Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 4 > Alena Wagnerová: Setkání mezi stránkami knihy

Alena Wagnerová

Setkání mezi stránkami knihy

Nemohu říct, jak se to vlastně stalo. Ale jednoho dne jsem pocítila nutnost sáhnout po Platónovu Symposiu. K tomu bych snad měla dodat, že se považuji za nedovzdělance a stále doháním jen to, co jsem dávno měla znát – a socialistická škola nedovolila. Tím se ovšem zase opožďuji za současným děním, takže za nedovzdělance, genderově vyjádřeno nedovzdělankyni se musím považovat i nadále a dál dohánět zanedbané. Platónovo Symposium bylo na řadě proto, že všechny studie, které se nějak dotkly aktuálního slova androgynita nebo androgyn, na ně jako původní pramen tohoto pojmu odkazovaly. A já jsem chtěla vědět, co tam přesně stojí o pojmu, z něhož se během dvou tisíciletí vyvinula řada dalších významů a interpretací, takže dnes například androgyn v módě znamená, že pánský a dámský styl oblékání se na rozdíl od dřívějška příliš neliší.

Knihu Platónových dialogů jsem, jak mám ve zvyku, hledala v nabídce antikvariátů a mou sympatii získalo švýcarské vázané vydání tří Platónových mistrovských dialogů Faidón, Symposion a Faidros za velmi výhodnou cenu, ale s upozorněním, že v exempláři jsou drobné tužkou psané poznámky. To mne ovšem neodradilo, protože to ukazovalo na citlivého čtenáře, který do knih neškrábe perem nebo propiskou.

Kniha za pár dnů přišla, a sotva jsem v ní začala listovat, vypadl z ní na zem podlouhlý zažloutlý lístek. Zvedla jsem jej, chtěla zmačkat a vyhodit do koše, ale ruku mi něco zadrželo. Ten kousek jemného hladkého papíru měl v sobě při doteku něco příjemného, zmačkat a zahodit jej mi najednou připadalo jako hrubost; takže jsem jej uhladila od prvních stop mačkání a zase vložila na jeho místo do knihy. Podle stupně zažloutnutí v ní musel ležet už hodně dlouho.

To už jsem ale našla, co jsem hledala: ve čtrnáctém oddíle Aristofanovu řeč o onom tvoru, v němž byla v podobě koule spojena obě pohlaví, ženské a mužské, které ale Zeus od sebe oddělil, takže od té doby každá z těchto polovin hledá svou ztracenou druhou polovinu. A k tomu, aby se nalezly a znovu spojily, jim pomáhá všemocný Erós, který tělesnou žádost povyšuje na duchovní rovinu toužení a nalézání toho, kdo ke mně patří.

Nebyly to jen zažloutlé lístky, jimiž můj předčtenář v knize zanechal svou stopu. I na okrajích stránek přibývalo tužkou, někdy těsnopisem, někdy ve staré řečtině psaných poznámek s čísly, jimiž se zřejmě vztahoval k řeckému originálu. Nejvíc jich bylo v Sókratově řeči o tom, čemu jej o lásce naučila moudrá Diotima z Mantinei, a některé, pro něj asi důležité odstavce zde dokonce tužkou po straně zatrhoval. Podle nich jsem se začala ve své četbě bezděčně řídit. A najednou jako by byl v textu přítomen i on, neznámý člověk, který se s takovou pečlivostí a úsilím zabýval Platónovým Symposiem a zanechal v něm svou stopu. A po ní jsem teď šla já. Znalost řečtiny ukazovala, že byl absolventem klasického gymnázia, ale nešlo určitě o studenta, protože ten by si s textem nedával takovou práci. Jemu se ale překlad na některých místech zřejmě nelíbil, takže před první stránku Symposia byl vložen na stroji psaný lístek s jiným – jeho? – překladem oněch zatržených míst. To už jsem jej před sebou viděla, kultivovaného staršího pána s prokvetlými vlasy a duchovním obličejem, který už nebyl mezi živými. Tím jsem si byla jista, protože on by byl knihu plnou svých poznámek nikdy neprodal do antikvariátu, jak to zřejmě udělali jeho potomci. Diotima by na tomto místě poznamenala, že on sice v těle i duchu jejich zplozením zajistil své pokračování, jenže to se projevilo i v tom, že oni jeho knihovnu en bloc prodali do antikvariátu.

Když jsem Symposion dočetla a chtěla knihu zavřít, uviděla jsem na čistém prvním listu tužkou napsané jméno Jos. Dissler a datum 9. 6. 1971, kdy si mistrovské dialogy zřejmě koupil. Řekla bych, že po všem, co jsem o něm četla, byl Erós zprostředkovatelem i našeho setkání na stránkách Platónova Symposia.

Alena Wagnerová

Obsah Listů 4/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.