsledně po smyslu textu a díky hereckému vedení nechal vyniknout nadčasovost Štechovy komedie, která poukazuje jak na zákulisní praktiky komunální politiky, tak na nelichotivé rysy české povahy.
Hlavní roli majitele realitní kanceláře Fistra – a také hybatele všeho dění – ztvárnil mistrovsky Jozef Kubáník, který rozehrává dvě polohy antihrdiny. Na jedné straně Fistra vykresluje jako sebevědomého podvodníka, který s improvizací a virtuozitou prodá cokoli. Vyuívá k tomu rafinované techniky manipulace, kdy nele, ale ani neříká pravdu. Oproti tomu v kruhu rodinném i v osobním ivotě ve vztahu k enám je Kubáníkův Fistr u mnohem méně sebejistý a z šarlatána jdoucího si tvrdě za svým se mění v milujícího otce, který je pro dceru ochoten udělat vše. Jeho výraz tak nabývá mnohem sentimentálnější polohy. Velmi důleitou roli sehrává postava jeho dcery Julie. Tu hraje Tereza Hrabalová jako okouzlující, sebevědomou a emancipovanou mladou enu, která se právě vrací domů ze zkušené ve Švýcarsku. V jejím podání je Julie sympatická hrdinka, která se stane hybatelkou děje, kdy se v převleku vydává za sekretářku a odhaluje podstatu věcí i lidských povah. Zastupuje tu jistou upřímnost a do zkaeného světa vnáší určitou naději moného zlepšení. Sice se podobně jako otec snaí manipulovat skutečností, ale vdy s čestným záměrem.
Slovácké divadlo zařadilo na svůj repertoár zdařilou provozní inscenaci, která má v dramaturgii divadel tohoto typu své neopomenutelné místo. Je srozumitelná, ale nepodbízí se, baví svým podtextem a oslovuje diváky. Je to přesně ten titul, který bude s reprízami postupně zrát a jeho uvádění si budou herci i diváci určitě uívat. A v dobách předvolebních můe slouit i k zamyšlení na tím, komue můeme dát svůj hlas.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.