Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 4 > Libuše Jarcovjáková: Být součástí děje

Libuše Jarcovjáková

Být součástí děje

Pro vaši tvorbu je charakteristický osobní prožitek. Nezkoušela jste se někdy stát oním „objektivním“, nezúčastněným pozorovatelem, jako je tomu u řady jiných fotografů?

Fotografii jsem studovala od svých patnácti let. Díky mnoha školním zadáním jsem „objektivním“ způsobem musela zpracovat nejrůznější témata. Během studií jsem přišla úzce do styku s českou dokumentaristickou školou bressonovského typu a musím říct, že mi to hodně dalo. Jasně definovaná kompozice a čistota stylu, to jsou kvality, o které jsme usilovali.

Mám v sobě ale zakódovaný jakýsi vnitřní anarchismus, a tak se mi téměř vždy podařilo dopracovat se k něčemu osobitému, co všechnu tu akademickou čistotu narušilo. Pro studium to nebylo samozřejmě ideální. Koho ale dnes zajímají známky ve škole?

Ve vašich fotografiích je jistá neurčitost, ale často i pohybová neostrost, jak ji nazýváte. Jak jste dospěla k poznání, že „technická pefektnost“ nemusí být podmínkou pro vypovídací hodnotu?

Byl to intuitivní proces. Prostě jsem tak fotila, líbilo se mi to a úplně přesně jsem nevěděla proč. K nějakým konkrétním vzorům jsem neměla přístup. Teprve později, v osmdesátých letech, jsem zjistila, že existují fotografové, pro něž technická preciznost nebyla důležitá, kteří kladou důraz na výraz, atmosféru, pocity, a obraz pro ně mluví, i když je neostrý a technicky nedokonalý. Byla to pro mne velká úleva.

Negativy ve vašem archivu obsahují, jak jste někde řekla, překvapivě mnoho výborných snímků. To svádí v době digitální fotografie k trochu naivní otázce: v čem vlastně spočívá umění zmáčknout spoušť v pravou chvíli?

To jsem řekla? Tak to je značná nadsázka. Mám v archivu, jako všichni, moře fotek, které nestojí za nic. Občas se stávalo, při nějaké silné, emotivní situaci, že jsem měla více použitelných fotografií vedle sebe. To pak vypovídá o tom, v jakém rozpoložení jsem byla a jak moc jsem během focení byla „v transu“. To je také odpověď na vaši otázku. Mám moc ráda, když mne focení pohltí a vlastně vnímám to, co se děje, až ex post, prostřednictvím toho, co jsem nafotila. Když jsem natolik součástí děje, že je to skoro jako dýchání, jako základní životní funkce. Samozřejmě se to stane spíše výjimečně, ale je to velký zážitek.

V poslední době jste se vracela do minulosti – jak místopisně do Berlína, kde jste žila před rokem 1989, tak klasickou fotografickou technikou. Co to pro vás znamená?

Vracím se trochu po vlastních stopách a je to velmi příjemné. Zjišťuji, že se svět v některých ohledech změnil méně, než bych očekávala. Je úžasné mít znovu možnost si na fotografii muset počkat. Ta prodleva, kdy budoucí obraz uvidím na zlomek sekundy v hledáčku a teprve pak, někdy až po delším čase, ji znovu uvidím na proužku negativu – kde ty obrazy mezitím byly? Co mezitím dělaly, co se mezitím stalo? Mám ráda to tajemství, způsob práce, který to přináší, mi nesmírně vyhovuje. A považuji to za krásný dar.

-tt-

Libuše Jarcovjáková (1952) absolvovala FAMU. Pracovala v dělnických profesích, fotografovala romskou a vietnamskou komunitu nebo prostředí LGBT v pražském T-Klubu. Vydala knihy Černé roky (fotografický a literární deník, 2017) a Evokativ (2019). Je nositelkou ceny Osobnost české fotografie roku 2017. Britský Guardian označil její fotografie ve francouzském Arles za výstavu roku 2019.