Ivan Pros

Příběh hladového prasátka

V dobách největšího dramatického vzepětí národa, ve chvílích, kdy se rozhoduje o jeho existenci, se odehrávají ještě jakási postranní epizodní dramata, která svým často vypjatým příběhem drama odehrávající se na hlavní scéně nejen doplňují a dokreslují, ne snad hrdinským bojovým étosem jako děj hlavní, ale jakousi polidštěnou drobnohlednou kresbou, kterou hlavní drama postrádá, podbarvují.

V době, kdy naše intelektuální elity na Hradě, ve Strakově akademii, na Genštábu nebo přímo v Edenu řešily úkoly, na které bychom my normální lidé nestačili, jsme se chopili jehel a nití a stali se dělníky revoluce. V operačním velení boje proti pandemii se vystřídali ministři zdravotnictví, obrany, vnitra, financí, odborné i laické expertní týmy. Nejslibněji vypadala válečná strategie ministra obrany, který navrhl zatočit s pandemií pěkně po vojensku, a protože by to tedy byla válka, potřeboval hned nová auta, tanky, flinty, radary, rakety, miliardy, hned teď, urááá. Hotový maršál Rusworm. Luftjarda, sinolog a odborník na aeronautiku by jistě doplnil chřadnoucí flotilu společnosti Smartwings několika Antonovy a my budeme vždycky ty švadlenky, psí vojáci, jak to má být zde na zemi.

Jedno takové epizodní drama, o kterých je řeč, se odehrálo tady u nás v jedné vesnici na Moravě, uprostřed Chřibské a Kyjovské pahorkatiny, a jen zázrakem se stalo, že neuniklo pozornosti prezidenta republiky a neskončilo malou tragédii.

Tamní prasátko trpělo jakousi nevolností a bylo odsouzené k jisté eutanázii, když státník zasáhl do děje v pravý čas. Určit novou diagnózu nebylo pro bystrého pozorovatele nijak složité: prase nebylo nemocné, bylo hladové. Umřelo by hlady, řekl prezident. Bylo to překvapivé, ale státnické. Někomu možná mohlo přijít podivné, že se Hrad, v době, kdy létají stotunové aeroplány přes celý svět do Číny a zpátky, nedokázal postarat o jedno hladovějící prase, ale bylo to tak: přestože premiér hned některé své restrikce uvolnil a do prasečích korýtek začaly opět proudit okousané knedlíky z restaurací, bylo už pozdě. V této zjitřené době se i lepší michelinské restaurace hemžily vyhublými prasaty umírajícími hlady.

Podle naší vesnické logiky mají hladové prase tam, kde líný hospodář nedá prasatům nažrat. U nás, když mají prasata třikrát denně hlad, dáme jim, co jim patří: uvaří se brambory, přidá se píce, spařené kopřivy, kukuřice nebo obilný odpad, hodí se to do šroťáku... Mohli zavolat, vypomohli bychom si navzájem, jako vždycky: my vás volíme, vy nám dejte pokoj...

Mělo hlad, řekl tento nesmiřitelný bojovník za pravdu. Stal se tím pravým pravdy klasikem, a kdyby se naše sochařské umění nevybíjelo ve zbytečných osobních šarvátkách a malicherných třenicích, mohl třeba na Staroměstském náměstí místo podivné repliky Mariánského sloupu jednoduchou dostavbou vzniknout dvojportrét velikánů Jan Hus / inženýr Miloš Zeman. Vešel by se tam i s kamarády z Hradu a Lán jak do betléma. Turisti z Číny a Ruské federace by se jen hrnuli.

Drama dospělo ke katarzi, stoly se zabíjačkovou hostinou se prohýbaly, hosté vyměnili mnoho rozkousaných, promaštěných roušek za nové, nově dovezené, někdy i předražené, hodně popili, hrála hudba, tančilo se a mnogo veselí bylo. Krušnou chvilku prožila naše armáda: ve ztraceném atomovém kufříku prezidenta, který se celý den a noc hledal, byly naštěstí jen jitrnice a šiška tlačenky.

Ivan Pros

Obsah Listů 3/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Ivan Pros

Příběh hladového prasátka

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu