Ondřej Vaculík

Rour je chytrý, Magdo!

Domníval se – těšil se! –, že leden bude zase jednou lednovatější, mrazivější; a on si bude pěkně topit v boudě na opuštěné periferii velkoměsta, teplo se bude od kamen linout, a ráno ho mráz přivítá ledovými květy na okénku, přes něž se bude lomit kosé zimní slunko – okno vede na východ. A on bude muset hned zatopit, protože bouda má jenom tenké stěny, kafe bude pít sedě na stoličce u kamen. Stoličku si sám zhotovil, a velice se mu osvědčila: pohodlně se z ní přikládá, dobře se na ní dumá a spokojeně podřimuje.

Místo toho prosincové mdlé počasí jen dále trvá, nebe je světle šedě zatažené, jako by slunka ani nebylo, a teplota se usadila na asi pěti stupních nad nulou. Dul-li by venku mráz, lenošilo by se mu v boudě jen což! Což asi tři dny zkusil i za tohoto mdlého počasí, ale začaly se mu vracet znepokojivé vzpomínky, linuly se mu ze všech spár jeho života, zamořovaly boudu, v níž pak ani nešlo usnout.

Tak se na to podívejme jinak! – Možná je dobře, že je tak, jak je. Při životě ho tu s kocourem Rourem drží jen tenký pramínek vody, a co kdyby mu zamrzl? A to se může stát ještě v únoru! A zmrzla by mu voda ve vaně, která je pod pramenem a kam se chodí každé ráno koupat, a to ať je teplo, nebo mráz, jaký teď už dlouho nebyl. Nijak záměrně se neotužuje, pouze koná nezbytnou hygienu, čímž se mu upevňuje zdraví, jako by se pravidelně otužoval. Podobně je na tom i Rour, který se sice nekoupe, ale na rozdíl od něj tu vodu pije, čehož on se neodvažuje, a pro pitnou vodu si pořád chodí do civilizace. Kde by se v této zabodlákované a vyprahlé krajině vlastně vzala pitná voda? To by byl zázrak.

Využil tedy panujícího mírného počasí a začal okolí kolem boudy, jak se říká, kultivovat. Na to ho navedla železářka Magda, která mu při jednom z jejich pravidelných nedělních setkání v kavárně Na Staré prachárně navrhla, aby se pokusil své životní prostředí kolem boudy aspoň poněkud – revitalizovat – a zasmála se. Aby váš život přeci měl nějaký přesah a vy se nestaral jenom sám o sebe. – A o Roura, doplnil ji. – Ano, a o Rourka, který možná tak oddanou, myslím přehnanou péči ani nepotřebuje. – Ale potřebuje, co by si bez ní počal! – Spíš co vy byste si počal bez té starosti o něj, opáčila mu; a to bylo pouze jedinkrát, kdy se Rourovou vinou s Magdou poněkud i hádal.

Vztah s Magdou se mu usadil, má ji rád, ale s Rourem ji srovnávat nemůže. Magdě stále vyká, Rourovi tyká. Přesto se na každou nedělní schůzku s Magdou nevýslovně těšil, neboť vždy bylo o čem mluvit. Magda mu dokonce přinesla dárek, pečlivě zabalený do vánočního papíru. Když ho rozbaloval, třásly se mu ruce, protože dárků se vždy poněkud obával. On Magdě nedal nikdy nic. Byla to čtyři řezbářská dlátka s rukojeťmi notně ohmatanými. – To mám po tatínkovi, mladí to chtěli vyhodit, vám by se taková dlátka mohla hodit, zasmála se. Pouze při této příležitosti, vlastně mimoděk, se dozvěděl, že Magda má někde nějaké mladé a měla tatínka, který patrně hodně řezboval. Užasle hleděl na dlátka: Jsou krásná! – poděkoval Magdě a ona se zasmála.

Pustil se do průklestu starých křovisek; praskala jako staré kosti, ale dřevo to bylo houževnaté. Pak kopal, ryl a plel, což ho strašně nebavilo, dokud náhodou neodhalil základy kamenného zdiva. Nemohl ani dospat a musel kopat dále, kam to zdivo vede? Tak odhalil nevelkou stavbu čtvercového půdorysu, jejíž čtvrtá strana ale byla půlkruhová, jako by to byla nějaká apsida menší kaple. Co jiného by to mohlo být? Kůň ani kráva by se dovnitř nevešli, a po nějaké peci by tu musel zbýt popel. Začal tedy kopat uvnitř stavby, už mnohem opatrněji. V zemi se zachovala i vnitřní omítka, podlaha kaple tedy musela být níž než současný terén. V suti prorostlé kopřivami náhle odkopl tvarovaný předmět. Očistil ho a uviděl, že je to spodní část nějaké asi porcelánové sošky, bez hlavy a horní části trupu. Podle štíhlých rukou, které se od loketní části dochovaly, šlo o postavu nějaké svaté. Asi nic cenného, možná jen nějaká devocionálie, která ale o kapli svědčila.

Kopal dále v naději, že objeví horní část s hlavou. Nic už nenašel. Když fragment sošky omyl a očistil, zjistil, že je dutá, roucho má téměř jasně modré a červené a je bohatě zřasené jako draperie. Něco, okraje, bylo i zlacené. Podle této spodní části i velikosti rukou odhadl výšku postavy, sošky, asi na čtyřicet centimetrů. A patrně nebude z porcelánu, ale je keramická. Její zpracování mu připomínalo olomučanskou keramiku, kterou trochu znal. Postavil si torzo v boudě na poličku a díval se na ně, dokud neusnul.

Ve snu se hádal s Magdou o Rourovi. Vysvětloval jí, že člověk se nad zvířata příliš povýšil. Naše podobnost s mnohými tvory, zvláště se psy a kočkami, se kterými celá staletí žijeme na jednom dvoře a často i v jedné domácnosti, a zvláště pak podobnost s Rourem, s nímž, Magdo, spávám i v jedné posteli, je mnohem větší, než si připouštíme. Úplně stejně máme dvě oči, dvě uši, jeden nos a jednu pusu, kterou kočka i pes mají na rozdíl od nás zdařile integrovanou do čumáku, v Rourově případě obzvláště půvabného. Také všechny vnitřní orgány mají stejnou či podobnou funkci. To, že my máme dvě nohy a dvě ruce, a naše zvířata nohy čtyři a žádné ruce, jsme si, my lidé, vymysleli. Rour má klidně čtyři ruce, po nichž chodí, podobně jako já mám čtyři nohy, ale ty přední nepoužívám ku chůzi, ale ku práci. No a co. My pouze nemáme ocas, ale to neznamená, že zvířata nemají rozum.

Magdo, mají! Jak jsem vykopával základy té kaple, Rour to velice pozorně sledoval, a trvalo to mnoho hodin, jako by trpělivě čekal, až něco vykopu, protože tušil, a možná věděl, že k tomu dojde. A pak jsme zase spolu ten střep čistili a umývali a on to pozorně sledoval, protože ho to zajímalo stejně jako mě. A určitě si o tom i něco myslí, akorát já nevím, co. To však není ani tak jeho chyba, jako spíše moje. Co když mnohá zvířata, Magdo, zvláště pak Rour, jsou dokonce chytřejší než my, respektive než já? Mně by to nevadilo. Závity jejich mozků jsou stejně četné jako naše, pouze miniaturizované; v tom předstihly dobu.

V tom snu se na něj Magda dívala stejně překvapeně jako tenkrát, když jí poskytl svůj výklad Třech králů, tedy třech mudrců. Ti, aby přišli na to, že Herodes se Ježíšovi nechce poklonit, ale chce ho zabít, museli být tři. Museli se vzájemně o tom ujistit: Kolego, zdá se mi že… – Také dospívám k podobnému podezření. – I já, přestože jsem černý, si, kolegové, myslím totéž, tedy pokud si vy myslíte to, co já. – A tak společně Ježíška zachránili.

Ostatně Rour je, Magdo, přesvědčen o tom, že jsme si rovni.

Ondřej Vaculík

Obsah Listů 3/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Ondřej Vaculík

Rour je chytrý, Magdo!

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu