Olga Hostovská

30 let bojů o opočenský zámek aneb Cui bono?

Zámek Opočno na Rychnovsku zkonfiskovali v roce 1942 nacisté rodině Colloredo-Mansfeldů, po roce 1945 připadl na základě dekretu prezidenta Beneše státu. Dcera posledního majitele Kristina Colloredo-Mansfeldová požádala v roce 1991 o vydání někdejšího sídla, od té doby se táhnou soudní spory. Letos 20. 5. zamítl Ústavní soud její stížnost, a tak zámek státu zůstává. Olga Hostovská vzpomíná na dětství spjaté s Opočnem a dopisem své matky prof. Václavu Černému dokládá problémy poválečného vracení zabaveného majetku.

-red-

Za to, že jsem měla možnost poznat rodinu hraběte Colloredo-Mansfelda, vděčím válečným událostem. Můj otec Egon Hostovský odjel v únoru 1939 na pozvání PEN klubu do Belgie a po 15. březnu bylo jasné, že se nevrátí. Rodiče se dodatečně dohodli, že se rozvedou, a moje matka pak likvidovala náš pražský byt, zatímco já jsem už pobývala u prarodičů v Opočně. Maminka tam později přijela za mnou a během války se živila jako prodavačka v dědečkově drogerii.

Také Josef Colloredo-Mansfeld se s rodinou za války uchýlil do Opočna. Jeho dcera se narodila v roce 1940 a manželka brzy po porodu těžce onemocněla, takže malá Kristýnka asi znala lépe opočenské chůvy než svou maminku. Její babička k nám občas chodila nakupovat, a tak máme v rodinné kuchařce recept na hraběcí bábovku ze sedmi vajec, a – jako památku z válečné doby – chutné karamely (od pí hraběnky Coll. Mansfeldové), do nichž se přidával umělý med, který byl k dostání pouze za války. Hrabě Colloredo-Mansfeld byl ovšem poměrně brzo ze svého zámku vykázán, protože podepsal manifest české šlechty a jeho bratři bojovali v britské armádě. Žil na Hradecku v obci Rozběřice poblíž Sadové a živil se jako pomocný dělník. Vyzkoušel si už za okupace to, co jiní šlechtici absolvovali až za socialismu. Do Opočna, které snad měl přímo zakázané, občas tajně zajížděl na kole, aby si popovídal s přáteli. Jednou se prý také vypravil s baterkou do parku, aby se podíval, jestli se mu na skalce ujaly kytky, které tam vysadil. Tenkrát, v těch krušných dobách, se mnozí někdejší zámečtí zaměstnanci snažili hraběti pomáhat, což samozřejmě neměli v popisu práce a dělali to zcela ze své vůle.

Po válce se hrabě Colloredo Mansfeld do Opočna okamžitě vrátil. Dokonce dělal tlumočníka sovětským důstojníkům, když jednali se zástupci města. Kristýnka s námi po prázdninách začala chodit do školy a moje maminka ten rok, než jsme se přestěhovaly do Prahy, pracovala na správě Colloredo-Mansfeldských lesů jako sekretářka lesního rady Koniase. Pamatuji se, že zaměstnanci dostávali část platu v naturáliích (mj. dříví na topení).

Ta skalka na svahu pod vyhlídkou se nejen dožila konce války, ale vydržela tam dost dlouho, a moje teta si se zahradníkem, který se staral o opočenský park, vyměňovala některé sukulenty. Dnes tam rostou keře. (Ty nedají tolik práce jako alpinum.) V takzvaném letohrádku v zámeckém parku nabídl hrabě část přízemí s „vanilkovou“ zahrádkou jako ateliér akademickému malíři Aloisi Fišárkovi, který rovněž strávil válečná léta s rodinou v Opočně, první patro dostali k používání opočenští skauti. Byl tu ovšem jeden velký problém: takzvané Benešovy dekrety, podle nichž veškerý německý majetek připadl automaticky státu. Týkalo se to totiž i veškerého zabaveného majetku, a to nejen židovského, o který se většinou po válce už neměl kdo hlásit, ale i majetku všech tzv. nepřátel Říše. Shodou okolností se to týkalo jak hraběte Colloredo-Mansfelda, tak naší rodiny.

Když totiž začátkem července 1942 zatklo gestapo mého dědečka, který byl potom (24. 10.) popraven v Mauthausenu, zabavili polovinu našeho domu, který sestával z obchodu v přízemí a třípokojového bytu v prvním patře. Takto postiženým rodinám ovšem nebyl majetek vracen po válce automaticky. Shodou okolností se zachovala kopie dopisu, v němž moje matka líčí prof. Václavu Černému, co musela pro navrácení půlky nemovitosti podniknout (viz níže).

Hrabě Colloredo-Mansfeld to měl podstatně složitější. A protože byl dobrý hospodář, vyřídil nejdřív navrácení lesů, aby mu vydělávaly, pak se postaral o hospodářské budovy a nemovitosti s byty pro zaměstnance. Netuším, jak se dostal daleko s movitým majetkem, ale do února 1948 už zřejmě nestačil vyřídit převod zámku a přilehlých nemovitostí. A tak zámek zůstal majetkem státu. Naneštěstí v 80. letech 20. století se ujali opočenského zámku památkáři, opravili střechu a omítku, a když došlo k restitucím, nelíbilo se jim, že by měli přijít o vynaložené peníze.

Bohužel hrabě Colloredo-Mansfeld už tehdy nebyl naživu. Naprosto chápu, že jeho dcera zprvu neměla odvahu se v tom sama angažovat. Odešla od nás jako osmileté dítě, nějaký čas chodila do školy ve Švýcarsku a pak se rodina přestěhovala do Kanady. Maminka jí zemřela, když jí nebylo ještě 13 let. Po čtyřiceti letech se Kristina musela znovu učit česky, a tak pověřila jednáním osoby, které si pamatovala ze svých dětských let. Nebyl to dobrý nápad a Kristina spor o zámek v prvním kole prohrála. Přitom jí byly vráceny lesy i některé budovy ve městě (v jedné, v níž se shodou okolností narodil malíř František Kupka, má byt se zahrádkou), takže nejen vydělává, ale také nezištně přispívá na různé městské akce.

V následujícím kole (v r. 2003) jí byl zámek vrácen. Ovšem ne na dlouho, protože pardubičtí památkáři si to nenechali líbit. Následující soudní jednání dopadlo ve prospěch památkářů, a tak byl zámek v roce 2007 opět předán státu. Toto dohadování trvá už 30 let. Problém je v tom, že poslední opravy se konaly zřejmě v době, kdy byla krátce majitelkou dědička.

Nejsmutnější na tom je, že největší chudák v té záležitosti je právě opočenský zámek s parkem a se vším, co k němu patří. Tak třeba renesanční letohrádek v zámeckém parku: kdysi se v jeho prostorách pořádaly svatby a konaly výstavy. Takto fungoval ještě v 90. letech. Poslední výstava, kterou jsem tu viděla, byla věnována Františku Kupkovi a konala se, tuším, v roce 2006. Pro tuto výstavu bylo třeba zpustlý objekt opravit; do budovy zatékalo okny i střechou, okenice byly rozpadlé. Paní Kristina vložila do oprav vlastní finanční prostředky, a to v době, kdy jí Okresní soud potvrdil rozhodnutí Ústavního soudu ČR o navrácení zámku státu. Od té doby, co se zámek dostal opět do rukou státu, je letohrádek prázdný a vůčihledě chátrá. Argument památkářů, že nelze památku řádně využívat ani o ni pečovat vzhledem k restitučním nárokům někdejších majitelů, jsou liché. Nekonečné soudní spory nebudou mít vítěze, ale jen poražené. Nemohli by se naši „furianti“ památkáři konečně dohodnout s rodinou Colloredo-Mansfeldů, kdo má lepší možnosti na to, aby se o zámek staral? Třeba by se přece jen našlo nějaké řešení přijatelné pro obě strany.

Opis kopie dopisu Květy Hostovské, rozené Ondrákové (Opočno 136), prof. Václavu Černému

Opočno 27. května 1946

Vážený pane profesore,

nabídl jste mi, abych Vám vypsala nesnáze, které máme s tou zabavenou polovinou domu – a já tedy používám Vaší laskavosti a chci Vám tu složitou záležitost vylíčit.Otec byl zatčen Gestapem 3. července 1942. Asi za týden přijelo Gestapo z Hradce, prohlásili, že obchod zapečetí, což také udělali (přičemž jej řádně vybrali), zašli k soudu, kde nechali zapsat do knih otcovu polovinu domu jako majetek Reichsvermögensamtu, a v peněžních ústavech zakázali volné disponování běžnými účty. Asi po měsíci obchod znovu otevřeli, veškeré otcovy věci – šaty, boty, prádlo, hodinky, pušky atd. – sebrali, mně nařídili, že budu obchod vést pod komisařskou správou, a odjeli. Pak jsem tedy obchod vedla až do revoluce. Po květnu 1945 jsme se samozřejmě domnívaly, že matka se stává podle poslední vůle otcovy dědičkou, a chtěly jsme provést pozůstalost. A teď to začalo: u soudu nám řekli, že k tomu, aby mohla být provedena pozůstalost, musí být zápis v poz. knihách uveden do původního stavu, a to se svolením ministerstva ochrany práce. Sebrala jsem tedy letos v lednu doklady, o nichž jsem se domnívala, že je budu potřebovat, a jela jsem do Prahy. Tam mi moji známí, kteří mají podobný případ, řekli, abych šla na ministerstvo vnitra do Vladislavovy ulice. Když jsem vyšplhala do 4. poschodí, řekli mi, že ten odbor, který já potřebuji, se přestěhoval na Václavské náměstí. Tam jsem šplhala zase do pátého poschodí, protože nejezdil výtah. Nevlídný pan referent mě poučil, že musím podat písemnou žádost adresovanou „Národní správě majetkových podstat“ a doložit těmito doklady: 1. výpis z pozemkových knih (dvojmo), 2. otcův úmrtní list, 3. osvědčení národnostní spolehlivosti dědičky, 4. osvědčení státní příslušnosti a 5. potvrzení soudu, že matka byla jmenována správcem zabaveného majetku.

Výpis z pozemkových knih jsme si opatřily snadno, otcův úmrtní list jsme měly (ale nedovedu si představit tu křížovou cestu, kdyby nám ho nebyli poslali a kdybychom byly musely podat žádost za prohlášení za mrtva), strašná historie byla s osvědčením státní příslušnosti. Matka je sice měla, ale staré z r. 1938. Musela si opatřit nový domovský list, protože platí nyní pouze domovské listy vydané po květnu 1945, potom ještě jednou osvědčení národní spolehlivosti, potvrzení, kde její otec v r. 1910 bydlel, potvrzení o svém bydlišti, potvrzení o tom, jaké potravinové lístky pobírá, oddací list a ještě nějaké dokumenty, které si již nepamatuji – ale bylo jich celkem 10. Pak jí tedy na Okresním národním výboru vystavili osvědčení státní příslušnosti (přišlo ji asi na 190,- Kčs) a žádost jsme poslaly. To jsme měly ještě štěstí, že zde u soudu to neberou tak přísně a vystavili nám to potvrzení, že matka spravuje zabavený majetek, bez dokladů a žádosti, ač prý na to měla být také jakási žádost a jmenování.

Čekaly jsme trpělivě asi měsíc, načež došly od Národní správy majetkových podstat 2 obšírné dotazníky (které si mohli pohodlně vyplnit ze zaslaných dokladů) a přípis, abychom jim poslaly osvědčení o národnostní spolehlivosti mého otce. Už se v nás všechno vařilo, ale hned druhý den jsem jim všechno poslala a teď zase čekáme – už ne tak trpělivě, ale zato déle.

Vím, že mají všude mnoho práce, ale mohli by vyřídit aspoň tak samozřejmý případ jako je případ mého otce, a netýrat zbytečně pozůstalé. Věřte mi, pane profesore, že je mi někdy už ze všeho zle – a já jsem přece nebývala žádná pesimistka.

Moc by mě těšilo, kdybychom se už nemusely věčně obírat takovými záležitostmi – mám přece také spoustu jiné práce, ale pro samé vyřizování dotazníků si nemohu ani svetr uplést. Ještě že neběhám s roztrhanýma patama na punčochách!

Domníváte-li se, že by si tento případ zasloužil, aby se octl někde v novinách, tak to tam ve zkratce napište – zasloužíte se tím nejenom o nás, ale i o mnoho jiných vdov, které jsou na tom stejně.

Děkuji Vám za Vaši laskavost a srdečně Vás zdravím.

Květa Hostovská

Fotografie: Na snímku z června 1946 desetiletá autorka textu při oslavách Mezinárodního dne dětí v opočenské Sokolské zahradě na oslíku Kristiny Colloredo-Masfeldové.

Olga Hostovská (1936) je literární historička, překladatelka a editorka.

Obsah Listů 4/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Olga Hostovská

30 let bojů o opočenský zámek aneb Cui bono?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu