Lukáš Jelínek

Ústup rituálů a symbolů

Podstatou politiky je proměňování pravidel života ve společnosti a zastupování kolektivních zájmů. Má svoji ideologickou i praktickou dimenzi. Jde v ní o moc. Zároveň však její špičkové provedení obsahuje mnohé z náboženství nebo divadla. Už proto ji nelze zaměnit za prachsprostý management. Je v tom rozdíl, jako když chcete vymalovat obývák, nebo Sixtinskou kapli.

K příčinám úpadku politiky a zájmu o politické strany patří vytrácení se symbolů a rituálů, jež s ní byly neodmyslitelně svázány. Koronavirová epidemie jen dovršuje trend, který započal pradávno.

Aby byla strana stranou, potřebuje být v neustálé kondici – ona jako celek i každý její člen. Hokejový tým se neschází jen při zápasech. Jezdí spolu na soustředění a pravidelně trénuje. Partaje mají sjezdy, schůze, programové konference. Všechny tyto akty jsou však stále častěji jen rutinní, vyprázdněné, dělané z povinnosti. Absence politické diskuse nepřekvapí u „politického“ hnutí ANO, jež je pouhým obalem svého otce zakladatele. Jenže ona se vytrácí i u klasických stran.

Ubývá příležitostí pohádat se na programových konferencích. Workshopy se dávno změnily v marketingovou podívanou, kde nezáleží ani tak na názorech účastníků jako na nablýskanosti ochozů. Tatam je poptávka po myšlenkách, natožpak věcných sporech. Přejeme leda „ostrý obraz a čistý zvuk“ (abych parafrázoval jednoho televizního moderátora).

Komunisté museli kvůli Covidu-19 o více než půl roku posunout klíčový volební sjezd. Sociálně demokratická předsednictva zase už několik let zápolí s usnášeníschopností. Vadí ale někomu, když se straníci nepotkávají se straníky? Měli by si vůbec co říct?

Traduje se, že když vznikala brněnská organizace ANO, byla slabá, avšak plná lidí připravených měnit tuzemské poměry. Pak přišel Jaroslav Faltýnek s krabicí padesáti přihlášek. Jejich autoři se nemuseli nikomu představovat. Stali se členy, aniž by je kolegové viděli. Takto se zrodil „anděl“ Petr Vokřál i „ďábel“ Jiří Švachula. Dnes je vzala „Stoka“, brněnské ANO bylo rozprášeno a zakládá se znovu. Má takto vypadat čerstvý vítr do politických větví?

Členové ubývají stárnoucím komunistům i rozjetým babišovcům. V ČSSD se leckdy přijímání nováčků táhne dlouhá léta, pán nebo kmán. Co kdyby ještě chtěli něco měnit? Hezky dlouho si musel počkat i ministr zemědělství Toman. A pokud se přírůstky chlubí okamurovci, tak je to ovlivněno ukončenou čekací lhůtou. Po jejím uplynutí se zvedají stavidla a SPD přijímá.

Zajímavý přístup aplikují piráti. Za sympatizanta akceptují kohokoli, na členy jsou přísnější. Být jejich reprezentantem ve významné pozici však může i nečlen – pokud uspěje ve výběrovém řízení. Pak ale přijdou chvíle, které rozum nebere. Například když má výběr ředitele pražského magistrátu, ovládaného koalicí pirátů, Prahy sobě! a Spojených sil pro Prahu, pod palcem soukromá firma, jejímž šéfem je – světe, div se! – pirát.

Vrcholným politickým rituálem je volební kampaň. Mítinky, úsměvy, potřásání rukou s voliči, debaty, rozhovory pro média. Někdo ji má za představení, někdo ji bere vážně. K politice však patří. Nahání voliče a rozhýbává straníky i spřátelené aktivisty. Schopný politik se pozná podle toho, že dokáže přesvědčit občany i bez billboardů a televizních reklam – rétorikou, kompetencí, charismatem. Politik vyhrávající volby jen billboardy a televizními šoty je pouhý herec. A je jedno, angažoval-li se sám, nebo pracuje pro někoho jiného.

V časech korony se bohužel spíš daří strůjcům virtuální reality. Ze sálů a náměstí se kampaň přesunula do sdělovacích prostředků a na sociální sítě. Už nejde o to vrhat upřené pohledy a klábosit s voliči. Do popředí se dostává vytváření dojmu, snu o kandidátovi, jenž přitom nemusí mít s realitou nic společného. Fotka je němá, spoty píší profesionální scénáristé a facebookové, twitterové či instagramové profily obhospodařují početné týmy. Něco ještě lze uhrát na stranickou značku, to ale jen v případě těch družin, které se neplácají na sestupné dráze.

Tytam jsou časy bouřlivých mítinků a živých debat mezi uchazeči o mandát. Politice se tam učili občané i samotní kandidáti. Pilovali rétoriku a argumentaci, ověřovali si, nakolik je publikum nakloněno tomu či onomu záměru. Lidé zase mohli prubnout, zda politici vědí, o čem mluví, a zda mají také vhled do jejich všedních životů.

Dokud se politika dělala přímo před lidmi, sklízeli její ovoce výrazní muži a výrazné ženy. Kam se ale vytratili? Spousta lídrů sice působí sympaticky, ale schází jim charisma. Další umějí mluvit, leč zdálky je poznat, že plácají nesmysly. Připomínají absolventa zrychlené autoškoly, který se pak vyklopí v první zatáčce.

Politiku jsme se naučili chápat skrze symboly, k nimž patří i lídři, kteří tak či onak, v dobrém i zlém dokáží zaujmout. Takový Miloš Jakeš, jehož pochovali letos v červenci, se stal symbolem normalizace – svojí šedivostí, trapností, kličkováním. Hodnotit jej jen podle několika vět z projevu na Červeném Hrádku bylo nespravedlivé, avšak pomník si jím vystavěl sám.

Nebo, abychom byli aktuálnější, takový Miroslav Kalousek. Ohlásil, že v příštích sněmovních volbách nebude kandidovat a zkusí umetat cestu integraci pravice. Zároveň ale vyjádřil přesvědčení, že se na něj nezapomene a bude novináři i běžnými lidmi dotazován na své názory i bez funkce. Má pravdu. I z něj se stal symbol – politické pracovitosti, strategického myšlení, ale též cynického uvažování, v němž je sociální rozměr zcela okrajový. Zkrátka typ, který vám jednou rukou utáhne opasek a druhou uštědří pár výchovných facek.

Ke každému politikovi, jenž se stal symbolem, lze bleskovou asociací přiřadit nějaký skutek, výrok nebo aspoň výraznou vlastnost. Pomáhají politiku ilustrovat a personifikovat. Přitom ale bez spojení symbolu a (silné stranické) značky chemie přestává fungovat. Přesvědčil se o tom Jiří Paroubek, když odešel z ČSSD a založil stranu LEV 21, stejně jako otec a syn Klausové s Trikolórou.

Výrazní politici jsou nahraní bez stran a strany bez výrazných politiků. Když k tomu přičteme zanedbávání programatiky a ústup od rituálů tmelících politické družiny, dostaneme recept na nudu a bezradné tápání. Krátká videa na Facebooku, Instagramu i Tik Toku splývají. Někdo se na nich předvádí nebo nám cosi vzkazuje, ale je to zaměnitelné, na první pohled dirigované marketingovými specialisty, v horším případě hochštaplery. Markové Prchalové, schopní udělat hvězdu i z politického diletanta, holt na stromech nerostou.

Mnohé sekretariáty toho litují, my se však radujme aspoň z této slabiny povrchní doby. Stále je ještě šance vrátit politiku mezi lajny a hrát ji podle ustálených pravidel. Nejčitelnější by bylo obnovení klasického pravo-levého střetu, není ale nezbytně nutný. Úplně postačí znovu budovat strany jako místa, kde se potkávají lidé se stejnými názory, ochotou je prosazovat a vůlí společně dobývat mety. Miloš Zeman druhdy aktualizoval svůj bonmot o stupňování nenávisti: přítel – nepřítel – koaliční partner – spolustraník. Mnozí aktéři se stačí odepsat dřív, než nastoupí do ringu proti borci z konkurenční stáje. Smutný pohled a výrazný důvod ke změně.

Není nezbytné stavět politickou legitimitu jen na nezáživném schůzování a hlasování. Tradice a rituály je možné vylepšit a doplnit. Institucionalizací sympatizantů, internetovými fóry, otevřenými primárkami, koalováním, slučováním… Netřeba sloužit každou mši stejně, důležité je její vyznění.

Jakmile strany budou spoléhat jen na to, co voličům rozdají, a vybodnou se na „umělecký dojem“, budou už dál jen potkávat voliče s nataženýma rukama. Připomíná to rozdíl mezi charitou a solidaritou. Drobné vhodíte do klobouku a jdete dál. Prospěšnější je ale nastavit mechanismus, který jednou pomůže jedněm a podruhé druhým. Že je to zdlouhavé? Ano, politika je rovněž taková. Hodně řečí, a to i v parlamentu, neustálé prolínání mozku, srdce a jazyka. Jenže bez funkční politiky, zahrnující strany se straníky s vnitřními pravidly a zvyky, se dá sotva hovořit o stabilní demokracii. Zjednodušování na dřeň dláždí cestu totalitě, bourání a ničení zase anarchii. Nemylme se: uspořádání, jaké zde bude za desítky a stovky let, se odvine od našeho dnešního přístupu k formálním znakům politiky.

Lukáš Jelínek (1973) je politolog a politický komentátor, publikuje v deníku Právo a Českém rozhlase, je prvním místopředsedou Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 4/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Lukáš Jelínek

Ústup rituálů a symbolů

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu