Jan Matys

Církve a etika

Před časem vysílal Český rozhlas rozpravy Vojtěcha Cepla o právu a etice ve společnosti. Podle něj v každé fungující lidské (dokonce i zvířecí) komunitě existuje psaný či nepsaný soubor pravidel, kterými se její členové řídí. Základem lidské společnosti je rodina; v tradiční rodině je „strážcem pořádku“ především otec. V širší společnosti (v rámci kulturního okruhu) byla tradičně strážcem mravnosti církev. Křesťané vyznávají především Desatero Božích přikázání (které vychází ze Starého zákona), dále Sedmero skutků milosrdensví a pět hlavních hříchů (lenost, obžerství, lakota...). Další pokyny vyplývají z Horského kázání (Blahoslavení chudí v duchu...); některé z těchto zásad v praxi příliš nefungují (když ti dá někdo facku, nastav i druhou tvář). O spáchání smrtelného hříchu, kvůli kterému se člověk již nemůže vykoupit a čeká jej peklo, se dnes již nemluví.

O život podle zásad Evangelia se pokoušel v Rusku Lev Nikolajevič Tolstoj, který měl v Čechách svého předchůdce – Petra Chelčického; podle něho člověk nemá odporovat zlu násilím.

Církev by měla být pro věřící oporou – nasměrovat jejich život správným směrem a pomoci jim řešit obtížné životní situace.

Psané právo je nadstavbou etiky, zákony musí být v souladu s etickými principy – pro křesťany tedy v souladu s Boží vůlí. Vzorem by mohlo být zákonodárství z dob Rakouska-Uherska, kde byly zákony oficiálně „posvěceny“ Boží vůlí. S tímto pojetím práva jsem se setkal na jedné z přednášek pro veřejnost konané na Filozofické fakultě Karlovy univerzity.

V současné době legislativa vzniká jakýmsi kupčením mezi politickými uskupeními za působení četných lobbistů. Výsledek zákonodárného procesu bývá tristní: přijatým zákonům nerozumějí ani právníci, natož občané, kteří mají podle nich jednat. Příkladem může být stavební zákon. Stává se např. že si občan koupí nemovitost s nevyjasněnými majetkovými vztahy a musí ji posléze znovu zaplatit. Revizi legislativy prosazoval kdysi neúspěšně Otakar Motejl. Nyní je revize zákonů v nedohlednu – musela by přijít nějaká veliká krize, při které by se věci ujali zodpovědní lidé.

Nedávno jsem poslouchal na stanici ČRo Plus pořad s katolickým knězem Ladislavem Heriánem, který se věnuje lidem na okraji společnosti. Pater Herián nevštěpuje mladým lidem, jak se mají chovat – říká, že morálku nahrazuje všeobjímající láskou. S podobným přístupem k morálce jsem se setkal u amerického básníka Luciena Zella, jehož básně jsem překládal (Kudy vane vítr, Praha 2006).

Rozpaky budí také podnikání některých církevních institucí – sestry Voršilky prodaly divadelní budovu, která jim byla omylem „vrácena“ při restituci; nebo počínání správy majetku Pražského arcibiskupství, které přijalo dar od ženy v nouzi a zemědělskou půdu rozprodalo v podobě stavebních parcel. Církev si počíná „tržně“, formálně podle platných zákonů, ale bez etického přístupu.

Mám pocit, že ani Evangelická církev (ČCE), která se hlásí k odkazu Mistra Jana Husa, na tom není s morálkou o mnoho lépe; nedávno jsem slyšel v rozhlase výklad protestantského kněze, který říkal, že Evangelická církev nehlásá morálku či etiku.

Kristus řekl svým učedníkům: „Vy jste solí země. Jděte do světa a hlásejte Evangelium.“ Dnešní církve jako by na tato slova rezignovaly.

Jan Matys, Davle-Sloup

Obsah Listů 4/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Matys

Církve a etika

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu