František Všetička

Čas nepravidelného ticha

Na začátku života Milana Nápravníka je několik náhod, jež podstatným způsobem spoluurčí jeho myšlení a tvorbu. Stěžejní náhodou je mladické setkání s Karlem Teigem na sklonku čtyřicátých let. Toto setkání jej po Teigeho smrti přivede do okruhu jeho následovníků v čele s Vratislavem Effenbergerem. Od konce padesátých let do poloviny šedesátých aktivně spolupracuje s jeho surrealistickou skupinou. Nápravník je důsledným stoupencem surrealismu, což posléze vede k rozchodu se skupinou (spolu s ním ji opouští také Věra Linhartová). K tomuto odpoutání dochází nedlouho před invazí Varšavského paktu roku 1968. Nápravník emigruje, po počátečním hledání nakonec zakotvuje v Kolíně nad Rýnem, odkud vyhledává kontakty se surrealisticky orientovanými tvůrci v různých zemích.

Do exilu odešel Milan Nápravník jako neznámá osoba, neboť teprve roku 1969 debutoval knihou Moták. Neměl se tedy v zahraničí čím prezentovat. Prvotina, navíc zkrácená o jeden závažný oddíl (Vlečka horečky), se odlišovala od dobové produkce. Nápravník v ní uplatnil metodu automatického psaní, při němž nepopisoval jevovou skutečnost, ale její odraz v lidském vědomí. Výsledkem jsou rytmické řady obšírnějších textů, vznikajících bez účasti vědomé kontroly. Určující roli v nich nepochybně hrál rytmus. Původní vydání Motáku mělo čtyři oddíly a první z nich začínal kapitolkou příznačně a programově nazvanou Rytmus. Zvolený rytmus byl daktylský a nejdůsledněji jej tvůrce uplatnil právě ve vyloučeném oddílu Vlečka horečky. Český čtenář jej mohl poznat až z druhého vydání, které pod názvem Kniha Moták vyšlo roku 1995. Daktylský rytmus v tomto oddílu doslova hýří:

Po kluzkém dláždění temného bulváru ujíždí proutěnec na střeše kočáru. Ujíždí nemaje po ruce opratě. Ujíždí na ostří horečné závratě. Ujíždí o překot po kraji strže.

Metodu automatického psaní Nápravník v dalším svém vývoji prohluboval, způsob, jak tak činil, podrobně a sugestivně objasnil v doslovu ke své knize Na břehu, kde má jednoznačný název O metodě surrealistických protokolů.

Některé Nápravníkovy texty byly sice za jeho účasti přeloženy do němčiny (Moták např. pod titulem Kassiber), avšak cizí prostředí česky psané poezii (navíc poezii psané prózou) pochopitelně nepřálo. Výsledkem tohoto nátlaku je, že tvůrce v sobě aktivizuje jiné umělecké možnosti. Je to překvapující, ale Nápravník začíná malovat, sochařit a fotografovat.

Jako malíř měl Nápravník několik výstav, po revoluci také u nás, ovšem pouze v Praze. Jeho surreálné zpodobování jevového světa je v skromné míře dostupné v jeho knize Prokletá slast a jiné eseje, která vedle fotografií z osobního života zahrnuje i několik málo reprodukcí jeho výtvarných děl.

Jinak je to s jeho fotografickým kumštem, jemuž věnoval celou knihu. Má dvoustranný, protilehlý titul Dech noci, noc duchů, duch noci, noc dechů (na titulním listě, v tiráži a na obálce je tento název vysázen vždy jako rýmované čtyřverší). Publikace zahrnuje autorovy fotografické objekty, jež nazval inverzážemi. V předmluvě ke knize píše o náhodě (zase náhoda!), jak k podnětům tohoto druhu přišel. Náhodně v ardenských vřesovištích mezi trsy trávy, stromovím a křovinami. Mnohé z viděného se odráželo v hladině vody, zdvojovalo se, tvořilo protějšek. Nápravník tyto jevy fotografoval, sestavoval je a ve zmíněné publikaci je nejen reprodukoval, ale jako teoretik své inverzáže také definoval: „Inverzáž je surrealistickou metodou vytváření magické reality spojením dvou anebo několika inverzních obrazů reálných předmětů, jejich částí, anebo nepředmětných, povrchových struktur. Princip inverze není založen na estetických tendencích vědomí, nýbrž existuje před ním jako dominující morfologický archetyp v nevědomé, tj. iracionální skutečnosti.“

Doposud jmenované Nápravníkovy knihy sestávají z prozaických záznamů, z prozaického automatického psaní, kdežto kniha inverzáží už svým titulem naznačuje, že je i souborem veršovaných textů, byť se silnou prozaickou tendencí. Některé z těchto inverzáží doprovází totiž Nápravník básněmi. Nejkratší z nich se jmenuje Černá kaple:

Černá kaple
jež loví pohledy dravých rozhodčích
sahá hluboko mezi vážně poskakující břity
a drží pentle na znamení
že je půlnoc obnažena a čas zkřehlý žárem
že je půlnoc žena čas nepravidelného ticha
a zvolna zvolna se vzdalujícího šepotu potu:
Budiž Vám setba lehká!

Všechny básně této publikace jsou tištěny na středové ose, aby korespondovaly se symetrickými inverzážemi.

Veršované texty tvoří v této knize pouze doprovod, vlastní básnickou sbírku vydal Nápravníkovi Daniel Strož ve svém mnichovském nakladatelství Poezie mimo domov. Má typický surrealistický název Vůle k noci a na rozdíl od prozaické rytmizace v ostatních publikacích (prozaická rytmizace je pro Nápravníka příznačná) se v této sbírce metricky a rytmicky uvolňuje. Některé z těchto básní jsou dedikovány jednotlivým osobnostem, mezi jinými také Vratislavu Effenbergerovi, s nímž se sice v šedesátých letech rozešel, ale čas, sovětská agrese a exil vše zahladily. Báseň se ovšem nachází až v druhém, úplném vydání sbírky, která vyšla u nás v roce 1997. Báseň nazvaná U zdi začíná:

Probudil ho dotykem vítr
Nemůže se vzepřít
Je pouhým strojem na zachování strachu
Vytřese z vlasů písek a písek z vlasů
Odhodí rukavice zdemolovaných snů
Pohlédne do mraků
Tu a tam se objeví na okamžik i Měsíc
Z pražírny kávy se dere vůně pražené kávy
Někde se ozve parní píšťala
Je časně zrána
V chladné jitřní mlze se snad i skrývají stromy

V této souvislosti třeba připomenout, že ani jinak Nápravník na Effenbergera nezapomínal. Pro zmíněné Strožovo nakladatelství edičně připravil výbor z jeho poezie pod názvem Lov na černého žraloka a napsal k němu obsáhlý doslov.

Několikrát jsem se zmínil o náhodách v Nápravníkově životě. Jednou z nich je i naše setkání s ním v Kolíně nad Rýnem v roce 1992 (konkrétně 14. srpna, jak praví dedikace ve věnované Vůli k noci). Vraceli jsme se tehdy z Francie a setkali se s ním v jedné kavárně pod kolínskou převysokou katedrálou. Z celé rozmluvy si pamatuji jen na dvě věci. Názorová výměna byla o tom, zda jsou horší němečtí, nebo čeští politici. Nápravník tvrdil, že němečtí, já zastával opačné mínění (přitom jsem o soudobých německých politicích nic nevěděl). Druhá věc, o níž se vedla řeč, se mne dotýkala bezprostředně, vztahovala se k věnované sbírce a k problému, zda je možné či nemožné báseň interpretovat. Nápravník byl zásadně proti, já proti němu. Vždyť každá četba je vlastně individuální interpretací, zejména četba surreálního básnického textu. Milan Nápravník ovšem hájí zásadu, že „poezie není než disciplínou magie“ (Dech noci, s. 10), a při tomto postoji je skutečně interpretace básnického textu nemožná.

To bylo roku 1992. Roku 2017, 27. října, Milan Nápravník v Kolíně nad Rýnem zemřel. V Německu se cítil svobodněji. Narodil se 28. května 1931 v Německém, dnes Havlíčkově, Brodě.

František Všetička (1932) je literární historik a teoretik, žije v Olomouci.

Obsah Listů 4/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

František Všetička

Čas nepravidelného ticha

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu