Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Motto:
Pro generaci před námi to byla trochu záhada – a vlastně to tak zůstalo. S devíti a půl miliony členů tvořila Solidarita prakticky stát ve státě. Chartu 77 s jejími 242 podpisy bychom vedle něj mohli přirovnat spíše k vesničce.
Citát z příspěvku Terezy Reichelové a Ondřeje Slačálka, který byl zveřejněn v časopise Nový Prostor v roce 2016, názorně vystihuje zásadní rozdíly v síle a vlivu obou opozičních antitotalitních uskupení – české Charty 77 a polské Solidarity, která se začala formovat v létě 1980. Tyto dva nesouměřitelné počty stoupenců Charty a členů Solidarity jsou ovšem spíše než svědectvím o slabosti Charty a síle Solidarity svědectvím o stavu československé a polské společnosti na počátku 80. let dvacátého století.
Právě před čtyřiceti lety se v tehdejší Polské lidové republice, a to zvláště v přístavech na pobřeží Baltského moře (Gdaňsk, Gdyně, Sopoty a Štětín), ale také ve Varšavě, v Krakově, v Katovicích, ve Vratislavi a v mnoha dalších městech, začala zvedat vlna dělnických stávek a protestů, která na samém konci srpna 1980 vedla k založení nezávislých odborů Solidarita.
Tato dnes již legendární odborářská (přitom však protikomunistická, a tudíž z hlediska totalitní moci nepochybně protistátní) síla vedla otevřený boj na bázi legality za ekonomické i politické požadavky polského dělnictva i dalších vrstev společnosti, a to až do vyhlášení výjimečného stavu v prosinci 1981.
Fenomén vzniku polských nezávislých odborů zhodnotil – ve vztahu k vládnoucí polské i sovětské komunistické straně – historik Andrzej Paczkowski: Zrození Solidarity bylo chápáno jako strašná systémová anomálie. Způsob, jakým se objevila, i její rozsáhlost byly natolik zarážející, že nebylo možné přistoupit k bezprostřední akci. Dokonce ani při použití „vyvážených prostředků“ – o armádě ani nemluvě.
Období od srpna 1980 do prosince 1981, které někdejší polský disident Adam Michnik označuje za dobu karnevalu, bylo unikátní především tím, že poprvé byla v nějaké zemi sovětského bloku komunistická vláda donucena nejen jednat se svými politickými odpůrci, ale také relativně dlouhou dobu tolerovat aktivity legálně působící politické opozice, jež měla navíc obrovskou společenskou podporu.
Situace v pozdním létě 1980 v Polsku se tak výrazně odlišovala od situace v letech 1956 a 1970, kdy dělnické protesty (nejprve v Poznani a o čtrnáct let později také na tzv. Pobřeží) byly ozbrojenými silami za cenu více než jednoho sta mrtvých demonstrantů krvavě potlačeny. Specifikum polské revoluce 1980–1981 spočívalo také v tom, že Sovětský svaz se neodhodlal sám vůči Solidaritě přímo vojensky intervenovat, jako to dosud učinil vždy v případě ohrožení komunistického systému v rámci své mocenské sféry – v NDR v červnu 1953, na podzim 1956 v Maďarsku, 21. 8. 1968 v Československu, či dokonce v dalekém v Afghánistánu v prosinci 1979.
Solidaritu, která v prvních měsících své existence sdružovala téměř deset milionů Poláků, tak na konci roku 1981 potlačily nikoliv tanky sovětské, ale polské – na rozkaz generála Jaruzelského. Dodnes nevyjasněnou otázkou zůstává, zda tím ale Jaruzelski nepředešel většímu zlu – přímému zásahu sovětských vojsk, která se nacházela od konce druhé světové války nejen ve východním Německu a Maďarsku, ale i v Polsku, od roku 1968 pak i v ČSSR.
Mocenská porážka Solidarity v prosinci 1981, ale i všech ostatních předchozích demokratizačních snah či národních hnutí nejrůznějších odstínů ovšem prokázala, že Sovětský svaz – ať již byl ovládán Chruščovem nebo Brežněvem – nepřipustí žádné mocensko-politické změny ve východní Evropě. Onen „vítr změn“ nečekaně nastává až (nebo již?) v roce 1985, kdy se novým generálním tajemníkem ÚV KSSS stává Michail Gorbačov, který národům východní a střední Evropy – možná i nechtěně – předal svou politikou přestavby a otevřenosti klíče od bran svobody.
Hlavním námětem tohoto příspěvku ale není připomínání dosud relativně známých faktů ohledně událostí polského Srpna a jejich důsledků, nýbrž ohlédnutí, jakým způsobem česká společnost reagovala v roce 1980 na vznik Solidarity, a to na základě několika různorodých informačních zdrojů, jejichž výběr může mít určitou vypovídající historickou relevanci, aniž by si však činil nárok na úplnost.
Občané Československa byli již od samotného zahájení stávkového hnutí v Polsku a následného vzniku Solidarity vystaveni neustálému tlaku propagandistické kampaně, která stávky polských dělníků líčila jako výsledek imperialistického vměšování „reakčních kruhů“ na Západě, a to ve spolupráci s kontrarevolučními silami v Polsku, přičemž pouze v omezené míře připouštěla ekonomické chyby tehdejší polské komunistické strany PSDS.
Pro Rudé právo bylo ovšem zpočátku obtížné připustit i samotný fakt vypuknutí stávek v Polsku, k čemuž se odhodlalo až v příspěvku Jana Lipavského Z hlediska společenského zájmu 16. 8. 1980, což byla patrně reakce na vyhlášení stávky v Leninových loděnicích v Gdaňsku, i když stávky v té době v Polsku probíhaly již několik týdnů. Jan Lipavský tehdy opatrně uvedl:
Polské sdělovací prostředky se zabývají problematikou hospodářského rozvoje a přinášejí příklady jejího úspěšného řešení, zaznamenaly zprávu agentury PAP, v níž se informuje, že v některých podnicích, kde se poslední dobou vedou diskuse o mzdách, normách, organizaci práce a zásobování, se vyskytly případy dočasného přerušení práce...
Na přelomu srpna a září rozsah stávek v Polsku nemohl být zamlčován již ani Rudým právem, proto se tento hlavní stranický list ve svém propagandistickém tažení vůči stávkujícím zaměřoval především na tendenční zdůrazňování možných negativních hospodářských dopadů stávkového hnutí.
Prostor pro vyjádření poskytovalo Rudé právo pouze představitelům polské komunistické strany, případně i jiných komunistických stran, zatímco názory představitelů stávkujících pochopitelně zveřejňovány nebyly. V tomto deníku nemohly být zveřejňovány ani fotografie ze stávkujících podniků či fotografie předáků Solidarity, kterou Rudé právo později posměšně označovalo za „Walęsovy odbory“, případně název nezávislých odborů uvádělo v ironizujících uvozovkách. Pro tiskový orgán ÚV KSČ bylo totiž naprosto nemyslitelné přiznat si politickou realitu v tom smyslu, že ekonomickou situací vyvolané stávkové aktivity polských dělníků jsou především projevem trvalého politického nesouhlasu většiny polské společnosti s existencí vnucené nedemokratické a prosovětské komunistické diktatury v Polsku, a proto za jejich původce pochopitelně Rudé právo označovalo především zahraniční imperialistické síly.
Například redakční komentář tohoto listu z 5. 9. 1980 O co jim jde takto zhodnotil mezinárodní kontext stávek v Polsku: Aktivita antikomunistických centrál Západu v ideologické diverzi se stupňuje, zvyšuje se jejich zákeřná činnost v souladu s dlouhodobými strategickými plány imperialistických vládnoucích kruhů. Plány, v nichž se nevzdaly svých cílů nepřátelských socialismu a ve kterých se snaží využít složité situace, která vznikla v Polsku, aby zahájily nové kolo psychologické války proti lidovému Polsku a dalším socialistickým zemím.
Na podobných myšlenkových konstrukcích byly postaveny ostatně i další výlevy komunistické propagandy v Československu. V roce 1982 – tedy již po vyhlášení výjimečného stavu – byla v ČSSR vydána publikace Spiknutí proti Polsku Milana Matouše, který za původce vzniku Solidarity označoval mimo zahraniční reakci také domácí kontrarevolucionáře – především aktivisty z Výboru na obranu dělníků (KOR), kteří svedli „poctivé polské dělníky“:
Buržoasní propaganda vydávala „Solidaritu“ za spontánní projev vůle polských pracujících. Operovala deseti miliony jejích členů. I když toto číslo bylo obtížné doložit jako vyvrátit, je nesporné, že „Solidarita“ rychle získala značný vliv zejména ve velkých závodech, ústavech a úřadech. Reakční prameny se netajily tím, že zárodky takzvaných svobodných odborů vznikly v ilegalitě – v únoru 1978 na Katovicku a později v Pobaltí. „Zásluha“ na vytvoření antisocialistických buněk patřila aktivistům KOR, vesměs antisocialistickým agentům z povolání. Už z toho je zřejmé, že nešlo o žádný spontánní čin dělníků, příslušníků inteligence a rolníků. „Solidarita“ i její antisocialistická činnost byly do řad pracujících PLR vneseny zvenčí...
Na Matoušově publikaci je dnes, s odstupem téměř čtyřiceti let, které uplynuly od jejího vydání, pozoruhodná především závěrečná „prognóza“ toho, jak budou vnímáni představitelé polské opozice i katolické církve polskou veřejností za několik desítek let:
Za pár desítek let budou lidé v socialistickém v Polsku číst o jakémsi Kuroňovi, Walesovi a Wojtylovi jako o smutných figurkách historie. Lidská společnost – přes usilovnou snahu reakcionářů – oceňuje převratné dílo francouzské revoluce, americké revoluce, světodějný význam Velkého října. Dějiny pohřbívají zpátečníky v zapomnění...
Z pohledu roku 2020 lze jen říci, že toto konstatování patří k těm nejvíce omylným, které byly na adresu Solidarity proneseny. Jacek Kuroň se po změně politické situace v Polsku v létě 1989 stal ministrem, Lech Walesa prezidentem a „Největší Polák“ Jan Pavel II. (Wojtyla) v čele katolické církve stál až do své smrti v dubnu 2005. Ono „socialistické“ Polsko, jež mělo hledět na ony tři muže jako na „smutné figurky“, je dávnou minulostí. Kdo si naopak dnes vzpomene na zástupce ředitele Ústavu marxismu-leninismu Milana Matouše?
Hlas Charty 77 v pozdním létě 1980 byl ve srovnáním s hlasy tehdejšího komunistického tisku, rozhlasu a televize téměř neslyšitelný, ale existoval. V dokumentu Charty 77 č. 154, který byl vydán již 24. 8. 1980 a odeslán formou otevřeného dopisu Sdruženému stávkovému výboru v Gdaňsku, se uvádělo:
Vážení přátelé, se zájmem a pohnutím sledujeme Váš zápas o svobodný a důstojný život. Požadavky, které vyslovujete, zvláště propuštění politických vězňů, dodržování svobody slova a práva na zakládání nezávislých odborových organizací, jsou totožné s naším úsilím. Věříme, že Vaše vytrvalost, rozvaha a smysl pro odpovědné občanství přinesou kladné výsledky nejen Vám a celému polskému národu, ale posílí také autoritu lidských práv na celém světě.
Tento dopis podepsali mluvčí Charty 77 Marie Hromádková a Miloš Rejchrt.
Pronásledované neformální občanské sdružení Charta 77 se situací v Polsku zabývalo samozřejmě i v některých dalších svých dokumentech – například mluvčí Charty se statečně vyslovili proti připravovanému zásahu vůči Solidaritě vojsky Varšavské smlouvy. I když mezi veřejností tyto proklamace nevzbudily téměř žádný ohlas, zůstávají dokladem statečnosti i politické prozíravosti alespoň malé části české společnosti, která ani v podmínkách husákovské normalizace nerezignovala na své občanské postoje a projevila svou solidaritu příslušníkům historicky blízkého národa, který se pokoušel vybojovat právo na svobodnější život.
Specifický pohled na události bouřlivých polských let 1980–1981 pak představují deníkové záznamy politického vězně, signatáře Charty 77 a historika (v té době ovšem čerpače vody) Karla Bartoška Polsko v Čechách 1980–1982, které byly vydány roku 2004 jakou součást sborníku autorových esejů, studií a záznamů z let 1968–1993 Češi nemocní dějinami. Jsou pozoruhodné především tím, jak autor vnímal určitou postupnou proměnu postoje některých Čechů, s nimiž se stýkal, k polské Solidaritě – od přitakání přes rozpaky až po nenávist...
4. září 1980
Polsko je každodenně přítomné. Dělníčkové, mezi nimiž pracuji, říkají teď často s potutelným úsměvem: „Ti to těm bolševikům dávaj, co!“ To, že komunistická moc je v sousedství pod dělnickým tlakem u zdi, vzbuzuje škodolibou radost – v soukromých rozhovorech naprosto neskrývanou. „A co vy? My? Kdy se něco podobného bude dít u nás?“ ptám se někdy. „Ale Kadlíku...,“ a taky se usmívají.
25. října 1980
Zdá se mi, že Polsko je v Čechách cítěno jako národní výzva i v negativní reakci. V řečech, které oficiální propaganda velmi šikovně kultivuje, v nacionalistických odsudcích „o lenosti Poláků“, o jejich „kšeftařských sklonech“ atd. Přes všemožná schémata politizujících žvatlání lidé cítí, že národ Poláků třese stromem dějin a že dělný lid jedná.
17. prosince 1981
Jsem v Praze. Polsko je přítomno od rána do noci. Poslouchám zprávy. Diskutuji o něm s přáteli a známými. Jak reagují lidé?
Nataša zpívá se skupinou lidí, připravují vánoční mši v kostele sv. Prokopa 25. prosince. Jeden z těchto kostelních zpěváků, asi padesátník a nějaký „lepší úředník“ na zkoušce převrat generálů vehementně schvaloval. „Jaruzelski to dělal dobře. Kdo nebude pracovat, toho ať odstřelej!“ Když Nataška něco namítala, byl ještě agresivnější: „Nic špatného se nestane, když pár tisíc Poláků ubude!“ Představuji si, jak procítěně zpívá svá aleluja.
Na vývoj situace v Polsku v létě 1980 pochopitelně reagovaly – vedle česky a slovensky vysílajících západních rozhlasových stanic Svobodná Evropa a Hlas Ameriky – také exilové časopisy. Problém ovšem představovala skutečnost, že k tomuto tisku, i když byl do ČSSR tajně dopravován, velká většina československých občanů neměla přístup – a pravděpodobně o něm ani nic nevěděla.
Za všechny „polské“ komentáře v tiskovinách Čechů a Slováků vycházejících v zahraničí připomeňme to, co o založení Solidarity napsal časopis Listy, který v italském exilu vydával Jiří Pelikán, někdejší ředitel Československé televize v době Pražského jara. Ten byl rovněž autorem komentáře Polské léto, který byl zveřejněn v 5. čísle Listů v říjnu 1980:
Mohutné stávkové hnutí polských dělníků v letošním srpnu, jeho dalekosáhlé požadavky, které byly uznány vládou a stranou, zejména vytvoření nezávislých odborů a bouřlivý politický vývoj, který otřásá Polskem, od té doby představují nesporně nejdůležitější politickou událost od pražského jara roku 1968.
Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, se dá těžko předvídat, jak tento dramatický vývoj plný zvratů vyústí: zda se přemění ze živelného tlaku v proces postupné demokratizace celé společnosti za podpory většiny občanů, církve, opozice a liberálního křídla strany, anebo zda dogmatické síly ve vedení strany s moskevskou podporou přijaly dohodu se stávkujícími jen jako „dočasnou porážku“ a ústup, který se pokusí zvrátit ve vhodné chvíli protiútokem. Jsem však hluboce přesvědčen, že polští dělníci zahájili svým hnutím novou epochu a otevřeli i nám nové cesty ze situace, která se po mnoho let zdála skoro neměnitelná a bezvýchodná.
Zatímco v říjnu 1980 Listy informovaly o vzniku nezávislých polských odborů v relativně optimistickém duchu, v dalším vydání Listů v prosinci 1980 bylo již možné číst i upozornění, které varovalo před možným násilným potlačením Solidarity, a to i za účasti čs. vojsk:
Již po několik týdnů vedou čs. tisk i čs. oficiální osobnosti intenzivní kampaň proti polským dělníkům a jejich samosprávným nezávislým odborům. Hovoří při tom o „protisocialistických a kontrarevolučních sílách“, připomínají „zkušenost z kontrarevoluce z ČSSR“ v r. 1968 a nepokrytě vyhrožují „bratrskou pomocí“. Lidé, kteří se v roce 1968 provinili zradou na vlastních národech, volají teď po vpádu do jiné spřátelené země. Odsuzujeme co nejrozhodněji toto počínání. Upozorňujeme všechny občany Československa: je vedena nebezpečná hra nejen proti lidu bratrského Polska, ale i proti míru a bezpečnosti v Evropě a ve světě. Nelze zavírat oči před možnými důsledky této politiky. Neštěstí může již zítra postihnout české a slovenské rodiny, jejichž synové by museli umírat v ostudné intervenci pro cizí zájmy. Varujeme znovu před touto nebezpečnou politikou Husákova režimu. V Polsku se rozhoduje i o našich osudech. Ani jeden český či slovenský voják nesmí být zneužit proti polskému lidu!
Toto prohlášení vzniklo jako důsledek dosti reálných obav, že do polského vývoje by mohla vstoupit v rámci jakési další „bratrské pomoci“ vedle Sovětské armády i Československá lidová armáda, přičemž byla zvažována dokonce účast východoněmecké armády. Tyto obavy z nového „21. srpna“ se nakonec nepotvrdily a polský odpor potlačila sama polská armáda, avšak připravovaná operace „Krkonoše“ stále zůstává dosti nejasnou (zároveň i temnou) událostí v historii československé armády.
Obavy z vojenské intervence sousedních komunistických zemí (SSSR, NDR a ČSSR) v Polsku byly přítomné takřka od založení Solidarity, která ve svých požadavcích – vzhledem ke geopolitické realitě – musela na tuto skutečnost vždy brát ohled. Zásah zemí Varšavského paktu proti Solidaritě se zdál být nejpravděpodobnější na začátku prosince 1980, kdy se některé sovětské divize daly do pohybu směrem k polským hranicím – společně s jednou divizí Národní lidové armády NDR a dvěma tankovými divizemi Československé lidové armády. Další dvě divize Sovětské armády byly navíc trvale rozmístěné přímo v Polsku. Soustřeďování vojsk u polských hranic bylo označováno sice jako běžné cvičení, avšak vojákům byla vydávána ostrá munice. Operace Krkonoše byla patrně součástí výstražného nátlaku ostatních komunistických států nejen na polskou společnost, ale i na polské politické vedení, avšak skutečný vpád připravován nebyl.
Generál Jaruzelski ve svých pamětech uvádí, že někteří důstojníci ČSLA se na „trestnou výpravu“ proti Polsku přímo těšili, neboť chtěli překonat čs. vojenské trauma z let 1938 a 1968, kdy naše armáda proti agresorům, kteří v oněch letech přicházeli bohužel i z Polska, nebojovala. Jaruzelski v této souvislosti uvedl: Copak se důstojníkům té armády můžeme divit, že si to chtěli svým způsobem „vynahradit“ na Polsku?
Dne 6. prosince 1980 vyhlásilo velení ČSLA poplach v posádkách 1. (slánské) a 9. (táborské) tankové divize. Mimořádné spojenecké cvičení dostalo název Operace Krkonoše. Po opuštění kasáren mířili vojáci na severovýchod k polským hranicím. Celkem se do akce zapojilo přibližně 17 000 čs. vojáků, 540 tanků, 260 bojových vozidel pěchoty a kolem 340 obrněných transportérů. Již o dva dny později bylo ale toto vojenské cvičení ukončeno a vojáci se začali vracet na své základny. Proč k zásahu nakonec nedošlo, není zcela jasné.
Svou roli sehrála nepochybně skutečnost, že Sovětská armáda již rok bojovala v Afghánistánu a Brežněvovo vedení nechtělo riskovat možný ozbrojený konflikt přímo ve střední Evropě, neboť bylo možno očekávat ozbrojený odpor nejen mnoha polských občanů-partyzánů, ale i některých jednotek polské armády. Nepochybně nějaká forma ozbrojeného odporu by byla kladena Poláky nejen sovětským, ale především východoněmeckým vojskům.
Proti případnému zásahu vůči polským nezávislým odborům protestovala i Charta 77 v dokumentu, který byl zaslán 14. 12. 1980 prezidentu Husákovi, federální vládě a Federálnímu shromáždění. Mimo jiné v něm stálo: Naše veřejnost je znepokojena tím, že bez jakéhokoli vysvětlení oficiálních míst se setkává s řadou příznaků svědčících o přesunech vojenských útvarů k polským hranicím. V souvislosti s tím se vynořují v naší veřejnosti obavy, že by čeští a slovenští lidé měli v Polsku prolévat svou krev i krev svých polských bratří (...) Domníváme se proto, že k uklidnění naší veřejnosti, k podpoře nadějných a pozitivních jevů polského společenského dění i k přátelství mezi našimi národy by přispělo jednoznačné vyjádření čs. ústavních činitelů, že ČSSR nebude žádným způsobem zasahovat do svobodného vývoje PLR.
Signatáři tohoto dokumentu byli Marie Hromádková, Ladislav Lis a Miloš Rejchrt.
Otázka, proč Poláci v obrovském počtu na počátku 80. let povstali, kdežto velká většina Čechů a Slováků mlčela a zápas polského národa za svobodu nijak nepodpořila, třebaže právě v Československu existovaly silnější demokratické tradice než v Polsku a odpor vůči téměř všemu, co ze Sovětského svazu přicházelo, Čechoslováky a Poláky spojoval především, zaujala již před čtyřiceti lety nejen politické komentátory a analytiky, ale i polské a české disidenty.
Jednu z možných odpovědí nabídl umělecký kritik Jiří Peňás v článku Solidarita a vtip, který byl zveřejněn v časopisu Respekt 4. 9. 2000 a jenž si hlavně všímal dosti pokleslého dobového fenoménu, kterým bylo na počátku osmdesátých let téměř masové šíření protipolských anekdot, jež byly založeny na tradičních českých stereotypech o líných Polácích. Jiří Peňás tehdy v závěru svého příspěvku napsal:
Československo na přelomu 70. a 80. let na Polsko nemělo. Obě země se nacházely v protikladných mentálních amplitudách. U nás nejhlubší konzumní letargie a apatie. Epidemie chataření a seriálové narkomanie, éra Michala Davida, rok spartakiády a moskevské olympiády. V Polsku vyústění cyklických revolt, měsíce euforie z vyvzdorované svobody, čas duchovního povznesení z polského papeže, ale i doba zmatku a chaosu, mizerného zásobování a bot na příděl.
Odpověď jiného druhu na stejnou otázku – vůči českému národu i méně sebekritickou – můžeme hledat především v odlišné životní úrovni „lidového“ Polska a „socialistického“ Československa. Zatímco PLR v rámci „tábora socialismu“ patřila vždy k těm méně rozvinutým (zato velmi zadluženým) zemím, Husákova ČSSR (společně s Honeckerovou NDR) byla vždy relativně prosperujícím státem.
Historik Tomáš Zahradníček o tehdejší ekonomické situaci polských a československých dělníků v studii Polská kantáta o svobodě, která byla zveřejněna v Lidových novinách 27. 8. 2005, uvedl: Rozdíl byl především v sociální situaci, v Polsku je jiná ekonomie odporu: stovky tisíc špatně placených dělníků, žijících s početnými rodinami v nuzných ubytovnách, mají méně co ztratit než jejich čeští kolegové.
Životní úroveň podstatné části dělníků i dalších zaměstnanců v ČSSR byla skutečně vždy nesporně vyšší, než tomu bylo v Polsku, což byl nepochybně hlavní důvod politické pasivity převážně většiny československých občanů v letech normalizace.
Ale ať již motivace odporu milionů polských občanů vůči komunistické moci v létě 1980 měla politické, hospodářské, náboženské, morální či zcela jiné důvody, vznik Solidarity jednoznačně patří mezi nejvýznamnější historické mezníky nejen polských, ale i evropských dějin 20. století.
*
Cesty podmaněných národů východního bloku (tedy nejen Poláků, Čechů a Slováků, ale i Maďarů, občanů NDR, Rumunů a Bulharů) se nakonec sešly až v „roce zázraků“ 1989, kdy se během několika málo měsíců zhroutily jako kostky dětského domina všechny komunistické režimy od Baltského po Černé moře. Bylo by ale lidsky nevděčné a historicky nespravedlivé zapomínat, že tato dlouhá a často bolestná cesta byla zahájena právě před čtyřiceti lety na polském pobřeží.
Obr: Listy č. 5/1980 otiskly k aktuálním událostem v Polsku úvodní komentář Jiřího Pelikána a také text dohody odborů o splnění jejich 21 požadavků.
Dne 17. srpna 1980 zveřejnili v gdaňské loděnici stávkující dělníci 21 požadavků Mezipodnikového stávkového výboru – předchůdce Solidarity. Jejich překlad přetiskujeme z Deníku Referendum.
-red-
1. Souhlas se svobodnými odbory nezávislými na straně a zaměstnavatelích podle Úmluvy č. 87 Mezinárodní organizace práce ratifikované Polskou lidovou republikou a věnované odborovým svobodám.
2. Zaručení práva na stávku a bezpečnosti stávkujících a jejich podporovatelů.
3. Dodržovat Ústavou PLR garantovanou svobodu slova, tisku, publikování a zároveň nekriminalizovat nezávislá vydavatelství a zpřístupnit prostředky masové komunikace představitelům všech vyznání.
4. Navrátit dřívější práva:
1. lidem propuštěným z práce po stávkách v letech 1970 a 1976, studentům vyloučeným ze škol za jejich přesvědčení,
2. propustit všechny politické vězně (mezi nimi Edmunda Zadrożyńského, Jana Kozłowského, Marka Kozłowského),
3. zrušit tresty za politický názor.
5. Zveřejnit v prostředcích masové komunikace informaci o vytvoření Mezipodnikového stávkového výboru a zveřejnit jeho požadavky.
6. Podniknout reálné kroky k vyvedení země z krize, a to:
1. zveřejněním úplné informace o společensko-hospodářské situaci,
2. umožněním účasti v debatě nad programem reforem všem společenským prostředím a vrstvám.
7. Zaplatit všem účastníkům stávky z prostředků Ústřední rady odborů plat za dobu stávky, jako by šlo o dovolenou.
8. Zvýšit základní plat každého pracovníka o 2000 zlotých měsíčně jako kompenzaci dosavadního růstu cen.
9. Garantovat automatický růst mezd odpovídající růstu cen a poklesu hodnoty peněz.
10. Provést plné zásobení vnitřního trhu potravinami a exportovat jen a pouze přebytky.
11. Zrušit komerční ceny a prodej za devizy v tzv. vnitřním exportu.
12. Zavést pravidla výběru vedoucích pracovníků podle kvalifikace, a ne stranické příslušnosti, a zrušit privilegia policie, státní bezpečnosti a stranického aparátu tím, že se srovnají přídavky na děti a likvidací zvláštních prodejen atp.
13. Zavést lístkový systém na maso a výrobky z něj (dokud nebude zvládnuta situace na trhu).
14. Snížit důchodový věk pro ženy na 50 let a pro muže na 55 let nebo 30 odpracovaných let v PLR pro ženy a 35 let pro muže bez ohledu na věk.
15. Srovnat důchody a výsluhy starého typu na úroveň těch v současnosti vyplácených.
16. Zlepšit pracovní podmínky lékařů, což zajistí plnou zdravotní péči pracujícím.
17. Zajistit odpovídající počet míst v jeslích a školkách pro děti pracujících žen.
18. Zavést placenou mateřskou dovolenou v délce tří let na výchovu dítěte.
19. Zkrátit čas čekání na byt.
20. Zvýšit cestovní náhrady ze 40 na 100 zlotých a přídavek za práci mimo bydliště.
21. Zavést všechny soboty jako volné. Pracovníkům v nepřetržitých a čtyřsměnných provozech nahradit neexistenci volných sobot delším výměrem dovolené nebo jinými placenými volnými dny.
Přeložil -pe-
Zdeněk Víšek (1968) je učitelem ve Slaném; publikuje v odborných a popularizačních časopisech.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
