Olga Hostovská

Český problém „-ová“

Je naprosto jasné, že české ženy, které se často pohybují v zahraničí, a navíc se tam dokonce provdaly a získaly manželovo příjmení, mají ho v úředních papírech nepřechýlené. Je ovšem na nich, jak toto příjmení budou používat doma. Čeština kromě toho, že patří k jazykům, v nichž se nejen podstatná jména skloňují, má ještě tu zvláštnost, že se ženská příjmení přechylují. Tím se pochopitelně liší od jazyků, které deklinaci ani přechylování neznají. Tento rozdíl přináší hlavně při úředním styku mnohé problémy. Mám s tím dlouholeté zkušenosti. Můj manžel byl Ital. Když jsme se brali, žil v Československu už patnáct let a uměl slušně česky. Přesto na svatbě, kterou jsme měli na Staroměstské radnici, musel být přítomen úřední tlumočník, který pro ženicha překládal právně důležitou část obřadu včetně závěrečného ha detto „si“ (= řekla „ano“). Takže já se u nás oficiálně jmenuji Castiellová, ale v Itálii jsem Hostovská, protože tam jsou ženy i po svatbě registrovány pod svým dívčím jménem. S oběma svými jmény jsem měla ovšem vždycky potíže. U nás nevědí, jak se mé italské příjmení píše, a komolí Castiellovou na Castiliová, Casteliová nebo De Castellová. V Itálii je zase běžné, že na vizitkách u zvonků a na dveřích jsou uvedena obě jména, z nichž ovšem nezasvěcený nepozná, které patří manželovi a které manželce. Když jsme žili v Itálii, znala jsem mnohé kolegy svého muže i jejich ženy, ale u těch jsem si už většinou jejich příjmení nepamatovala. Nebyla jsem sama, takže není divu, že se v Itálii namísto -ová používá slovo moglie, tedy manželka. Např. Bianca, moglie di Nero (tedy doslovně: Běla, manželka Černého). Nevadilo mi, že jsem „moglie di Castiello“, problémy jsem ovšem mívala při úředních záležitostech, protože v italštině se hláska „h“ nevyslovuje a Hostovská se čte jako „Ostovska“. Žili jsme s rodinou střídavě u nás a v Itálii a zbytek manželova života jsme strávili v České republice. Když jsem po jeho smrti vyřizovala úřední záležitosti, nebylo pro mne snadné vysvětlit italským úředníkům, že žena jménem Castiellová byla legitimní manželkou muže jménem Castiello. Přesto mě nikdy nenapadlo upravovat u nás své příjmení, nemluvě o tom, že navztek socialistickým úřadům, pro něž političtí emigranti včetně mého otce prostě neexistovali, publikovala jsem vždy a zásadně pod svým dívčím jménem. Problémy mám ovšem i s českými úřady. V někdejším občanském průkazu jsem měla uvedené své dívčí jméno Hostovská, což mi umožňovalo mj. vyzvedávat si na poště doporučené úřední zásilky z Itálie. Když jsem se přestěhovala zpátky domů, zjistila jsem, že v novém OP rubrika „dívčí jméno“ neexistuje. Samozřejmě jsem proti tomu reptala a příslušné úřednice mi doporučily, abych se nechala přejmenovat. Nakonec jsem to vyřešila tak, že jsem si obnovila italský pas, přestože jakožto člence Evropské unie by mi stačil jen ten český.

Navzdory všem svým potížím plně souhlasím s Michaelou Drobnou, která v článku Respektujme český jazyk (Magazín Dnes, 4. 6. 2920) vyzývá k tomu, abychom zachovali řád, který je pro náš jazyk typický. Apeluji proto na všechny dámy, které se pyšní jménem Smetana, Janáček, Vrána, Straka, Sůva apod. a přechylování na našem území se nejen vyhýbají, ale dokonce by to chtěly uzákonit, aby projevily trochu národní hrdosti, a když jsou doma, pokusily se zachovat domácí úzus, protože takhle působí dojmem, že se jejich manžel, evidentně Čech jako poleno, oženil s nic nechápající cizinkou.

Olga Hostovská, Praha

Obsah Listů 4/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Olga Hostovská

Český problém „-ová“

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu