Anna Beata Háblová o básni Jakuba Řeháka

Básníci a vykladači XXII

Jakub Řehák

Tajný správce

Do vyleštěných skleníků se opřelo slunce
Tajný správce přistavil k rozpadající se zdi
Červený vozík s kompostem a haraburdím

Koho dnes zajímají svačinářky a prodavačky z parfumérií?
Tisíce cigaret byly zapáleny nejmenovanými dělníky
Tajný správce studuje mechanismy
Ukryté pod stárnoucími budovami

Ulici po níž se táhne provaz z masa
Rty pomalu tvarující mrakodrap
Prošlý domovní vchod natřený zelenou barvou
Pomalu vibrující exemplář z území odpadkových košů

Tajný správce se odpoledne skrýval za skříní
S touhou poznat záření
Které prostoupilo podlahy a stěny

Tajný správce a zapomenutá svačinářka

Zkouším si představit místo, ve kterém se báseň odehrává. Bude to zchátralá čtvrť velkoměsta, kterému dominují mrakodrapy. V ulicích proudí auta a lidé. Klidně by to mohla být původně tovární čtvrť Chelsea v New Yorku, která je směsí vysokých i nízkých domů, galerií, luxusních loftů i starých opraváren. Proč ne? Mohly by tu být vyleštěné skleníky i „prošlý domovní vchod natřený zelenou barvou“. Zkouším si představit tajného správce, který toto místo obývá, s vozíkem plným kompostu a haraburdí. Jaký je on sám, jaký je jeho život a jeho tajné vášně? Odpoledne se schovává za skříní – a já bych chtěla vědět, co je to za podivné záření, které touží poznat. Chtěla bych se na ně podívat očima svačinářky, která už dnes (jak se v básni píše) zřejmě nikoho nezajímá:

Nemáš mě rád. A přesto se mnou nepřestáváš zaobírat. Přistrčíš si vozík, aby sis na něj vylezl a mohl šmírovat přes špinavé okno v rámu, který opustily už všechny hobliny nátěru. Pozoruješ mě, jak rozkrajuju žemle, jak máslem natírám chleba, jak si mastné ruce utírám do zástěry. Předstíráš, že se zajímáš o rezavé trubky a těsnost izolace proti spodní vodě, ale ve skutečnosti chceš vědět, jak na chleba pokládám plátky sýra, kolečka šunky a listy šťavnatého salátu. Máš obličej stažený vzrušením a horkým dechem zadýcháváš sklo. Občas si všimnu, jak pěkně ti obličej rámuje vysoké okno. Nahoře plují mraky bílé jako mléko a tobě ani nevadí, když se před průzor postavím a chvíli se zamyšleně dívám ven.

Takových už tu bylo, kteří chtěli, abych jim to udělala. Rty pomalu tvarovaly mrakodrap, který měl dosáhnout až do nebe. Opírali se tu o zdi jako slunce do vyleštěných skleníků a vykouřili u toho snad tisíce cigaret. Ale ty si přistavíš vozík plný haraburdí a kompostu a pomalu se do něj propadáš, zatímco se moje prsa naklánějí nad vařenými vajíčky. Koho dnes ale zajímají svačinářky? Snad už jen takového samozvaného správce, který prochází domovním vchodem natřeným zelenou barvou. Tahle čtvrť kdysi bývala tovární. Bývaly zde papírny a výrobna barev, ale dnes tady sídlí jen druhořadé firmy, které kolem poledne zásobuje jediná jídelna. Zdi se loupou vlhkem jako kůže po ostrém slunci a ve vzduchu se mísí zápach plísně a přepálená jíška na omáčku. Je to tu jako jeden velký odpadkový koš. Ti, kdo se nechytli jinde, skončí vždycky na tomto místě. Kdo ví, jestli to tu není toxický, postěžovala si jednou prodavačka z parfumérie odnaproti, když si přišla pro svačinu. Měla na sobě šaty s puntíky a spěchala se zase rychle zařadit do táhlého provazu z masa, který se vlekl ulicí.

Nemáš mě rád, vidím to na tobě. Překážím ti. Chceš se soustředit na křupavý chleba a voňavou šunku, ne na moje barevné nehty a hloupý výstřih. Tady v tom marastu a zmaru je dobře dopečená kůrka jediná krásná a čerstvá věc, po které lze toužit. Chtěl bys ji užuž ochutnat, dozvědět se, jak ti její tvrdost povolí mezi zuby a rozplyne se na jazyku. Jak k sobě harmonicky půjde trhaný salát s plísňovým sýrem nebo vajíčková pomazánka a pikantní salám. Až to uděláš, ucítíš v břiše jemné chvění. Prostoupí tebou teplo, jako tajemné světlo skrz škvíry v podlaze a rozbité stěny. Budeš schovaný za skříní, hltavě ukusovat měkkou střídku a dlouze žvýkat sousta. A možná, že u toho i slastí přivřeš oči.

Anna Beata Háblová

Anna Beata Háblová (1983) je básnířka, teoretička architektury, architetkta a urbanistka. Za své teoretické práce získala několik ocenění. Publikovala básnické sbírky Kry (2013), Rýhy (2015), Nevypínejte (2018). Roku 2017 vydala populárně naučnou knihu Města zdí: život a smrt obchodních center. V roce 2019 publikaci Nemísta měst: opomíjená, pomíjená a míjená místa měst. Příležitostně moderuje v pražském kulturním centru Dominikánská 8 diskuse zaměřené na architekturu, umění a poezii. V letošním roce vyjde její nová básnická sbírka s názvem O mé závislosti nikomu neříkej.

Jakub Řehák(1978) je básník a esejista. V roce 2008 vydal sbírku Světla mezi prkny, která zaznamenala mimořádně kladný kritický ohlas a vysloužila si nominace na cenu Magnesia Litera a Cenu Jiřího Ortena. Druhá kniha Past na Brigitu pak o čtyři roky později Literu za poezii získala. V roce 2016 vydal svou třetí sbírku Dny plné usínání. Spolu s Miloslavem Topinkou byl editorem antologie Nejlepší české básně 2010. V tisku je jeho sbírka Obyvatelé, z níž pochází komentovaná báseň.

Obsah Listů 4/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Anna Beata Háblová o básni Jakuba Řeháka

Básníci a vykladači XXII

Jakub Řehák

Tajný správce a zapomenutá svačinářka

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu