László Andor

Vést Evropu do nové éry

Druhou polovinu roku 2020 bude Evropské radě předsedat náš soused – Spolková republika Německo. Rozhodli jsme se na to konto v aktuálním čísle Listů našim

čtenářům přiblížit cíle a očekávání, jaké má od svého předsednictví samotné Německo a jaké další evropské státy. Triptych textů o evropských otázkách pak doplňuje

komentář věnovaný pozici finské vlády k evropské solidaritě a domácím populistům.

-red-

Prvního července převzalo Německo rotující předsednictví Rady Evropské unie. Pro některé, a zejména pro čtenáře nedávno zesnulého sociologa Ulricha Becka (autora „Německé Evropy“), kteří si myslí, že Německo řídí EU tak či tak, to nemusí mít zásadní význam. Rozhodovat o mnoha problémech z pozadí však není to samé jako zastávat formální vedoucí roli, která navíc přichází s pravidelností definovanou počtem členských států EU. To při současném složení znamená dvakrát za generaci. A stojí za zmínku, že předchozí německé předsednictví probíhalo rovněž za vlády velké koalice křesťanských a sociálních demokratů v čele s Angelou Merkelovou.

Funkce předsedy Rady se obvykle nepovažuje za mocenské postavení, zejména proto, že premiér země Radě nepředsedá. Ta má od doby, kdy vstoupila v platnost Lisabonská smlouva, v čele vlastního zvoleného předsedu. Německo však přebírá předsednictví v kritickém období, které by bylo rozhodujícím okamžikem i bez příchodu koronavirové krize. Koronavirus a jeho následky umožňují německé vládě hrát mimořádnou roli v utváření budoucnosti EU. Původní plány předsednictví se tedy musely odpovídajícím způsobem změnit.

Matka všech předsednictví

Příprava na předsednictví EU trvá několik let, takže Německo muselo určit své priority pro druhou polovinu roku 2020 už dlouho před jeho začátkem. V množství politických otázek se jako nejdůležitější ukázalo obnovení vztahů mezi EU a Velkou Británií a EU a Čínou. Předpokládalo se také, že by Německo mělo hrát roli vyjednavače víceletého finančního rámce v případě, že by se nepodařilo předložit sedmiletý rozpočet Unie. Ale od chvíle, kdy předcházející chorvatské předsednictví přesně v polovině pohltila koronavirová pandemie a její důsledky, německá agenda pouze rostla a rostla. Pravdou je, že od menších a novějších členských států v čele Rady se obecně očekává méně. Což platí i pro Chorvatsko.

Koronavirová krize rychle ukázala, že minimalistická role EU v řízení krizových situací není udržitelná. Nejde jen o koordinaci solidarity ex post, ale také o zavedení větších bezpečnostních a stabilizačních mechanismů v různých sférách, finance nevyjímaje. V důsledku toho musí německé předsednictví nejenom zprostředkovat nový rozpočet EU, ale také dosáhnout konsensu o novém rozpočtu, který musel být vytvořen během několika málo týdnů. V této oblasti vyvolala koronavirová krize v Evropě zásadní změnu paradigmatu, kterou lze svým dosahem na veřejné finance EU přirovnat ke koperníkovské revoluci.

Částečně lze říci, že pandemie je symetrická krize, ale v nevyváženém kontextu hospodářské a měnové unie může recese vyvolaná koronavirem vést k nesmírně asymetrickým následkům a prohloubit tak polarizaci mezi unijním Severem a Jihem. Roztržky v euroskupině byly rychle zažehnány, ale k dosažení udržitelného řešení, které by představovalo oboustranně výhodný kompromis pro celou EU, je zapotřebí mimořádně výhodné dohody. Skutečnost, že se Německo díky sociálně demokratickým politikům a intelektuálům v mezičase odklonilo od svého šetřivého programu, dnes Berlínu umožňuje celý proces řídit.

Evropská rozpočtová revoluce

Víceletý finanční rámec, který čeká na německé předsednictví, navrhla Ursula von der Leyenová v květnu 2020, a to i přesto, že se o pouhé tři měsíce dříve Evropská rada pokoušela schválit velmi odlišný rámec, původně navržený Jeanem-Claudem Junckerem a jeho německým komisařem pro rozpočet Güntherem Oettingerem. Stojí přitom za zmínku, že k zahájení procesu pozval Oettinger tehdejšího ministra zahraničí a vicekancléře Německa Sigmara Gabriela, který v lednu 2018 přednesl vysoce optimistický projev o možnosti vytvoření ambicióznějšího víceletého finančního rámce.

Následující období však bylo zastíněno důsledky brexitu a odporem různých skupin zemí ke změnám v rozpočtu EU, ať už šlo o jeho výši anebo určení. To, jak obnovu financovat, bylo nejdůležitější otázkou od zavedení restriktivních opatření v souvislosti s koronavirem v březnu 2020. Přestože se Evropa opět rozdělila v otázce solidarity, debata se rychle přesunula jinam, a to díky navrhovanému 80% zvýšení celkové fiskální kapacity EU, zavedení proticyklické stabilizační funkce a možnosti financování převodů ze společně vydaného dluhu. Zmíněné návrhy nejsou ale pouze pověstné kroky správným směrem, ale velmi důležité body, které mohou potenciálně, použijeme-li výraz z německé filozofie, postavit víceletý finanční rámec z hlavy na nohy tím, že umožní řádnou stabilizační roli na úrovni společenství.

V květnu 2020, týden před tím, než Komise předložila návrh víceletého finančního rámce, Angela Merkelová veřejně souhlasila s postojem Emmanuela Macrona k hospodářské správě, na který Německo léta adekvátně nereagovalo. Ironií je, že kontroverzní rozhodnutí německého ústavního soudu o pravomocích Evropské centrální banky (ECB) přispělo v Berlíně k posunu pozice, a to stanovením limitů pro její činnost. Tím (možná neúmyslně) podnítilo fiskální politiku k tomu, aby začala předcházet rizikům, která by přílišné spoléhání na ECB mohlo přinést. I když je stále třeba provést řadu kroků k zavedení a účinnosti nového nástroje na podporu oživení, květen 2020 znamenal duchovní změnu, která, v případě, že bude trvalá, může být přelomovým okamžikem nejen pro krátkodobou hospodářskou obnovu, ale i dlouhodobější rekonstrukci Evropské unie. Angela Merkelová, která již v domácí politice dosáhla významných obratů v oblasti rodinné politiky, jaderné energie a imigrace, nyní připravila další změnu, která má mimořádný význam pro přežití Evropské unie. A co platilo v únoru, platí dnes ještě více – proces vytváření rozpočtu musí být rychlý, protože nové období víceletého finančního rámce začíná hned po konci tohoto pololetí.

Požadavek silné sociální agendy

Německo původně nemělo v úmyslu předložit v rámci svého předsednictví zvlášť silnou sociální agendu. Zaměřilo se na zlepšení pracovních podmínek (práci zaměřenou na člověka, globální odpovědnost v dodavatelských řetězcích) a systémy minimálních příjmů. Dopady koronavirové krize ale ukazují, že je třeba řešit ekonomické a sociální důsledky pandemie současně. Vzhledem k tomu, že Komise Ursuly von der Leyenové již předložila nové ambiciózní iniciativy, není třeba přicházet s novými návrhy, ale udržet ty stávající ve správném směru. Nástroj na podporu režimů zkrácené pracovní doby zvaný SURE mezi nimi vyniká, ale nepředpokládá se, že by na úrovni EU nahradil řádnou podporu v nezaměstnanosti.

Berlín musel zaznamenat, že se sociální paradigma EU od posledního předsednictví hodně posunulo. Například současná debata o koordinaci minimálních mezd v EU by před deseti lety vůbec nebyla možná. EU začala podporovat národní minimální mzdy v balíčku k zaměstnanosti z roku 2012, krátce před tím, než Německo samo zavedlo zákonnou minimální mzdu (viz Amandine Crespyová, Minimální mzdu potřebuje celá Evropa, Listy 3/2020) po návratu sociálních demokratů do vlády. Dnes je důležité zajistit, aby prostřednictvím koordinace EU bylo stanovení minimální mzdy transparentní a předvídatelné a aby se zapojili i sociální partneři. Je obecným požadavkem, aby zavedení minimální mzdy přispívalo k slušné životní úrovni všech pracovníků v EU.

Ambice německého předsednictví naproti tomu přesahují otázku minimální mzdy, konkrétně směrem k nepodmíněnému příjmu. Přesněji řečeno, Německo by uvítalo minimální standardy na úrovni EU pro systémy minimálního příjmu, které by sloužily jako ekonomický stabilizátor v době krize, které by chránily lidi před chudobou a sociálním vyloučením kdekoli v EU a které by usnadnily jejich začleňování na trh práce. Za současných okolností je význam systémů minimálního příjmu rovněž zdůrazněn potřebou bojovat proti sociálně-ekonomickým důsledkům pandemie Covidu-19. Německé předsednictví může dohlížet na kritická rozhodnutí o některých z těchto iniciativ a podporovat debatu o dalších. Připravilo by tak půdu pro progresivní závěry během nadcházejícího portugalského a slovinského předsednictví.

Překonávání konfliktů

V době krize se často stává, že se členové skupiny spojí a spory odloží stranou. Zdá se, že to je dnes v EU dominantní trend. Pomyslná skupina je však stále dostatečně velká, aby udržela značnou divergenci v oblasti fiskálních a sociálních politik. Formální a neformální moc Německa může být v jeho předsednictví rozhodujícím faktorem v mnoha strategických otázkách pro dlouhodobou hospodářskou a sociální soudržnost. Německé předsednictví může vyústit v zásadní kroky k překonání rozporů, nechat za sebou agónii zpomalených reforem správy věcí veřejných v důležitých oblastech, obnovit vztahy EU s hlavními mezinárodními aktéry a také přispět k vymezení nadcházející konference o budoucnosti Evropy, která má vybudovat nezbytně potřebný most mezi bruselskou bublinou a evropskými občany.

Text vyšel původně v internetovém vydání časopisu The Progressive Post (www.progressivepost.eu) 10. července 2020, vychází se souhlasem redakce a za podpory Masarykovy demokratické akademie (www.masarykovakademie.cz).

Z anglického originálu přeložila Barbora Bulantová.

László Andor (1966) je maďarský ekonom, v minulosti evropský komisař pro zaměstnanost, sociální věci a začlenění, od roku 2019 generální tajemník Nadace pro evropská progresivní studia (FEPS).

Obsah Listů 4/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

László Andor

Vést Evropu do nové éry

Matka všech předsednictví

Evropská rozpočtová revoluce

Požadavek silné sociální agendy

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu