Hynek Skořepa

Komu patří krajina?

Tuto otázku si pokládám stále častěji. Když vidím, jak zbohatlíci oplocují další rybníky, louky i lesy. Když vidím v mapách navrhované trasy nových dálnic a rychlostních silnic, často vedených jen na dohled od těch stávajících. Když vidím, jak se architektonicky otřesné domky satelitních sídlišť rozlézají na všechny strany, jak nové tovární haly zabírají úrodnou zemědělskou půdu. Nejen proto mne oslovila kniha „zpovídající“ archeologa Jana Klápštěho. Zajímavé pro mne bylo také seznámení s osudy krajiny Mostecka, kdysi „zahrady Čech“, která má nebývalou devastaci za sebou.

Osud Mostu a Mostecka nelze oddělit od totalitní povahy minulého režimu, právě ta totiž zajišťovala nekonfliktní likvidaci někdejšího královského města a desítek okolních vesnic. Šílené nápady se rodí po celém světě, ale jen totalitní režimy dokážou zaručit jejich uskutečnění bez sebemenšího odporu veřejnosti. Zajišťují „klid na práci“, říká Jan Klápště.

Minulý režim ani náhodou neoplýval nějakou „ohleduplností ke stopám minulosti“. A já se musím ptát, jestli se od té doby něco změnilo. Pohnul třeba osud severočeských Libkovic, označovaných jako „svědomí severu“, naši společnost k něčemu? Zdá se, že nikoliv.

Kolem roku 1980 měly Libkovice více než tisíc obyvatel, stály tam tři továrny, v roce 1987 ale dali soudruzi palec dolů a rozhodli o jejich likvidaci. Na jaře 1992 jsem náhodou přišel k tamnímu starostovi Stanislavu Břicháčkovi. S jistotou jsem předpokládal, že v nových poměrech už nemůže likvidační ortel platit, když mě starosta vyvedl z bláhové iluze, divil jsem se, že se nebrání. Mlčky poslouchal, potom rázně vstal a snášel šanony s úředními dopisy. Spolu s vesnicí se bránil, ale nikdo se s nimi nebavil. Znova a znova se obracel na všechny kompetentní osoby, ale pokud se dočkal odpovědi, byla nanicovatá, jen prodlužovala úředně stanovenou lhůtu... Dodnes nevím, jestli postoje politiků k libkovické samosprávě vyplývaly z promyšlené strategie, nebo z povýšené netečnosti... Kuriózní přitom je, že ve hře nebylo ani teplo našich domovů, ani práce horníků, ale peníze za bourání libkovických domů. Od státem podporovaného bourání, uskutečněného v letech 1991 až 1993, uplynulo přes čtvrt století, dodnes ale doly do zbořených Libkovic nevstoupily, zůstávají podivnou uzavřenou zónou...

Podobně to cítí i autor tohoto textu, když se nyní snaží zamezit pokácení významné části staleté lipové aleje ve Svárově poblíž Velkých Opatovic na Boskovicku, při samém okraji Jihomoravského kraje. Alej obklopuje nijak zvlášť významnou silnici II. třídy, spojující Velké Opatovice s Letovicemi. Kompetentní lidé z řad silničářů či státních úřadů jen krčí rameny s tím, že silnice se tam rozšiřovat prostě bude. Pracovnice brněnského střediska Agentury ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK ČR, Regionální pracoviště Jižní Morava), která má na starosti významné stromy, se o tom dokonce odmítla bavit. Prý AOPK poskytuje odborný servis jen státní správě, obcím. Jako odborný pracovník muzea (přírodovědec) nic neznamenám. Snaha obrátit se o pomoc ke státní agentuře, mající ochranu přírody přímo v názvu, se ukázala zbytečná. Podobné instituce přitom platíme z našich daní, aby hájily veřejný zájem.

Ale nechme opět mluvit archeologa Klápštěho: Občas někdo z našich politiků tvrdí, že osud toho kterého místa je výlučnou záležitostí jeho obyvatel, pouze místní lidé mají prý právo o něm rozhodovat. V místním rámci se potom snaží zvítězit v přetlačování protichůdných zájmů. V principu to je ale absurdní a nepřijatelné, podobně jako v sobě neseme různé identity, máme i několikerý „místní“ vztah. Přirozenou a velmi podstatnou rovinou je – či měl by být – vztah k českým zemím jako celku, za nějž všichni nějakým dílem neseme odpovědnost...

K půvabu české krajiny patří pestrost, rozčlenění do poměrně malých regionů, které se vyznačují specifickou přírodní charakteristikou i historickým dědictvím. Naší povinností je tuto pestrost chránit, protože části, jež kvůli nějakým krátkodobým zájmům zničíme, nelze nijak rekultivovat, jsou pryč jednou provždy...

S poznáváním nějakých hodnot, v našem případě hodnot krajinných, úzce souvisí povinnost stát se jejich obhájcem ve sporech, které je ohrožují...

Přečtěte si knihu o tom, čí je krajina, stojí to rozhodně za to. A podpořte snahu o záchranu Svárovské aleje na petice.com. To taky stojí za to! Je před krajskými volbami, politici nebudou stát o velkou ostudu. Věřím, že větší část aleje společnými silami uhájíme. Nemůžeme spoléhat na to, že tak někdo učiní za nás. Nechceme přece žít v normalizovaném kapitalismu.

Ivo Štefan: Čí je ta krajina? Rozhovory s Janem Klápště o středověku i našem světě.

Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2019. 168 s.

Hynek Skořepa (1975) je geograf, pracoval v ochraně přírody, nyní je přírodovědcem Muzea regionu Boskovicka.

Obsah Listů 4/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Hynek Skořepa

Komu patří krajina?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu