Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 4 > Pavla Bergmannová: Předvolební boj tradičně aneb Jak zajistit veřejné blaho

Theatrum mundi

Pavla Bergmannová

Předvolební boj tradičně aneb Jak zajistit veřejné blaho

Jedním z několika mála mimopražských scén, které se rozhodly ještě do konce sezóny 2019/2020 uvést původně plánované a okolnostmi kolem koronavirových opatření zrušené premiéry, bylo také Slovácké divadlo v Uherském Hradišti. Na samém konci června představilo velmi zdařilou inscenaci Deskový statek, kterou nastudoval režisér Igor Stránský.

Hru napsal v roce 1907 pro Městské divadlo Královských Vinohrad dnes již pozapomenutý český dramatik, spisovatel, divadelní ředitel a také organizátor kulturního života Václav Štech. Tvůrce Slováckého divadla na této dnes již poněkud zapomenuté komedii zjevně lákalo její nadčasové téma, které živě rezonuje se současností. Štech totiž velmi trefně, s humorem i nadsázkou poukazuje na intriky a nekalé praktiky využívané k předvolebním manipulacím v boji o politickou moc. A zároveň zdařile vykresluje všehoschopné podnikavce, kteří drze zneužívají veřejné ideály ve svůj prospěch. Tvůrci inscenaci navíc opatřili podtitulem „bylo, je a bude…“ a s ironií na onu nadčasovost poukazují. Deskový statek je navíc celkem zručně napsaná veselohra, která nabízí vtipné dialogy, dobře vystavěné situace i výborné herecké příležitosti, což je předpokladem značného diváckého úspěchu. V tomto ohledu je zajímavé, že po roce 1989 se na našich profesionálních scénách objevila pouze dvě nastudování: v roce 2001 v režii Ladislava Smočka v pražském Činoherním klubu a v roce 2013 se pod názvem Veřejné blaho dočkala premiéry v Národním divadle moravskoslezském (r. Janusz Klimsza).

Termín „deskový statek“ ve své době označoval úředně zapsanou nemovitost, jejíž majitel měl výsostné právo volit s velkostatkáři. Což nepřímo odkazuje k tématu voleb i s nimi spojených intrik, které uskutečňují ctihodní občané seskupení kolem majitele realitní kanceláře Aloise Fistra, jenž také kandiduje v obecních volbách. Slovní spojení „deskový statek“ je ale použito také jako krycí název pro nemalý vedlejší příjem hlavního hrdiny – tedy tajnou sňatkovou kancelář. Zavedený podnik ovšem odhalí jeho zvídavá zamilovaná dcera a po sérii nedorozumění vše vyústí do anekdotické pointy, kdy se Fistr stane obětí vlastního podnikání, a pro zajištění politických pozic se – přes velký počáteční odpor – dokonce sám ožení.

Režisér Igor Stránský společně s dramaturgyní Ivou Šulajovou text částečně upravili, ale snažili se co nejvíce uchovat kouzlo dobové češtiny – např. s původním slovosledem. Děj inscenace ale posunuli do období mezi válkami a stylizovali ji do podoby prvorepublikových filmových komedií, které mísí humor, sentiment, ale i potřebné závěrečné ponaučení. Tuto stylizaci pak podpořily jak jednoduché elegantní kostýmy Marie Jiráskové, tak živě zpívané dobové šlágry včetně oblíbené Slunečnice. Igor Stránský šel důsledně po smyslu textu a díky hereckému vedení nechal vyniknout nadčasovost Štechovy komedie, která poukazuje jak na zákulisní praktiky komunální politiky, tak na nelichotivé rysy české povahy.

Hlavní roli majitele realitní kanceláře Fistra – a také hybatele všeho dění – ztvárnil mistrovsky Jozef Kubáník, který rozehrává dvě polohy antihrdiny. Na jedné straně Fistra vykresluje jako sebevědomého podvodníka, který s improvizací a virtuozitou prodá cokoli. Využívá k tomu rafinované techniky manipulace, kdy nelže, ale ani neříká pravdu. Oproti tomu v kruhu rodinném i v osobním životě ve vztahu k ženám je Kubáníkův Fistr už mnohem méně sebejistý a z šarlatána jdoucího si tvrdě za svým se mění v milujícího otce, který je pro dceru ochoten udělat vše. Jeho výraz tak nabývá mnohem sentimentálnější polohy. Velmi důležitou roli sehrává postava jeho dcery Julie. Tu hraje Tereza Hrabalová jako okouzlující, sebevědomou a emancipovanou mladou ženu, která se právě vrací domů ze zkušené ve Švýcarsku. V jejím podání je Julie sympatická hrdinka, která se stane hybatelkou děje, když se v převleku vydává za sekretářku a odhaluje podstatu věcí i lidských povah. Zastupuje tu jistou upřímnost a do zkaženého světa vnáší určitou naději možného zlepšení. Sice se podobně jako otec snaží manipulovat skutečností, ale vždy s čestným záměrem.

Slovácké divadlo zařadilo na svůj repertoár zdařilou provozní inscenaci, která má v dramaturgii divadel tohoto typu své neopomenutelné místo. Je srozumitelná, ale nepodbízí se, baví svým podtextem a oslovuje diváky. Je to přesně ten titul, který bude s reprízami postupně zrát a jehož uvádění si budou herci i diváci určitě užívat. A v dobách předvolebních může sloužit i k zamyšlení na tím, komuže můžeme dát svůj hlas.

Pavla Bergmannová

Obsah Listů 4/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.