Bojovat za svůj cíl: Jitka Frantová Pelikánová 1. 5. 1932–20. 4. 2020

Theatrum mundi

Bojovat za svůj cíl

Jitka Frantová Pelikánová 1. 5. 1932–20. 4. 2020

V Římě, kde žila od roku 1969 s manželem Jiřím Pelikánem, bývalým ředitelem Československé televize, v exilu vydavatelem Listů a poslancem Evropského parlamentu, zemřela koncem dubna herečka Jitka Frantová Pelikánová. Po vystudování brněnské JAMU působila v divadlech v Kolíně, Uherském Hradišti a v pražském Rokoku. Hrála v populárním dětském televizním seriálu o robotu Emilovi. V exilu v Itálii a v Rakousku ztvárnila řadu divadelních rolí, vystupovala v německé televizi. Po roce 1989 se objevovala opět i na českých pódiích, např. v autorské inscenaci Mé pražské jaro. V roce 2008 převzala v Itálii Řád za zásluhy, v roce 2015 státní vyznamenání z rukou prezidenta Miloše Zemana. V roce 1988 vyšel v Listech s herečkou rozhovor týkající se především filmu Andělé moci italského režiséra Giorgia Albertazziho, jenž vznikl na motivy divadelní hry Pavla Kohouta Marie zápasí s anděly, a který byl inspirován osudy Vlasty Chramostové. Přinášíme část rozhovoru, v níž představitelka hlavní postavy hovoří o osudu vlastním.

-red-

Dnes žijete již řadu let v Římě, kam jste následovala v roce 1969 svého muže, Jiřího Pelikána. Pro umělkyni, která se musí živit mluveným slovem, není život v cizím prostředí snadný. Co to znamená, realizovat se jako herečka v cizím prostředí?

... Herec není malíř nebo spisovatel, který své dílo může nabízet, ať už s jakýmkoliv úspěchem. Pro herce, kteří přijdou na Západ, platí jako železný zákon: neuzavírat se do českého prostředí a – pokud možno – vybrat si z minulosti to dobré a dívat se jen do budoucnosti.

Já jsem měla na začátku štěstí. Jako výsledek účinkování v bavorské televizi v červnu 1968 jsem dostala čtyři smlouvy. Dvě televizní role a dva třináctidílné seriály se mnou v hlavní roli. Že tyto role budu hrát už v emigraci, jsem tenkrát netušila. Znamenalo to dny a noci houževnaté přípravy, a ač mám výbornou paměť, těch 380 stran seriálu zpaměti, to bylo někdy až k pláči. Ale byla jsem přešťastná, že hraji. Díky své předešlé práci jsem se cítila v Mnichově jako doma, měla jsem tam již přátele a paradoxní bylo, že v jednom z nejtěžších momentů mého života, kdy se přede mnou otvírala naprostá nejistota, jsem denně šťastně odcházela z ateliérů, díky krásné roli a skvělé práci s režisérem i partnery. Takoví jsme my herci.

Od toho okamžiku jsem se nezastavila. Muzikály, dramatické role, šansony, show, prostě denní život herce. Problémy začaly na jiné straně. V Praze. V roce 1971 donutili v agentuře Dilia autora, který pro mne léta psal, aby podepsal, že si nepřeje, abych v jeho hrách účinkovala. Přestože slíbili, že je to jen vnitřní formalita, okamžitě to rozeslali po všech televizních stanicích v celém Německu. Českým hercům a režisérům zakázali se mnou spolupracovat. Přesně před začátkem natáčení televizního seriálu Robot Emil, což byl český televizní pořad natáčený v němčině, oznámil Pragokoncert německé televizi: „Bude-li v tomto seriálu účinkovat Frantová, Pragokoncert zruší smlouvy českým hercům, kteří měli přijet z Prahy.“ Z německé televize následoval obratem telegram: „V seriálu hraje Jitka Frantová hlavní roli!“ a okamžitě přeobsadili ostatní role německými herci. Ale to byl jen začátek, V roce 1972, kdy moje pracovní údobí vyvrcholilo natáčením televizního filmu Tonka Šibenice na námět Egona Ervína Kische a pod vedením jednoho z největších rakouských režisérů Michaela Kehlmanna, navštívili zástupci Československých zastupitelských úřadů ve Frankfurtu jednoho významného funkcionáře bavorské televize. Vyhrožovali mu, že bude-li mě zaměstnávat, nedostane už nikdy vízum do Československa – na festivaly, že zruší koprodukce, které se rozvíjely atd. Tento pán neměl asi čisté svědomí. A já ztratila práci v místě, které jsem pokládala skoro za svůj domov.

Potkal Vás v podstatě podobný osud jako v Praze Vlastu Chramostovou.

Ano, ale s jedním podstatným rozdílem. V Praze zákaz je zákaz. Já mohla bojovat a hledat práci jinde. Odehrála jsem tak řadu rolí v Rakousku, také v režii M. Kehlmanna s Paulou Wesely a Attilou Hörbigerem, a svůj první pořad v Itálii. Samozřejmě že to nebylo lehké. V Praze jsme se všichni znali. Zde se musel člověk stále představovat a v hereckých zkouškách ukazovat, co umí. Pauza v Německu netrvala věčnost. Dotyčný funkcionář odešel do penze a přišli noví, mladí, Ale já musela začínat opět od začátku. (...)

Připomněl jsem si vaši práci nejen v německé televizi a rozhlase, ale také častá vystoupení v předních divadlech v Mnichově, o kterých jste se nezmínila. Co pro vás znamenalo vyrovnat se německým kolegům? Odkud jste čerpala sílu hrát v cizím jazyce?

Člověk čerpá sílu předně v sobě. Moje maminka, nahrazující mi i otce, který tragicky zahynul v Tatrách, když mi bylo pět let, mě od malička vychovávala k samostatnosti, nebojácnosti, píli a houževnatosti. V neposlední řadě mě vedla k trpělivosti a umění čekat. Sílu jsem tedy čerpala i z maminky. Byla mi oporou až do svého posledního dechu, přestože nás dělily tisíce kilometrů a uzavřené hranice. Dnes už musím sama. Mám ale věrné přátele, se kterými se vzájemně podporujeme. A při prácí čerpám samozřejmě sílu od režisérů a kolegů, kteří ve mne věří.

Mým osobním krédem je bojovat za svůj cíl tak dlouho, dokud ho nedosáhnu. Zmiňujete se o mé divadelní činnosti v Mnichově. To je další etapa mého mnichovského života. To už jsem nebyla hostem, kterému se leccos odpustí, ale herečkou, stojící v jedné řadě s ostatními. Dostat se v cizině na jeviště a hrát v cizím jazyce je v hereckém povolání vůbec to nejtěžší. Akcent není vítán. Mimoto omezuje herecké možnosti. A přitom herec potřebuje živý styk s publikem a divadlo jako vzduch k dýchání. Deset let jsem musela bojovat, abych se dostala na jeviště. Ale také stovky a stovky hodin studovat německou a italskou výslovnost. Jde o to nejen řeči ovládat, ale myslet a cítit v nich. Bez toho to nejde. Stojí to hodně síly, proto musí být člověk neustále zdravý a mít silné nervy. Na německé scéně jsem se moc naučila. Poprvé v životě jsem hrála en suite, tedy denně bez pauzy, až sto představení každé role. Při prvním představení po desetileté pauze jsem měla snad největší trému celého svého hereckého života. Po padesáti představeních jsem dostala takovou jistotu, že jsem měla pocit, že hraji česky. Dnes jich mám za sebou asi pět set.

(Jan Procházka: Rozhovor s Jitkou Frantovou, Listy č. 6/1988, str. 58.)

Foto: Jitka Frantová v hlavní roli filmu Andělé moci. Hudbu k němu složil Ennio Morricone.

Obsah Listů 3/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Bojovat za svůj cíl

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu