Nemohu říct, jak se to vlastně stalo. Ale jednoho dne jsem pocítila nutnost sáhnout po Platónovu Symposiu. K tomu bych snad měla dodat, e se povauji za nedovzdělance a stále doháním jen to, co jsem dávno měla znát – a socialistická škola nedovolila. Tím se ovšem zase opoďuji za současným děním, take za nedovzdělance, genderově vyjádřeno nedovzdělankyni se musím povaovat i nadále a dál dohánět zanedbané. Platónovo Symposium bylo na řadě proto, e všechny studie, které se nějak dotkly aktuálního slova androgynita nebo androgyn, na ně jako původní pramen tohoto pojmu odkazovaly. A já jsem chtěla vědět, co tam přesně stojí o pojmu, z něho se během dvou tisíciletí vyvinula řada dalších významů a interpretací, take dnes například androgyn v módě znamená, e pánský a dámský styl oblékání se na rozdíl od dřívějška příliš neliší.
Knihu Platónových dialogů jsem, jak mám ve zvyku, hledala v nabídce antikvariátů a mou sympatii získalo švýcarské vázané vydání tří Platónových mistrovských dialogů Faidón, Symposion a Faidros za velmi výhodnou cenu, ale s upozorněním, e v exempláři jsou drobné tukou psané poznámky. To mne ovšem neodradilo, protoe to ukazovalo na citlivého čtenáře, který do knih neškrábe perem nebo propiskou.
Kniha za pár dnů přišla, a sotva jsem v ní začala listovat, vypadl z ní na zem podlouhlý zaloutlý lístek. Zvedla jsem jej, chtěla zmačkat a vyhodit do koše, ale ruku mi něco zadrelo. Ten kousek jemného hladkého papíru měl v sobě při doteku něco příjemného, zmačkat a zahodit jej mi najednou připadalo jako hrubost; take jsem jej uhladila od prvních stop mačkání a zase vloila na jeho místo do knihy. Podle stupně zaloutnutí v ní musel leet u hodně dlouho.
To u jsem ale našla, co jsem hledala: ve čtrnáctém oddíle Aristofanovu řeč o onom tvoru, v něm byla v podobě koule spojena obě pohlaví, enské a muské, které ale Zeus od sebe oddělil, take od té doby kadá z těchto polovin hledá svou ztracenou druhou polovinu. A k tomu, aby se nalezly a znovu spojily, jim pomáhá všemocný Erós, který tělesnou ádost povyšuje na duchovní rovinu touení a nalézání toho, kdo ke mně patří.
Nebyly to jen zaloutlé lístky, jimi můj předčtenář v knize zanechal svou stopu. I na okrajích stránek přibývalo tukou, někdy těsnopisem, někdy ve staré řečtině psaných poznámek s čísly, jimi se zřejmě vztahoval k řeckému originálu. Nejvíc jich bylo v Sókratově řeči o tom, čemu jej o lásce naučila moudrá Diotima z Mantinei, a některé, pro něj asi důleité odstavce zde dokonce tukou po straně zatrhoval. Podle nich jsem se začala ve své četbě bezděčně řídit. A najednou jako by byl v textu přítomen i on, neznámý člověk, který se s takovou pečlivostí a úsilím zabýval Platónovým Symposiem a zanechal v něm svou stopu. A po ní jsem teď šla já. Znalost řečtiny ukazovala, e byl absolventem klasického gymnázia, ale nešlo určitě o studenta, protoe ten by si s textem nedával takovou práci. Jemu se ale překlad na některých místech zřejmě nelíbil, take před první stránku Symposia byl vloen na stroji psaný lístek s jiným – jeho? – překladem oněch zatrených míst. To u jsem jej před sebou viděla, kultivovaného staršího pána s prokvetlými vlasy a duchovním obličejem, který u nebyl mezi ivými. Tím jsem si byla jista, protoe on by byl knihu plnou svých poznámek nikdy neprodal do antikvariátu, jak to zřejmě udělali jeho potomci. Diotima by na tomto místě poznamenala, e on sice v těle i duchu jejich zplozením zajistil své pokračování, jene to se projevilo i v tom, e oni jeho knihovnu en bloc prodali do antikvariátu.
Kdy jsem Symposion dočetla a chtěla knihu zavřít, uviděla jsem na čistém prvním listu tukou napsané jméno Jos. Dissler a datum 9. 6. 1971, kdy si mistrovské dialogy zřejmě koupil. Řekla bych, e po všem, co jsem o něm četla, byl Erós zprostředkovatelem i našeho setkání na stránkách Platónova Symposia.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.