Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 4 > Karel Hrubý: O pojetí spravedlnosti a o hodnocení diktatury
K rozhovoru Václava áka s Jaroslavem Bicanem v Listech 3/2020.
Úvahy Václava áka se vymykají úzu české urnalistiky. Netvrdí se v nich obvykle hotové teze, ale uvauje se o jejich platnosti. Nenutí vás svůj názor přijmout, nutí vás však o něm přemýšlet. Proto je rád čtu. Jsou poučené, promyšlené, fundované. A mluví z nich uvědomělý demokrat. I v rozhovoru Převezměme za minulost svůj díl odpovědnosti (Listy 3/2020) je nám ák dobrým průvodcem po nedávné minulosti, o ní má zasvěcené vědomosti přímého účastníka a kritického pozorovatele. Formuluje však teze, je vyvolávají váné otázky. A především pokud jde o pojetí spravedlnosti a hodnocení komunistické diktatury jako takové.
Václav ák patří celým svým ivotem k odpůrcům diktatury a jejích křivd. Jestlie tentokrát nesouhlasím s některými jeho formulacemi, nejsou to námitky z odlišného tábora, ale výhrady člověka, který zail a vidí některé věci jinak. Chápu jeho toleranci k otázce potrestání viníků, je to dnes pochopitelné. Nechápu jeho smíření se s formalitou zákona (co ještě neznamená schvalování jeho materiálního obsahu) zaloeného na ústavě z roku 1948. A také nerozumím dobře jeho jednostrannému nesouhlasu s hodnocením padesátých let mladou generací, která se o nich dozvídá ze vzpomínek postiených. Chci tu své námitky konkrétně vysvětlit.
***
Trestní právo se má vztahovat jenom na takové případy, kde lze jednoznačně prokázat, e dotyčná osoba vědomě a úmyslně porušovala trestní kodex, který v té době platil, říká ák (s. 29). Přiznává tedy komunistické diktatuře status právního státu, jeho právní kodex nemá být zpochybňován?
Ústava z května 1948, kterou odmítl prezident Beneš podepsat, vyjadřovala zřejmý úmysl: lidu, jen je pevně rozhodnut vybudovat osvobozený stát jako lidovou demokracii, která zajistí pokojnou cestu k socialismu, a to proti veškerým snahám domácí i zahraniční reakce. Dělila tedy společnost na lidové demokraty a jejich nepřátele. Uváděla sice celou řadu občanských práv a svobod jako svobodu slova, názoru, shromaďování a pod., ale vědomě je nehodlala plnit.
Jestlie tedy diktátor stanoví, e násilné zásahy nejen proti činům, ale i proti mínění odporujícímu diktátorovu názoru jsou právem vládnoucího, pak je spravedlnosti učiněno zadost i tím, e se popraví Milada Horáková, která legitimitu komunistické suverenity a práva zpochybňovala? Neboť je to v právu nastoleném diktátorem, které je platným kodexem jeho vlády. Pak ádný diktátor nemůe být souzen za bezpráví, kterého se dopustil proti svobodě, resp. i ivotům těch svých občanů, kteří nesouhlasili s jeho názory a dali to najevo buď svými slovy nebo činy. Jednal podle toho, co stanovilo jeho právo. Sovětský vzor slouil – zejména po odvolání původního záměru KSČ jít k socialismu svou národní cestou – nejen jako typ práva, ale také jako typ morálky. Lenin ji vyjádřil slovy k sovětské mládei takto: Co slouí třídnímu boji proletariátu, to je dovoleno, to je morální, pod zorným úhlem cíle je to dokonce zásluné. Co tento boj brzdí a odsuzuje, je třeba vymýtit, zničit. Násilí je právem proletářské revoluce.
***
O rozdílu mezi právem pozitivním a přirozeným mne poučil přítel Jaroslav Krejčí, právník a sociolog, kdy jsme o tom na trestném lágru ve Rtyni v Podkrkonoší jednou v polovině padesátých let diskutovali. Poučil mne, e proti pozitivnímu právu (Kelsen, u nás Weyr), kterého do značné míry pak zneuívaly autoritativně řízené státy, se u od americké a francouzské revoluce prosazuje stále více právo přirozené, které se od konce druhé světové války stává nadřazenou normou demokratického právního řádu. Pozitivní právo je ryze formalistické, přirozené je zaloeno na lidských právech, pozitivní právo je zaloeno na tom co jest, přirozené na tom, co má být.
Tak nevím (jak říkával Jiří Mencl v opakovaně vydávané stejnojmenné kníečce plné moudrých pochybností), nekoleduji si tady pro svou právní naivitu o pořádný výprask? Moná. Ale kdy mne to znepokojuje u od roku 1956, kdy jsme s Krejčím, oba teoretikové sociální demokracie, tj. sociálního státu přísně dodrujícího demokratická pravidla, oba odsouzení k desetiletému vězení, chodili s rukama za zády dokolečka po táborovém dvoře obehnaném ostnatým drátem, za ním vrčeli vlčáci a na věích seděli unuděně bachaři za svými kulomety. Proto to nemohu odbýt jen formálně.
Tehdy jsme přemýšleli o hodnotě bolševické spravedlnosti, kterou Nikita Sergejevič Chruščov počátkem roku 1956 označil za mocensky zneuívanou a tyrana Stalina za perverzního vraha, který na základě platného sovětského práva posílal na smrt blízké spolupracovníky Leninovy: Radka, Kameněva, Rykova, Bucharina, Tuchačevského a desítky jiných muů zvučných jmen, jejich konkurence se obával. A který nechával odsuzovat na základě platného práva k smrti nebo k postupnému umírání v gulazích ne tisíce, ale statisíce a miliony občanů, jejich jména byla často neznámá, kteří však byli všichni podezřelí, e by mohli vzdorovat jeho vůli.
Nejde o princip potrestání. Kdyby nebylo jiné překáky, skutečnost, e jsme museli přejmout komunistickou administrativu a justici, je přesvědčivý argument. Museli jsme u také v roce 1918 přejmout administrativu a justici z dob Rakouska, to je otázka fungování státu. Rozhodnutí nejsme jako oni je rozhodnutí lidí, kteří netouili po pomstě. Toto rozhodnutí přijímám a schvaluji. Ale tady jde o princip zásadního odsouzení komunistického práva jako práva nastoleného z vůle vítěze (KSČ), který si do své ústavy dal i definici svých nepřátel, je bude apriori stíhat. Princip nejsme jako oni se vztahuje na lidi. Nemůe být chápán jako tvrzení, e diktatura vlastně nebyla ádnou diktaturou. e dokonce i spravedlnost padesátých let má být přijímána jako spravedlnost platného zákona. Vrah můe být příslušnou instancí omilostněn, můe mu být trest amnestován. Vrada, kterou spáchal, nemůe být prohlášena za neexistující. Popravený člověk nemůe být vrácen do ivota. Ale sub speciae budoucnosti mohlo být od potrestání lidí upuštěno, nejen těch, co naletěli, ale dokonce i těch, kterým ti řadoví naletěli – to je velkorysost humanisticky smýšlejících vítězů.
Nemyslím však, e amnestováním viníků chtěli legitimovat diktátorský reim a jeho pojetí spravedlnosti, podle něho byla popravena Milada Horáková nebo zatčen a vězněn Václav Havel a jiní protestanti, kteří vědomě a úmyslně porušovali trestní kodex, který v té době platil. Prohlášení reimu jako útvaru svévolného práva povauji proto za historicky oprávněné, třebas s Václavem ákem souhlasím, e důsledky nebyly právě šťastné. Princip zákazu retroaktivity respektuji, nikoho nehodlám pohnat před soud pro tehdejší bloudění, ale nemohu proto přijmout princip, kterým je i reim očištěn ze spáchané nespravedlnosti.
***
Pochybnost u mne vzbuzuje také výtka na adresu paní Winkelmannové (s. 30), e si neuvědomila, e lidem, kteří psali petice poadující potrestání Milady Horákové, se také hruď dmula touhou po spravedlnosti. Všichni víme, e ne všem, kdo dávali své podpisy pod rezoluce závodů, ústavů a jiných pracovišť, poadujících smrt pro tu statečnou enu (ostatně socialisticky orientovanou), se hruď dmula touhou po spravedlnosti, ale e bylo hodně těch, kteří postaveni do hlídané řady, neodváili se odepřít svůj podpis pod rezoluci přísně sledovanou horlivými komunisty. Jejich hruď se nedmula touhou, ale svírala strachem, e ádají něco, co v hloubi duše neschvalují, smrt člověka jiného názoru. e podporují moderní inkvizici.
Václav ák píše, e vzpomínka na komunistickou diktaturu je u nás velmi nepřesná. Mladí prý povaují diktaturu za koncentrační tábor, ze všech stran uzavřený, co autor zřejmě neschvaluje. Pro nespolehlivé však to byl skutečně drátem, minami i zákonem uzavřený tábor, z něho ani dobrý vědec nesměl vyjet na mezinárodní konferenci, anebo povolili-li mu vyjet, hrozilo mu, e se nebude smět vrátit. Plynové komory tam ovšem nebyly. A drastické tresty a pronásledování u se nekonalo masově, ale výběrově. Zavřeli Havla, ale nezavřeli Vaculíka. Ale postrašili stejně všechny. To byl účel hry. Pro jiného, který plul s proudem anebo se alespoň dosud neodkopal (případně podepsal bratskou pomoc), byly i ty zadrátované hranice prostupné. Jak pro koho. Podle autora byly v té době nejen slzy těch postiených, ale také slzy štěstí. Toto srovnání mne zarazilo.
Nejsem stoupencem slepého paušálního antikomunismu. Dovedu diferencovat. Antikomunismus je podle mého mínění na místě tam, kde jde o kritiku systému a těch, kteří systém plánovali a uskutečňovali, včetně určování toho, co je a co není právo. Především té avantgardy politbyra a sekretariátu ÚV, případně i poslanců, kteří to odsouhlasili. Pokud však jde o širší společnost, je třeba přihlíet k mnohovrstevnatosti jejího sloení. Byli lidé ve funkcích, kde ještě ovládali instituce (StB, justici, bezpečnostní sbory, média, výchovu či armádu) nebo regiony (kraje, okresy), ale byli také u lidé, kteří samostatně příliš rozhodovat nemohli a byli jen pasivními výkonnými orgány těch mocných. A nejvíce ovšem bylo těch, kteří se nechali strhnout vizí krásné budoucnosti, beztřídního ráje na zemi, v rovnosti, bez přinucení, kde andělské povahy budou přispívat nesobecky dle svých moností a budou si brát jen to, co potřebují. A kterým stačilo k utišení svědomí, e se přitom násilně ničí ivoty lidí, Gottwaldovo vysvětlení: kdy se kácí les, lítají třísky. Tyto poslední, fandy reimu, ale bez znatelných kompetencí lze sice vinit, e naletěli, ale nelze je vinit, e reim, resp. systém stvořili.
Ale jsem na rozpacích, zda to lze říci o mnohém intelektuálovi, který si v inkriminovaných letech neodpustil napadat obalované a ádat pro ně ve veřejných projevech a v časopisech psí smrt nebo je nazval zrádci a agenty třídního nepřítele zasluhující nejpřísnějšího potrestání. Tady u se ubliovalo. I oni jen naletěli?
A málokterý z nich přiznal tak otevřeně jako Zdeněk Mlynář, který to z nich dotáhl a na člena sekretariátu a politbyra za Dubčeka: Odpovídáme toti také za to, čemu věříme. A právě fakt, e jsem věřil, není argumentem proti tomu, e mám podíl na vině, nýbr je vlastně přiznáním takového podílu. (Mráz přichází z Kremlu, Kolín n. R., 1978, s. 9).
***
Slzy štěstí vstupovaly lidem do očí za všech reimů. I za protektorátu se lidé měli rádi, uzavírali sňatky, rodily se děti, stavěly se rodinné domky, lidé se stýkali se svými přáteli, a i kdy od počátku války se nesmělo veřejně tančit, doma při gramofonu za zataenými okny si přece rádi zatančili. I zazpívali. Proívali šťastné chvíle ať rodinné povahy, nebo úspěchu v zaměstnání, nebo při výhře svého ligového mustva nad vedoucím klubem tabulky. A to i za okolností, e kolem fičel ostrý vítr. Tyto slzy štěstí nejsou zásluhou reimu, systému, nýbr jsou projevem přirozené vitality člověka. Nelze je řadit do stejné linie jako slzy utrpení. Byly ovšem také slzy vítězů, kteří se zalykali štěstím, kdy porazili reakci a mohou si to teď s ní pořádně vyřídit!.
Slzy utrpení, které byly vyvolány např. zatčením člena rodiny, byly jiného druhu, Slzy, které prolévaly děti, jim vzali na dlouhou dobu deseti, dvaceti, pětadvaceti let – či dokonce navdy (byly i popravy) jejich táty, či dokonce mámy, byly způsobeny reimem. Prolévaly je i eny, které měly najednou prázdné náruče a starost o svého drahého, nemluvě o tom, e jim třebas vzali byt, vystěhovali je do zpustlé vesnice v pohraničí, propustili ze zaměstnání. Byly také starosti, při nich netekly hned slzy, ale které potemňovaly horizont ivota lidem, kteří nesměli vyslovit své myšlenky, kteří byli přeřazeni na obtíné pracoviště, kteří byli dennodenně provokováni přihlouplým šéfem, majícím plnou pusu shora šířeného argonu, ale který nerozuměl nic o práci oddělení či podniku. Byly slzy bezmoci proti tomu násilnému vtloukání ideologie a jejích morálních norem do hlav lidí, kteří vyrostli v jiném duchu a kteří byli znásilňováni ve svém vědomí, je mělo být proti jejich vůli a zaloení uniformováno podle jednoho názoru a jedné hierarchie hodnot. Toto utrpení bylo kruté zejména v letech stalinismu, který ještě dávno po tyranově smrti přetrvával v praxi tzv. lidodemokracií.
Tyto drastické zásahy do ivota, zostřené mimořádnými politickými procesy, vytrubovanými do ulic uličními ampliony, proces s Horákovou, gen. Píkou, s Rudolfem Slánským a spol. – ty všechny zanechávaly v ilách i v kostech strach z toho nespoutaného netvora, jeho praxe se neřídila zákonem, nýbr zvůlí a často i zlomyslností (ať vám o tom řeknou vězňové z padesátých let na Jáchymovsku, Příbramsku a jinde, co i řadový bachař si směl beztrestně dovolit!). Byly ovšem i slzy neštěstí mladých komunistických matek, které pro smutek ze smrti Stalina a Gottwalda ztrácely mléko ke kojení. Jak kdo, opakuji.
Není ale fér charakterizovat diktaturu podle té rozblácené podoby, do ní se dostávala v posledních deseti letech, kdy se mohla u spolehnout na celkem zdisciplinovanou společnost, která si netroufne pochybovat (nahlas) o vedoucí roli strany na věčné časy (a na pár stovek chartistů, špiněných nejen reimem, ale i současnými tzv. revizionistickými historiky, kteří váhu Charty zlehčují – bylo jich málo, nikdo jim nefandil, lidé je nechápali. Ale tito lidé měli jediní koncepci jak dál, kdy to konečně prasklo!).
Lidé si zvykli na některé zvláštnosti diktatury jako na uzavřené hranice, jednobarevné informace, na plnění rituálů, které u nikdo nebral váně, byla to pro ně navyklá kulisa denního ivota, naučili se v tom tancovat, nacházeli škvíry, v nich se dalo ještě něco pro sebe získat, naučili se obcházet úřední cestu drobnými úplatky, protislubami, a kdy bylo třeba protlačit kluka na medicínu, tak i tučnými bakšiši. Snášelo u se to všechno tak trochu s humorem, ale bez hlučných protestů. Ty přišly a v posledních dvou letech, kdy hrstka statečných v prostředí Charty 77 vyhlásila Manifest hnutí za občanskou svobodu nazvaný Demokracii pro všechny, kdy vznikaly iniciativy jako Několik vět, kterou do října 1989 podepsalo na 40 000 občanů – i díky tomu, e Gorbačov dal najevo, e u se do toho míchat nebude.
Diktaturu je třeba hodnotit vcelku, s těmi otřesnými léty padesátými, kdy byla instalována, kdy vznikaly struktury moci, násilí, propagandy, instituce na předělávání vědomí člověka proti jeho vůli, zájmům a zaloení. Stejně jako s posledními léty opotřebované ideologie a diktatury v 80. letech. Ale je třeba vidět, e tyto struktury moci a násilí, je vznikly v letech stalinismu, mohly být sice na čas uvedeny do klidu, ale byly tu a znovu se zmobilizovaly v lednu 1989 v Palachově týdnu nebo 17. listopadu. A také e jedna část společnosti tu mobilizaci násilí provázela s nadšením a uspokojením, kdeto druhá s odporem a výhradami. Nebyla tu jedna společnost, ale dvě části společnosti rozdílného zaloení. A to je třeba respektovat i dnes.
Posuzovat komunistický reim s poukazem jen na některou jeho část, je scestné. Kdo klade důraz na 50. léta, můe právem mluvit o koncentrácích a teroru. Kdo naopak klade důraz na poslední desetiletí komunistické vlády, můe tvrdit, e to u ádný koncentrák nebyl, ádný teror u tehdy neexistoval.
Je třeba posuzovat komunistickou vládu nikoli podle dobového zabarvení, ale podle toho zásadního, co ji charakterizovalo ve všech obdobích její existence. Na začátku, za praského jara, i po okupaci a na jejím konci. A tím společným znakem je struktura moci, soustředěná v jedněch rukou bez připuštění jakékoli opozice (dubčekovská oponentura nebyla ještě politická soutě opozice). Moci politické, ekonomické i kulturní, resp. ideologické. Toto totalitní spojení vší moci v rukou (vedení!) komunistické strany, jí byla ústavně přiznána vedoucí role ve státě a společnosti na věčné časy je podstatným znakem komunistických let, ať po únoru, ať v posledních letech normalizace.
Posuzovat diktaturu bez jejích leninsko-stalinských struktur, které byly závazné i u nás v době vzniku diktatury, bez let hrůzy, která se vepsala natrvalo do kostí i do ivota těch, kteří jí prošli, není objektivní. Zvýšenou pozorností kadodennímu ivotu který byl naplněn touhou po klidu k práci a uspokojením z drobných úspěchů v oblasti nepolitické (co o sobě je přínosem) – odvádějí někteří historikové pozornost od těch trvajících struktur moci a násilí, které tu stále zůstávaly. Snaí se nám vnutit představu, e kadodenní ivot spoluurčoval tvář diktatury stejně, jako to dělaly mocenské sloky strany, která ovládala stát. Zastírají tím tu rozhodující asymetrii moností mezi míněním lidu a direktivami moci. Mocenské orgány měly rozhodující slovo. Kadodenní ivot neurčoval charakter diktatury, ale diktatura určovala hranice toho, co v kadodenním ivotě se smí a co se – podle tehdy platného práva – trestá.
Změnila se atmosféra, měnily se metody vládnutí a disciplinace společnosti (governmentalita), měnila se kvalita i kvantita postihu. Měnil se pocit strachu a kritérium svobody. Mladší generace se spokojovaly se svobodou seberealizace, u se nemyslelo na svobodu, která je také vdy svobodou druhého. To u reim tolik nerušilo. Kariérám u se nekladl tak přísný strop jako dříve.
Docházelo k drolení moci, vlastní ekonomické kádry začaly ignorovat směrnice ústředí. Některé regiony posuzovaly odchylky v ivotním stylu tolerantněji. Neměnila se však struktura moci, nastolená únorem, jen byly některé její části dočasně uvedeny do klidu. A mohly být kdykoli znovu zmobilizovány, byla-li ohroena vedoucí role strany. A také byly zase nemilosrdně nasazeny v posledním roce diktatury, kdy studenti otevřeně ádali konec vlády jedné strany. Vlčáci, kteří byli pár let dreni v kleci, vyrazili znovu do ulic. A mlátili hlava nehlava.
A co bylo podstatné: v naší komunistické straně nedocházelo k převratné změně myšlení a hodnocení jako v Sovětském svazu, kde byla vyhlášena perestrojka a glasnost. Nedocházelo k proměně systému v pluralitní meziobdobí jako v Polsku, kde opozice dostala místo u kulatých stolů, nebo v Maďarsku, kde reim pochopil, e je čas připustit i opozici ve volbách. V Československu (a východním Německu, nemluvě o Rumunsku) se strana do poslední chvíle drela dogmatu o vedoucí roli komunistické strany, dané jí dějinami (historickým materialismem), a do chvíle, kdy se proti ní masy obyvatelstva otevřeně postavily – teprve 29. listopadu 1989 zrušilo Národní shromádění ústavní dogma o vedoucí roli strany a o závaznosti marxismu-leninismu. Teprve tady diktatura implodovala a rozpadla se. Ztratila poslední oporu, v kterou stále doufala. Garancie Velkého Bratra, která ji zachránila před reformou praského jara, tentokrát u nefungovala.
***
Nemám Václavu ákovi za zlé, e zvolil smířlivý tón. Je to patrně jediná schůdná cesta k budoucí integraci našeho společenství. Ale nechápu, proč přitom jednostranně odsoudil představy mladé generace, která pod dojmem vyprávění o procesu proti Horákové, Slánskému a tisícům tehdy souzených a sdělujících své příběhy má jiný názor na ivot v diktatuře. A proč se nedistancoval od těch, kteří nám naopak poslední desetiletí normalizace představují jako u oproštěné od diktatury, jako moderní způsob vládnutí. Stačí tedy prohlásit jako revizionisté, e je třeba opustit výklad komunismu jako odchylky z cesty evropské moderny?
Ve vládě komunistické strany šlo podle pojetí historického reformismu v podstatě o moderní formu vládnutí, v ní většině lidí šlo o klid na práci a pohodu a aktivity disidentů je nezajímaly, ba rušily – a pak najednou – pro revizionismus zcela nepochopitelně – jsou tu statisícové masy po 17. listopadu, které ádají něco docela jiného, co je v duchu disentu: konec vlády jedné strany!
Nemám takovou smělost domnívat se, e můj pohled na diktaturu je jediný moný, či dokonce jediný správný. Vím, e pozorováno z jiného úhlu a jiných zdrojů informací lze dojít i k jiným závěrům. Ale patří k hledání pravdy, vyslovit svůj názor a vystavit ho k posouzení druhých. O to šlo patrně i Václavu ákovi, jemu pochopitelně nepodsouvám, e sdílí názory revizionistů tím, e nesouhlasí s hodnocením diktatury, jak zdomácněla v mladé generaci. To jsou dvě odlišné věci. Šlo mi jen o to ukázat, k jakým kontrastům můe jednostrannost úsudku vést, Moná, e sám budu usvědčen z jednostrannosti. I tak dobře. Hledá se pravda, nehledají se viníci.
Karel Hrubý (1923) je historik a sociolog, do roku 1995 poslední předseda exilové Československé sociální demokracie.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.