Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Ideologie hranic

Státní hranice už dávno není pojem se státotvorným významem. Jako geografická lokalita by si naopak zasloužila trochu více péče a pozornosti. Možná bychom se díky tomu stali o něco větší zemí, než se nám aktuálně zdá.

Hranice jsou tématem letošního léta. Ne, že by okolo nich hořela nějaká výbušná mediální kauza, ale rozhodování, kam na dovolenou, je hranicemi letos výrazně určeno. Překročit tu zatracenou čáru, nebo zůstat v domácím lůně? Státní hranice má punc magického kruhu, který nás ochrání před kdejakým nebezpečenstvím velkého světa.

Už zase na nich záleží

Nejstarší předpis, který dodnes upravuje naše státní hranice, oslavil letos v létě kulaté devadesáté výročí. Dne 11. června 1930 přijalo Národní shromáždění republiky Československé ústavní zákon, který upravoval hraniční statuty s Německem, Rakouskem a Maďarskem, úprava v podstatě promítala především výsledky Versailleské smlouvy a souvisejících ujednání světových mocností. Valné části našich dnešních hranic je tedy právě devadesát let. V kontextu zakládací listiny Univerzity Karlovy jde tedy o konstrukt relativně mladý, starší je třeba i taková ČSSD nebo řada nádraží a poštovních budov po celé zemi.

Dlužno navíc přiznat, že od té doby jsme zažili prakticky jen jedno desetiletí, kdy naše státní hranice nebyly tématem přinejmenším vnitropolitickým. Samozřejmosti se hraniční čára paradoxně nejvíc přiblížila po našem vstupu do schengenského prostoru v roce 2007. Z krátkého oddychu je ovšem ani ne po deseti letech vytrhla uprchlická krize, aby je pak jako součást ochrany od zlého znovu vrátila do hry koronavirová pohroma. Nic naplat, hranice si ani po devadesáti letech neodpočinou, už zase na nich záleží.

Jaká politika, takové hranice

Něco se ale od poversailleských dob ve vztahu k hranicím přeci jen změnilo. Když to člověk vezme kolem a kolem, jde fakticky o čáru na zemi, leckdy vedenou necitlivě krajinou nebo prostě odněkud někam zcela bezdůvodně. Na to, že hranice a jejich udržování jsou předmětem řady zvláštních politik, narazili ve svém bádání světoví i domácí teoretici, sociologové i urbanisté (za všechny jmenujme třeba teoretičku Glorii E. Anzaldúu, která získala světové uznání mimo jiné za své poznatky o životě na hranici Mexika a USA, nebo z úplně jiného hlediska a v českém prostředí sociálního ekologa Bohuslava Blažka). Právě politika dělá z hranic něco jiného než ploty nebo svéúčelné čáry na zemi. Jinými slovy: jaká politika, takové hranice.

Ta dnešní se upíná k domněnce, že většina lidí cítí jakési ohrožení, a hranice proto vykresluje jako magický ochranný kruh. Sem můžete, zde vás můžeme chránit, tam už ne! Co na tom, že jsou ve světle statistik o nákaze koronavirem v zásadě samé bezpečné země? Co na tom, že v sousedním Německu se stále nosí roušky v autobusech i obchodech, a lidé se tam tedy víc chrání bez ohledu na trvalé bydliště? Ochrana platí pouze v rámci magického kruhu, kdo jej dobrovolně opustí, je ztracen.

Stinnou stránkou ideologického příběhu o ochranné schopnosti hranic je to, že nemá univerzalistický a státotvorný rozměr. Nutí nás hranice vnímat jako součást debaty o ochraně před nebezpečím, ne jako něco, čím se definuje suverénní stát. Důkazem může být bizarní incident na česko-polském pomezí, který se odehrál letos na jaře, v čase, kdy panika z šíření viru vrcholila.

Okupace nevadí, lyžaři ano

Pro připomenutí: v české (dnes téměř vylidněné) obci Pelhřimovy nedaleko státní hranice stojí kaplička, shodou okolností jedna z mála místních pamětihodností. Ve čtvrtek 28. května letošního roku se k ní vydal stavební inženýr, který chtěl zdokumentovat její stav. Kapličce nahrál fakt, že v místě působí různé aktivistické skupiny a spolky, a je zde tudíž vůle ji udržovat a zvelebit. Pana stavebního inženýra po cestě zastavili ozbrojení příslušníci polské armády. Ti ho k cíli nepustili, ačkoliv se celou dobu pohyboval na českém území.

Divné to bylo všem, nicméně teprve po intervenci starosty obce a českých diplomatů oficiálně vyšlo najevo, že polští vojáci při obraně hranic proti koronaviru skutečně překročili české hranice a – slovy světových médií, která o incidentu referovala v rubrikách s kuriozitami – „narušili suverenitu České republiky“, jinými slovy nás dočasně okupovali. Polská strana se záhy omluvila, situaci označila za nedopatření a ujistila české orgány, že za tím nemají hledat nepřátelský úmysl, což české orgány obratem odkývaly s přátelským dovětkem, že „víme, jak to je“ a nic se neděje. Oficiálně to nikde napsané není, ale mezi řádky člověk vyčte: pardon, bordel.

Nicméně platí, že hranice překročeny byly a k okupaci skutečně došlo. V nedávných dějinách by člověk snadno našel příklady, kdy k eskalaci vypjatých mezinárodních vztahů stačila i mnohem méně flagrantní „nedopatření“ či provokace. A to je právě to: eskalace byla možná, když existovalo jisté předporozumění, že ten či onen stát pro nás (například z ideologických důvodů) představuje riziko. To se pak počítají i přes hranice hozené šišky.

Diskurzivní cvičení, ve kterém ve výše uvedených odstavcích nahradíme slovo „Polsko“ za slovo „Německo“ a sledujeme účinky ve veřejném vnímání, ponecháváme jako dobrovolnou opci pro obzvlášť zaujaté čtenáře. Jinak si stačí uvědomit, že naše aktuální politika hranic žije v myšlenkovém světě, kde ozbrojený příslušník armády cizího státu představuje menší riziko než válečný utečenec nebo alpský lyžař.

Státní hranice jako myšlenkové korzo

Státotvorné ale není štvát sousedy proti sousedům (natožpak měřit každému sousedovi jiným metrem). Hranice jsou součástí státnosti, když je bereme jako univerzální a rovné pravidlo, když prostě přijmeme fakt, že je někdo někde vyjednal a všichni ten výsledek respektují. Klíčová je právě ta univerzalita, ta celou debatu posouvá do principiální úrovně, která je pro diskuse o suverenitě státu nevyhnutelně typická. Jenže politika hranic v aktuálním pojetí není věcí státnosti, jako spíše strachu, nedůvěry a odporu.

Výsledkem je pravý opak státnosti: zmenšování, rozdrobování, dělení prostoru. Proto by se někomu snad mohlo začít zdát, že Praha se svou kavárnou je snad také obklopená slonovinovou hranicí, přes kterou stesky obyčejného lidu sotva doléhají. Kolem Prahy ovšem žádné hranice nejsou, zatímco ty opravdové z roku 1930 ve znění pozdějších předpisů skutečně existují. A v jejich blízkosti žijí lidé, kteří hranici vnímají kromě politického vyprávění taky jako součást každodennosti. A právě ta nám ukazuje jejich jinou, magických schopností zbavenou, ale o to pravdivější podobu.

Někoho překračování hranice živí, protože k sousedům jezdí za prací, někdo si tam zlepšuje kvalitu života dobrými a cenově dostupnými nákupy. Pro řadu lidí z pohraničí dnes státní hranice znamená prostě místo setkávání se sousedy. Ve zmíněné obci Pelhřimovy stojí kromě kaple i kostelík, kde bývá hudební festival, který tradičně přitahuje ve svorné atmosféře publikum z obou stran hranice, aniž by k tomu musel mít nějakou velkou propagaci. Podobných iniciativ se po celé hraniční čáře najde nemálo a celkově přispívají ke zlepšení vztahů na obou stranách. Když vláda ve vrcholící obavě z pandemie zavřela hranice pro běžný pohyb lidí, objevily se na polské straně Těšína, kde sídlí festival Na hranici, transparenty „Stýská se mi po tobě, Čechu!“ A odpověď „I mě po tobě, Poláku!“ na sebe nenechala čekat víc než den.

Politika proti zmenšování

Jistě, ani sousedské soužití se neobejde bez skřípění zubů. Konkrétně česko-polské pohraniční soužití třeba už roky komplikuje světelný smog a další obtíže spojené s provozem a rozšiřováním dolu Turów kousek od hranic. Sasové a Bavoři zase před časem docela vážně posílali nóty, že by bylo prima, kdybychom společně něco udělali s narůstající kriminalitou související s drogami. A ano, leckde v sudetské oblasti stále ještě zatěžují sousedské vztahy stíny minulosti.

Jenomže na to všechno dává pořád lepší odpověď politický narativ hranic, který předvedl loni na podzim ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček spolu s hejtmanem Plzeňského kraje Josefem Bernardem, když si připomínali pád železné opony symbolickým stříháním drátů. Připomněli vizi, kterou v původním slavném okamžiku formuloval Jiří Dienstbier starší coby tehdejší šéf diplomacie: ať se hranice stanou místem přibližování, setkávání se sousedy, bourání bariér. Volný pohyb osob tehdy znamenal trochu i představu, že bude možné bez výčitek a dojmu chudých příbuzných navštívit své příhraniční známé. O tom, že to nebyla jen planá slova, svědčí nakonec oněch necelých deset let schengenského klidu, kdy hranice nebyly kontroverzním tématem a na stránky novin se dostávaly zejména v souvislosti s opravenými hraničními přechody nebo projekty zahájené přeshraniční spolupráce.

Bylo to málo? Tak je potřeba sousedskou politiku posílit – pod tíhou současného dění ještě víc. Ostatně sami na tom můžeme územně vydělat. Copak by někdo protestoval proti tomu, aby to v Karlovarském nebo Ústeckém kraji vypadalo víc jako v sousedních Sasku nebo Bavorsku? Nevypadal by náš stát o kousek větší a vyspělejší, kdyby se okolí hranic podobalo sousedské soutěži o hezčí náměstí, zahrádku, informační centrum nebo nakonec dobrou a bezpečnou železniční dopravu? Kdo má takový politický program? Sem s ním. Na hranicích je prostoru pro zlepšení a růst dost a dost.

Heda Čepelová (1988) je socioložka a příležitostná publicistka, působí v Masarykově demokratické akademii.

Miroslav Jašurek (1983) je politolog a analytik, člen představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 4/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Ideologie hranic

Už zase na nich záleží

Jaká politika, takové hranice

Okupace nevadí, lyžaři ano

Státní hranice jako myšlenkové korzo

Politika proti zmenšování

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu