Patrik Eichler

Abychom se nemuseli zastupovat sami

Rozdělit společnost do malých skupin zlevňuje její ovládnutí. „Stačí se na sociální bubliny podívat seshora, spočítat si je, spočítat jejich dynamiku a potenciál – a zjistíte, kolik hlasů kde musíte koupit a jaký kousíček skupiny ulomit. Díky tomu dnes stojí otočení výsledku ve volbách o hodně méně peněz než v minulosti,“ popisuje mechanismus ovládání profesor Michal Pěchouček (Vlastní cestou 2/2020).

Pěchouček je přední český odborník na kybernetiku a umělou inteligenci. A v rozhovoru, který dal reklamnímu magazínu pivovaru Bernard, podporuje legislativní regulaci umělé inteligence, přičemž stojí na stanovisku, že „cílená reklama se měla regulovat už před deseti lety a rovnou se mělo zakázat její používání pro politické účely“.

Podle Pěchoučka by společenské soudržnosti pomohlo, kdyby jednotliví uživatelé internetu mohli vidět svět očima jiných uživatelů internetu. Vtipně přitom říká, že z jeho vlastního internetu bychom zjistili leccos o lyžování a jeho nechuti jezdit na vleku a že by nás to třeba i zaujalo a chtěli jsme si to zkusit. Nám samotným ale náš vlastní internet nic takového nenabídne.

Možnost prohlížet si cizí internet by se podle Pěchoučka nerovnal vzniku alternativního zdroje informací, ale přístupu k jinému pohledu na svět. Dnešní internet totiž člověku nabízí „to, co se mu na první pohled hodí,“ skrývá ale to, co se mu na první pohled zdá nepotřebné. Internet v jeho popisu je prostor s docela úzce vymezenými koridory, kde už jenom pohled do stran vyžaduje snad až nadlidské výkony.

A jak různé internety různých lidí souvisejí se životem společnosti? „Ve volbách je pro mě jako pro městského liberála hrozně důležité,“ říká Pěchouček v závěru rozhovoru s důrazem na osobní odpovědnost člověka, „nejen to, abych si honil ego a zvolil jednu z pěti malých stran, ale abych volil tak, aby to mělo reálný dopad na společnost. Chtěl bych porozumět tomu, jakým způsobem přemýšlí člověk mimo Prahu, který dělá úplně jinou práci než já, a vidět internet jeho očima. Tak, aby můj hlas fungoval pro něj i pro mě. Protože dneska nemáte možnost vcítit se dobře do životů a problémů lidí, kteří nejsou ve vaší sociální skupině.“

Pěchoučkův ideální internet je v obrazu něco jako historická trafika s širokou nabídkou novin různých stran. A protože člověk vcelku dobře věděl, co si myslí jeho libovolný stranický předseda, mohl si do vlaku koupit noviny prostředí, která sám tolik neznal. Třeba k Právu lidu agrární Venkov. Anebo dnes ke Katolickému týdeníku jedny Haló noviny.

Limitem této představy bude ovšem její přenositelnost z prostředí zvyklého na pravidelnou intelektuální práci do sféry stereotypu a předporozumění. Internet – řečeno s Pěchoučkem – je totiž maximálně individualizovaný a nedá se koupit v trafice.

Nejsme zvyklí myslet o bytech

Prudké debaty o odstranění Koněvovy sochy, stavbě nového pražského mariánského sloupu, antikomunistickém vyznění letošní připomínky Milady Horákové, nové knize Jana Nováka nebo jednom rozhovoru děkana pražské filozofické fakulty Michala Pullmanna jsou odrazem existence velkých politických bloků a jejich vyprávění.

Na jedné straně levice, která bere za svou politickou tradici poválečné třetí republiky a vnímá květen 1945 jako osvobození od hitlerovského nacismu. Která se bere za sekularismus státu a odmítá stavbu striktně katolických symbolů v centru hlavního města. Která se brání útoku na nejznámějšího domácího spisovatele také proto, že ho má za vítěze pražskojarní polemiky o Českém údělu a myslí si, že právě to mu pravice nemůže odpustit především. A která si uvědomuje, že nástup komunistického monopolu moci v únoru 1948 nejenže měl své důvody – zkrátka existovali lidé natolik znechucení třeba právě prvorepublikovým partajnictvím, že byli ochotni podpořit téměř jakoukoli změnu –, ale také řadě lidí přinesl do té doby nevídaný sociální vzestup.

Na straně druhé pravice, která se po polském vzoru snaží dosáhnout veřejné akceptace teze, že nás sovětská armáda v květnu 1945 okupovala. Že mariánský sloup, jehož stavbu hlasitě odmítli třeba zdejší evangelíci, je symbolem smíření, a ne nadvlády. Že vražda Milady Horákové je důvodem pro odmítnutí emancipační politiky levice jako takové. Že nejdůležitější Kunderovou charakteristikou je, že byl komunistou, což je z pohledu pravice automaticky diskvalifikující. A že celá poválečná etapa je v rámci českých dějin neorganický a vnucený prvek, který je třeba odmítnout, a jakékoli zkoumání motivací lidí, kteří po válce žili, je rehabilitací komunistických zločinů.

Takto formulovaná kulturně-historická válka by sice byla docela nudná, ale na její popis by stačily dvoje noviny a příslušnost člověka k jednotlivým táborům byste snadno zjistili. Kdybychom žili jen takto formulovou historickou politikou, další témata – ať už ekonomická anebo emancipační – by jí byla ve výkladu podřízená.

Jenže takto formulovaný střet byl aktuální snad jen ve volbách 1990 a od té doby spíše slouží k utužování a mobili(s)aci řad pravicového elektorátu. Díky agilnosti konzervativních elit jde ale o hranu, po jejíž stranách se dodnes umí diskutující veřejnost intuitivně postavit. Jakkoli to už dávno neznamená, že by si ji spojovala i s dalšími složkami politického programu, což bylo ještě možné v době veřejné dominance pravo-levých střetů let 1993–2012 (2013).

Jistě, ani v těch letech nebyly spory o ekonomické a sociální politiky spory jedinými a ČSSD a ODS nebyly jedinými stranami. Je ale příznačné, že až se zatčením Davida Ratha a následně Jany Nagyové ztratily spory o školné, poplatky ve zdravotnictví nebo zmražení minimální mzdy svou mobilizační schopnost, což s časovým posunem vedlo jednak k destrukci struktur a elektorátu obou velkých polistopadových stran, a následně ke vzniku (a etablování) dalších politických stran v jejich původním prostoru.

Když se tak dnes do popředí veřejné debaty znovu dostávají otázky nedostupnosti bydlení, zdravotních pojišťoven neschopných plnit základní úkol zajišťovat regionální dostupnost zdravotní péče nebo bezpečnosti a dostupnosti veřejné dopravy, jsou dřívější nejsilnější politické strany spíše jedněmi z adresátů výzev různých veřejných iniciativ, jejichž lídři jsou však daleci toho považovat strany za veřejné reprezentanty svých vlastních zájmů.

Tak jako noviny nejsou debatními poli různých politických prostředí, tak i dnešní strany v nejlepším případě těžce zápasí o schopnost zastřešovat dílčí oprávněné kolektivní zájmy, přestože jim svým zaměřením vyhovují.

Právo na integraci

Petr Drulák a Jan Keller nedávno v domácí debatě pro sankcionování kulturně formulovaných nároků různých skupin politickou levicí použili pojem „právo na odlišnost“.

Politická levice podle nich podporou tohoto práva řeší svou situaci poté, co ztratila manévrovací prostor v hospodářské a sociální politice, kde se přizpůsobila pravici. Individualistická politika „kulturní deregulace“ je podle Druláka s Kellerem „exces“, kterým levice rozbíjí samotné základy soužití ve společnosti. Implicitně tak tvrdí, že přestat uznávat legitimitu současných emancipačních iniciativ, pokud nejsou striktně sociálně-hospodářsky postavené, je nutnou podmínkou obnovy sil politické levice.

S ohledem na Pěchoučkův výklad ale bude potřeba se vypořádat s některými problémy. Je přitom vedlejší, že sociální demokraté ani komunisté žádnou zvláštní „kulturní deregulaci“ během polistopadové éry neprováděli. Vynikne to zvlášť dobře třeba ve srovnání s jejich polskými protějšky dlouhodobě zápolícími s agresivní historickou a symbolickou politikou pravice a kléru. (Těžko si třeba představit libovolného předsedu české sociální demokracie, že by jel v průvodu Prague Pride na stranickém alegorickém voze, což je ve varšavském případě rutinní praxe.)

Podstatnější je, že dnešní emancipační skupiny se k Drulákem a Kellerem formulované politické tradici nehlásí. Jako se z různých důvodů vesměs nehlásí k tradici domácího sociálně demokratického a komunistického hnutí, zdaleka tedy ne jen jejich polistopadovým stranicko-politickým podobám.

Je přitom jedno, zda jde o aktivisty prosazující „manželství pro všechny“, tedy i pro páry stejného pohlaví; lidi, kteří se zasazují o rovnější zastoupení žen ve veřejném prostoru, třeba o kvóty na zastoupení žen i ve vedoucích funkcích velký firem nebo státních úřadů; organizace pomáhající obětem domácího násilí; anebo inciativy tematizující již zmíněnou nedostupnost bydlení.

Hranu problému totiž neurčují témata, kterými se strany nebo různé iniciativy (ne)zabývají. Iritujícím momentem je otázka zastupování a spolupráce ve veřejné debatě a mocenském střetu. Tak jako jsou problémy s bydlením anebo domácím násilím skutečnost, kterou denně zažívají nepominutelné počty lidí, tak nelze skupiny zdůrazňující tato témata z veřejné debaty vyloučit. Všeobecně – a z řady dobrých důvodů na obou stranách – ale chybí vůle nestranické aktéry do veřejné debaty integrovat.

Ve svých vzorových prvorepublikových podobách strany sdružovaly řady organizací, které bychom dnes měly za zájmové – existovali sociálně demokratičtí právníci i cyklisté. Strany dnešní se mnohem spíše blíží manažersky ovládaným volebním strukturám, které širší vlastní organizační pole nevytvářejí. Radikální proměna podmínek veřejné debaty a systémové oslabení stran v posledních letech samozřejmě nijak zvlášť nepomáhají rozvoji jejich spolupráce s různě tematicky profilovanými hnutími a organizacemi.

I to pak oslabuje jejich schopnost různé inciativy akcentující stejné programové motivy integrovat. Že to systémově posílí potřebu zastupovat na centrální úrovni samostatně třeba i doposud dílčí zájmy, odpovídá popsanému pohybu.

Řídit společnost jako Senát?

Některé stopy velkých politických vyprávění jsou zjevně ve veřejném prostoru pořád přinejmenším implicitně přítomné. Michal Pěchouček říká, že generálně společnost i pod vlivem vývoje internetu směřuje k organizaci v menších, tematicky a zkušeností formulovaných skupinách. Daný vývoj přitom není vědomý, odehrává se pod vlivem neregulovaného internetu, zahrnuje v to i umělou inteligenci a sociální sítě.

Pokusnou odpovědí na postupující rozpad politického prostoru, ve kterém jsme zvyklí přemýšlet, by mohlo být přemýšlet o zastupování zájmů v politice ve variaci zastupitelské struktury dnešního Senátu. Úkolem senátorů totiž je zkušenosti ze svých obvodů přenášet do centrálního rozhodování a s využitím místních podnětů nastavovat univerzální pravidla. Ne zastupovat zájmy obvodu, jak se často mylně uvádí, ale s využitím zkušeností z místa stanovovat pravidla platná pro všechny.

Není to sice odpověď na dělení společnosti do malých tematických skupin, ale malý krok k integraci těchto již existujících skupin do širších politických proudů. Usnadnilo by to hledání sdílených zájmů v širším poli politických stran, které se koncentrují především na volební boj, pomohlo by to i reprodukci a rozšiřování elity, která se tohoto boje účastní. Pak bychom alespoň na politické úrovni mohli docílit institucionalizace vztahů i s nově vznikajícími společenskými iniciativami a organizacemi a vzniku návyku se po nich v politické práci rozhlížet.

Patrik Eichler (1984) je novinář, redaktor Listů, zástupce ředitele Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 4/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Patrik Eichler

Abychom se nemuseli zastupovat sami

Nejsme zvyklí myslet o bytech

Právo na integraci

Řídit společnost jako Senát?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu