Václav Jamek

Čertova kopýtka aneb Načichlý biedermeier

Mnoho Čechů si zřejmě namýšlí, že jsou Američani, a z toho čerpají představu, že jsme v takovém mocenském postavení, abychom si mohli dovolit rasismus, xenofobii či jinou formu opovržení k jiným lidským společenstvům. V takovém mocenském postavení však nejsme. Z letitého obcování s jedním velkým národem vím, že v zemích, jichž moc se nebes dotýká, se o Čechy upřímně zajímá a) nemnoho duší ušlechtilých, které jsou vedeny pohnutkami všelidskými a vírou, že každá lidská kultura dává světu něco hodnotného (pro takové u nás máme hlavně posměch a nadáváme jim „pravdoláskařů“, nebo dokonce „dobroserů“); b) také nemálo podivínů a šílenců, kteří hledají u pronárodů uplatnění, jehož by uvnitř „skutečné a velké“ kultury nedosáhli: stávají se ojedinělými, ne zrovna povolanými, přesto na slovo vzatými experty na pygmeje, na Burjaty, na Čechy, Čečence a Čukče. Stejně se profesor zoologie může plným právem stát největším světo-vým odborníkem na břichobrvky, protože je jediný; při troše štěstí patří ten učenec do kategorie a), nikoli do kategorie b).

Další případný zájem vychází už z nadřazených pozic a je na různý způsob těžitelský, ne-li přímo koloniální. Existuje ještě přístup opatrnický, obecně zvaný poučení z katastrof, který mocným velí slabší šetřit, nabídnout jim úctu, spolupráci a směřování ke společné prosperitě a vlastně i k většímu společnému vlivu na chod světa. Znamená to dávat přednost takové hře, na níž mohou vydělat všichni. Něco takového představuje pořád ještě probíhající evropská integrace. Avšak živočich, člověka v to čítaje, je tak uzpůsoben, že i na tu nejhorší bolest, kterou musel zakusit, v zájmu dalšího života pomaleji nebo rychleji zapomene. Vypadá to, že vzpomínka na poslední velikou bolest, kterou lidstvo jako celek prožilo, potřebovala pětasedmdesát let, aby vyprchala; a s ní pozbývá účinnosti i poučení z katastrof.

Takže mnozí Češi (jejichž prvním ponaučením by mělo být, že malým vždy škodí přimknout se příliš těsně a výlučně k jakékoli jedné velmoci) si představují, že jsou Američani a že se mohou k ostatnímu světu (s výjimkou milované Ameriky) chovat stejně sprostě jako Američani. Že bychom však na to měli mocenské postavení, to si nemůže vážně myslet ani největší z našich závětrných islamo-, sino- ani rusobijců, ze kterých se k dovršení všeho stávají také eurofobové. Snad ani nespoléhají na to, že až se rotvajleři na poštěkávajícího českého krysaříka naštvou, americký pitbull ho přiběhne zachránit (on totiž docela určitě nepřiběhne): spíš předpokládají, že k ničemu takovému nikdy nedojde. Historické zátiší, k němuž český národní duch biedermeierovsky tíhne, se zdá konečně na dosah, protože o nás díkybohu nikdo zas tak moc nestojí, nebo spíš nikomu nestojíme za to, a stačí si už jen podat posledních pár domácích kazisvětů.

Plyne z toho, a to je první čertovo kopýtko, že tenhle postoj se uplatňuje pouze pro domo suo, neboli jde skutečně jen o to, dělat ramena v Řeporyjích. Jako Američani se pro sebe doma i ve vztahu k druhým můžeme chovat jen tehdy, pokud se od ostatního světa odloučíme a uzavřeme se; můžeme si na ně hrát jen sami mezi sebou. A dostáváme se k tomu, co říkal Julius César: lepší je být první v Humpolci než druhý v Římě. K nikomu nelneme, jsme sami pro sebe. Skutečným politickým cílem našeho pestrého knedlíkového nacismu a jeho všelikých vůdců a mluvčích totiž není žádná expanze, ba ani posílení českého vlivu kdekoli na světě, není to vyhubení mus-limů, vymiškování černochů, obsazení Sibiře, přečíslení Číňanů, ba ani zaplavení Evropské unie tuzemským rumem, špekáčky a pomazánkovým máslem; je to jen a jen moc nad lidmi u nás, ovládnutí jenom našich myslí a našeho jednání.

Píšu o tom, protože jsem nedávno (bylo to na začátku posledního šílení kolem Kundery) jel metrem na Prosek do jednoho zapadlého antikvariátu pro Kunderovu knihu Une rencontre (Setkání), kterou tam nabízeli, nebo jsem si to aspoň myslel (ale popletl jsem si antikvariáty). Celou zpáteční cestu metrem na mě útočil plakát Trikolory, nevím k jakým volbám, s umělecky zastřeným portrétem Juniora (takže nepůsobil nesnesitelně) a s nápisem: „Nenecháme si od nikoho diktovat, jak máme žít!“ (Ani od tebe, kdo na to čučíš.)

Říkal jsem si: Pozoruhodný příklad antifráze. (To je výrok, který říká pravý opak toho, co znamená.)

Mám-li to brát doslova (v tom zdánlivě liberálním smyslu), pak je čemu se divit: jestli je tato epocha něčím opravdu příznačná, pak tím, že pokud na to máte, rozhodně vám ani nikomu jinému nikdo nediktuje, jak máte žít. Dokonce ani katolická církev, i když by tuze ráda: ale to je asi jediná. (Bohatí si svůj diktát zajišťují jinak a bez hluku.)

Že by Junior takto projevoval sociální svědomí a žádal, aby ani chudým lidem ekonomické imperativy nic nediktovaly?

Jak ho tak znám, určitě ne.

Čertovo kopýtko (vypadá to, že se stávám jejich sběratelem) tkví v onom „my, kteří si nenecháme diktovat“. V tomto případě „my“ neznamená „já, ty, on, ona, ono... ad libitum“, neboli jeden každý ve své jednotlivosti jakožto tvor nadaný žitím. Je to „my“ hromadné, do kterého se v zásadě může každý zahrnout, ale ve skutečnosti každého nezahrnuje (musí zbývat ten, kdo „diktuje“); je to „my“ výlučné, odkazující k jakési znepokojivě neurčité skupině, která má pocit, že jí chce někdo něco diktovat, a „mně, tobě, jemu, jí a jemu“ svým apelem nabízí, abychom se do ní počítali, protože ve své tříšti také tvoříme jakési (bezradné) „my“.

V liberální společnosti ovšem dokonce ani skupinám nikdo nediktuje, jak mají žít a prožívat svou individuálnost ani skupinovost, pokud dodržují zákony, které si ta společnost dala a před kterými jsou si všichni rovni. Takovou společnost zatím alespoň formálně máme; a pokud nemáme, měli bychom o ni usilovat.

Oné skupině, kterou tvoří Junior se svými přívrženci a do které „nás“ ostatní chce prostřednictvím svého „my“ vtáhnout, ale na principu svobodného života v rovnosti před zákonem zřejmě něco vadí: dokonce má pocit, že ji to v něčem omezuje (až tak, že to ve své přecitlivělosti vnímá jako diktát).

Vadí jí to, co není jako ona, což vlastně znamená: ti, kterým nevadí to, co vadí jí. Je to apel soudružský: my víme, soudruhu, jak se má žít, a ty nám nebudeš nic nařizovat (jako bych měl já nebo někdo jiný něco takového v úmyslu).

Takže její heslo ve skutečnosti znamená: Budeme nám všem diktovat, jak máme žít. – Protože „my“ to samozřejmě víme a „my“ jsme přece „my všichni“, že ano (až na ty, kdo „mezi nás“ nepatří, protože nejsou „normální“). A jak se už Junior také vyjádřil: Být normální není jen normální, je to správné a žádoucí; přičemž normální je samozřejmě Junior a v důsledku toho i všechno, co on řekne. Nenormální je naopak to, co není on a co není s ním a při něm.

Neboli: Vypadá to jako extrémně liberální obhajoba svobody, a je to jen snaha omezit ji podle představ jakéhosi „my“, které se nehodlá omezovat zájmem jiných, ale pokud možno nás, kdo nejsme jeho my, pohltit.

Jak jsem řekl, antifráze.

Junior je vlastně něco jako adept na českého Kaczyńského: což se momentálně jeví jako neuskutečnitelné. A samozřejmě jsem pochopil, že je to především útok na Evropskou unii jakožto nabízeného viníka všemožné frustrace, jejíž energii by Junior rád podchytil. Naštěstí není jediný. Apel na nenávist a na zahořklost vyjadřuje řada dalších podobných skupin, takže snad neuspějí. Dnešní český duch ale vážně smrdí. A biedermeier tou nevábností pořádně načichl.

Čertových kopýtek mám v zásobě víc, nechám je na jindy. V proseckém antikvariátu jsem si nakonec koupil Šiktancovu sbírku Ubírati se. Měli tam také mou Krkavčí múzu, ale tu jsem nechal na místě. Je hezké snít o někom, kdo si knihu koupí a bude díky ní o mně krásně snít.

Václav Jamek

Obsah Listů 4/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

Čertova kopýtka aneb Načichlý biedermeier

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu