Jan Novotný

Zmrzačený pomník

Máme v Brně na Moravském náměstí pomník, který v nezasvěceném návštěvníku vyvolá údiv. Voják se vztyčenou levou rukou stojí na neúměrně vysokém soklu, na němž zeje veliká prázdná oslnivě bílá plocha. Není pochyby, že socha je vynikajícím uměleckým dílem, které si už proto zaslouží ochranu: Vincenc Makovský byl mistr, i když se přizpůsobil požadavkům socialistického realismu. Proč si však nechal vnutit megalomanský podstavec? Nebo jím snad chtěl vyjádřit nějakou myšlenku?

Historii pomníku si lze snadno dohledat. Měl být původně ztělesněním triumfu, který pro vlastence představovalo zničení Německého domu stojícího kdysi uprostřed Moravského náměstí. Pomník měl stát na jeho místě, nebyla však shoda o tom, co by mělo být jeho tématem. Podle komunistických radních by to měl být vítězný rudoarmějec, podle demokratických T. G. Masaryk. Demokraté, když se spojili, dokázali prosadit Masaryka. Nějakou dobu ovšem trvalo, než byl připraven návrh a získány peníze. Tlak komunistů mezitím sílil a tak demokraté usoudili, že by měl Masarykovi zatím držet místo alespoň podstavec. Ten byl roku 1946 odhalen za přítomnosti Masarykovy dcery a vnuček, třebaže komunisté vyhlásili na příslušný den národní směnu.

Na víc už se demokraté do Února nezmohli, obsazení místa však bylo prozíravé a účinné. Klement Gottwald kdysi říkal až příliš nahlas, že půjdeme Masarykovou cestou, a tak likvidace masarykovských reliktů propukla až po jeho smrti. Teprve v polovině padesátých let byl odstraněn podstavec a teprve za normalizace byl na jeho místě vztyčen Axmanův pomník Komunisté: tři alegorické postavy otočené zády k právu, rovnosti a práci (rozuměj k redakcím takto nazvaných novin). Už tam zase není.

Pro pomník rudoarmějce se mezitím našlo jiné místo a jeho vytvoření bylo svěřeno Makovskému, od něhož ostatně měl být i původně zamýšlený pomník Masarykův. Odhalení se konalo roku 1957. Sochař udělal dobře, že nevybavil vojáka zbraní – to by asi dnes už nad náměstím nestál. Svým gestem tak vyzývá ke kapitulaci nepřítele a tím vlastně k trvalému míru. Po Listopadu se přesto objevili dva chrabří mladíci s heslem: Bolševické pomníky pryč z Brna! (Výtečnou znalost minulosti projevili mimo jiné názorem, že kdyby Makovský pomník neudělal, bolševici by ho popravili.) Pomník byl napadán vandaly a radní čelili nátlaku kompromisem, který jim zřejmě připadal rozumný – nechali odstranit nápis na soklu.

Ten nápis byl v azbuce a obsahoval vojenský rozkaz připomínající osvobození Brna. Největším kamenem úrazu byl ovšem podpis vrchního velitele vítězné armády. Shodneme-li se na tom, že trvalý smysl žádného pomníku není v oslavě (všechna sláva polní tráva), ale v uchování vzpomínky na minulost, těžko si představit lepší řešení. Neosvobodili snad Brno ruští vojáci? Nebyl jejich nejvyšším velitelem Stalin? I určitá rozevlátost textu, která si vyžadovala tak velký sokl, byla svědectvím o své době. Pomník v původní podobě byl výmluvnější než jakékoliv dodatečné vysvětlování.

Když projíždím kolem něho tramvají, nemohu se zbavit pocitu trapnosti. Obrovská bílá plocha vyjadřuje dvojí neúctu: k umění i k zachování lidské paměti. Vzpomínám na „mankurty“ neznalé vlastní minulosti, jak si je vychovávali vládcové podle Čingize Ajtmatova (A delší roku bývá den). Dnešní podoba pomníku mi výchovu budoucích mankurtů připomíná.

Skončím pozitivním návrhem. Nápis bych už neobnovoval, ale využil bych plochy k nové informaci shrnující zde popsanou historii pomníku. Takové řešení by mělo jednu výhodu – informace by nepodléhala zubu času. Dokumentovala by nepomíjející lidskou pošetilost.

Jan Novotný

Obsah Listů 4/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Zmrzačený pomník

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu