Josef Kuthan

Úvahy o naší vědě

Pod tlakem objektivních okolností jsem se sice již před mnoha lety vzdal možnosti pokračovat ve své vědecké a výzkumné kariéře v organické chemii, ale přesto se zaujetím sleduji úspěchy mladších generací našich vědců a hlavně chemiků v akademické i průmyslové sféře. Obrazně řečeno, držím jim palce, aby nadále rozvíjeli a udržovali mezinárodní prestiž v různých svých oborech, dosaženou několika předchozími generacemi z řad Čechů a Slováků.

Jako nezávislý penzista mohu na jejich výsledky už pohlížet zcela nezaujatě a s náležitým odstupem, v němž nemohu být spojován s žádnými zájmovými skupinami a jejich případným soupeřením o dosahování těch „excelentních pozic“ ve světové vědě, jak bývá dnes módně a trochu neskromně deklarováno. Mám také jistou výhodu, že většinu významných osobností naší chemie dvacátého století jsem měl možnost osobně poznat nejen jako své vysokoškolské učitele a školitele, ale také jako kolegy, oponenty i spolupracovníky. Přesto ale stále hledám uspokojivé odpovědi na několik níže položených otázek.

Máme příliš mnoho vědců?

Podle informací, kterými širokou veřejnost zaplavují naše veřejné sdělovací prostředky zejména v době soudobé koronavirové pandemie, je naše společnost prosycena velkým počtem vědců ve všech možných oborech, jejichž vědecká činnost prý trvale přispívá k řešení právě aktuálních problémů České republiky. Mnozí stále propagovaní včetně vynikajících odborníků se ale vědou často vůbec nezabývají, nebo jen okrajově, a jejich doménou je především cílený výzkum využívající pouze známých vědeckých poznatků. Důvod jejich popularity v očích některých novinářů vychází patrně z iluze, že špičková výzkumná činnost zejména v technických oborech je ve srovnání s vědeckým bádáním společensky méně významná. Ve skutečnosti často opak je pravdou a označení výzkumník nebo výzkumný pracovník si zaslouží stejného společenského ocenění jako vědec. Zdánlivý přehnaně velký počet našich vědců je přinejmenším optickým klamem vyplývajícím z paušálního zaměňování vědecké a výzkumné práce, na který jsem upozornil již v jednom z předchozích článků (Listy č. 6/2019). Paradoxním důsledkem těchto nedorozumění v našich podmínkách je, že při financování položky „Věda a výzkum“ přichází právě skutečná věda poněkud zkrátka.

Odkud pochází finanční podpora vědy?

Položka státního rozpočtu„ Věda a výzkum“ se u nás, podobně jako ve vyspělém světě, dělí na institucionální trvalé financování vědeckých pracovišť a na časově omezené financování výzkumu prostřednictvím grantů, o které se jednotlivé pracovní týmy ucházejí ve veřejné soutěži. Prvý způsob financování je podle všech dosavadních zkušeností nezbytný pro udržování trvalých vědeckých škol hlavně na vysokých školách, u nichž proces výuky umožňuje plynulou obměnu pracovních týmů. Druhý způsob se ukázal vhodnější spíše pro mimoškolská pracoviště, v nichž je žádoucí omezovat životnost a složení pracovních kolektivů podle skutečně dosahovaných výsledků cíleně zaměřeného výzkumu. Nelze opomenout, že vedle rozpočtových zdrojů je nutno předpokládat vzrůstající podíl zdrojů ze soukromé sféry, které jsou také jistým znakem vyspělosti ekonomiky jednotlivých států včetně České republiky. Je nutno ale vždy předpokládat, že prosperující podniky budou přednostně podporovat cílený výzkum, tedy grantovou položku financování, než nejisté výsledky vědeckého bádání, pro něž státní podpora bude vždy nejvýznamnější a nejjistější.

Provozujeme vědu na správném místě?

U nás se zkušenost vyspělých států na západ od našich hranic s těžištěm vědy na univerzitách příliš neakceptuje. Naše vysoké školy jsou často tlačeny přednostně do výzkumných témat, aniž mají pro jejich finalizaci materiální a kapacitní podmínky, zatímco všeobecně lépe vybavené mimoškolské akademické a výzkumné ústavy se naopak snaží obměňovat své pracovní kolektivy suplováním vysokoškolské výuky. Tato hybridní personální a institucionální integrace vysokých škol a akademických ústavů je již zřejmě trvalým skanzenem české vědecko-výzkumné politiky, přestože má původ ve zcela odlišných sociálně ekonomických podmínkách předlistopadového režimu kopírujícího systém vědy v tehdejším Sovětském svazu. Jedním ze znaků tohoto vnějšího zasahování do našeho vysokoškolského systému je také neobvykle rozšířená titulománie. Směšuje se v ní dosti nepřehledným způsobem pracovní zařazování s odbornou a vědeckou kvalifikací, a proto nepřispívá k autoritě prokazatelně přínosné tvůrčí a odborné činnosti v očích veřejnosti, na což jsem již dříve upozornil (Listy č. 4/2018).

Převažují individuální zájmy?

Uvedená situace zřejmě vyhovuje některým ambiciózním jednotlivcům i různým skupinovým zájmům. Je patrná při porovnání finančních toků, které plynou do již zmíněných institucionálních a grantových složek ze státního rozpočtu. Ve vyspělých západních zemích představuje institucionální položka určená výlučně vědeckému bádání zhruba dvě třetiny, zatímco grantová složka podporující cílený výzkum jen zhruba jednu třetinu státní podpory. V České republice je tomu naopak, a proto soudím, že skutečná věda je u nás trvale podfinancována hlavně na vysokých školách. Institucionální položka pro státní vysoké školy je navíc rozdrobena v rámci celého resortu Ministerstva školství, zatímco Česká akademie věd má tuto dotaci garantovanou přímo ze státního rozpočtu, tedy zcela výhodně pro tuto mimoškolskou instituci. Pokud někteří jednotlivci dosahují i za těchto podmínek zejména na vysokých školách „excelentních“ výsledků na mezinárodní úrovni, pak si zaslouží společenské uznání stejnou měrou jako naši mimořádní umělci.

Jsou naši vědci příliš svázáni domácím prostředím?

Rád bych se také vyjádřil ke způsobu výchovy tak zvaných „vlastních“ vědců a výzkumníků označované anglickým výrazem „(in)breeding“, která je v současné době považována prý za přežívající zlo. Spočívá v jakémsi zamrznutí jistého jedince na téže univerzitě, například od vybraného nadaného studenta či studentky až po jejich konečné zaměstnání jako vysokoškolského učitele tamtéž. Nevýhoda takového vzdělání a vědecké výchovy je právem přičítána omezenému odbornému a životnímu rozhledu, kterým je takový jedinec vystaven. Opodstatněnost této výtky je ale na místě jen tehdy, pokud tato kariéra není přerušovaná stážemi na vhodných zahraničních univerzitách. Sám jsem takovou odbornou životní cestou prošel. Na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze jsem začal jako s velkými výhradami přijatý student a po mnoha letech asi překvapivě skončil jako profesor splňující všechny požadované odborné předpoklady. V předlistopadové době jsem měl velmi omezené možnosti přímého kontaktu s řadou kolegů významných univerzit vyspělých západních států a o možnostech přecházení z jedné zahraniční vysoké školy na druhou se mé generaci ani nesnilo. Soudobým mladším kolegům tyto možnosti upřímně přeji, pokud je využívají skutečně ke svému individuálnímu odbornému růstu, a přitom dokáží také doma rozvíjet svůj vlastní obor, který je vedle umění také trvalou součástí naší národní kultury. Na mezinárodním charakteru veškeré vědy nic nemění žádný lokální, ale kvalitní národní příspěvek z našich pracovišť a většina veřejnosti to tak jistě chápe. Z jiného úhlu pohledu ale doufám, že dlouhodobější koronavirová či jiná pandemie neučiní z nežádoucího „breedingu“ jen nechtěnou trvalejší z nouze ctnost.

Nepoškozuje naši vědu přílišné cestování?

Krajním opakem zmíněného „breedingu“ ale bývají za současných příznivých podmínek někteří tak zvaní cestující vědci připomínající někdy až jakýsi druh odborného turismu. Během své kariéry byli snad alespoň na nějaký čas na každé významnější univerzitě, nechybějí téměř na žádné mezinárodní konferenci svého oboru a jejich jména logicky upoutávají pozornost vědeckých redaktorů různých sdělovacích prostředků. Podle mých zkušeností jsem mezi vědci tohoto typu jen výjimečně nacházel nositele těch nejvýznamnějších objevů a teorií. Jejich roztěkanost neustálým poznáváním nového univerzitního prostředí jim pak obvykle nedovoluje soustředit se na nějaký závažný problém či systematicky prozkoumávat nějakou oblast svého oboru málo dotčenou lidským poznáním. Tito lidé mají popravdě větší naději na různá ocenění než skromnější jedinci nacházející největší vnitřní uspokojení ve výsledcích svého vlastního bádání.

Nejsou mé úvahy příliš obecné a neadresné?

V tomto pojednání jsem se záměrně a úzkostlivě vyhýbal uvádění jakýchkoliv jmen osob, kterým bych adresoval výše uvedené úvahy. Domnívám se, že jsem se tak vyhnul jakékoliv předpojatosti a nebezpečí že bych někoho nespravedlivě nebo nepřiměřeně hodnotil. Každý čtenář, kterému je problematika naší vědy blízká, by si jistě sám nalezl konkrétní příklady vědců a výzkumníků v okruhu své působnosti, jejichž přínos by dle jeho názoru potvrzoval, zpochybňoval či vyvracel mé výše uvedené úvahy.

Josef Kuthan (1934) je chemik, vysokoškolský profesor, působil na VŠCHT v Praze a na univerzitách v Jeně a Freiburgu.

Obsah Listů 4/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Josef Kuthan

Úvahy o naší vědě

Máme příliš mnoho vědců?

Odkud pochází finanční podpora vědy?

Provozujeme vědu na správném místě?

Převažují individuální zájmy?

Jsou naši vědci příliš svázáni domácím prostředím?

Nepoškozuje naši vědu přílišné cestování?

Nejsou mé úvahy příliš obecné a neadresné?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu