Theatrum mundi

Pavla Bergmannová

Konec undergroundu v Ostravě?

Ostravský Absintový klub Les se za dobu svého téměř sedmiletého a značně intenzivního působení stal pojmem a nesmazatelně se zapsal do kulturního povědomí nejen severomoravské metropole. V březnu ale z Ostravy přišla smutná zpráva, že Les zavírá. Příčinou kupodivu nebyla pandemie koronaviru, nýbrž náhlá výpověď z nájmu. Informace vyvolala odezvu nejen ostravské veřejnosti, následovala jednání o setrvání ve stávajících prostorách, ale k dohodě nakonec nedošlo. Les tak v květnu definitivně skončil a s ním i jedna nezapomenutelná kapitola porevolučního ostravského kulturního života.

Do něho tento sympatický podnik, kam se rozhodně nechodilo jen za vyhlášeným francouzským destilátem, vnesl především autentičnost a spontánnost tvorby. Ta vznikala z přirozeného vnitřního puzení umělců, kteří se tu setkávali, ale i přísedících štamgastů či studentů Janáčkovy konzervatoře. Undergroundová alternativa k zaběhnutým provozům stabilních ostravských kulturních institucí nabízela mj. i prostor pro jistou nutnou tvůrčí hygienu a vymanění se z běžných stereotypů. A především zde všichni mohli dělat to, čemu věřili. Ruku v ruce s uměleckou pospolitostí šla i sympatická nenucenost a radost z tvorby kombinovaná se specifickou ostravskou rázovitostí a přímostí.

Vedle četných literárních setkání, inscenovaných čtení, koncertů a výstav si v Lese nejdůležitější místo vydobylo divadlo. K vytvoření nezaměnitelné atmosféry výrazně přispěl také svébytný sklepní prostor, který svými dispozicemi s ošuntělými cihlovými zdmi, opadávající omítkou a kanalizačním potrubím s protékajícími splašky vytvářel ideální symbolickou kulisu většiny inscenací. V Lese se kladl důraz hlavně na herectví a prapodstatu divadla: vyjádřit se s málem, ale silně a účinně.

Program inicioval „otec“ klubu – herec Přemek Bureš společně s ostravským dramatikem Tomášem Vůjtkem. Ten své texty často psal přímo na tělo konkrétním hercům z různých ostravských divadel a své hry také režíroval. I zde uplatňoval svůj typický rukopis, v němž sofistikovaně propojuje závažná témata s tragikomikou a ironicky konfrontuje velké a malé dějiny člověka. Uvedl se nejprve komorní a velmi úspěšnou inscenací Spolu pojednávající o setkání stárnoucích div Lídy Baarové a Adiny Mandlové, které rekapitulují své životy. S nezvyklými protirolemi se skvěle vyrovnaly mladé talentované herečky Zuzana Truplová a Pavla Gajdošíková. Bezprostředně po inscenovaném čtení Pestrých vrstev, kde si dokonce sám sebe zahrál autor předlohy Ivan Landsmann, zajistily zcela mimořádný zážitek Vůjtkovy veršované Ostravské undergroundové pašije aneb O nejslavnějším zmrtvýchvstání, při jejichž realizaci se střetla tradice velikonočních her s undergroundem a zároveň se tu spojili herci z téměř všech ostravských divadel s neherci z řad literátů, hudebníků, výtvarníků, novinářů a dalších osobností kulturního života. Pašije se staly pojmem a od svého uvedení se v částečně obměněném obsazení a za velkého zájmu diváků o Velikonocích pravidelně do podzemí Lesa vracely. Projekt žil svým životem, bavil diváky a zároveň fungoval s velkým přesahem jako pojící článek komunity shodně smýšlejících lidí.

Jediným titulem, který opustil lesní sklepní prostory a přestěhoval se pod širé nebe na tržnici na nedaleké ostravské Černé louce, byla hravá variace na komedii dell‘arte Arlecchino Magnifico aneb Šťastná Isabella, v níž se uplatnily především pohybové kreace herců. Za pomyslný vrchol „lesní dramaturgie“ lze považovat muzikál Slávek Novák aneb Příběh opravdového herce, který se opravdu stal. V něm Vůjtek zpracoval bizarní příběh národního umělce Vítězslava Vejražky, který po únorovém převratu začal dobrovolně spolupracovat se státní bezpečností a coby takzvaný společenský agent sváděl a kompromitoval ženy, které estébáci chtěli vydírat. Naopak za nepříliš vydařenou můžeme označit poslední inscenaci Po sametu aneb Tahle země není pro blbý, která vznikla k 30. výročí listopadu 1989, ale dané období rekapituluje značně popisně a prvoplánově.

Ačkoli byla činnost Absintového klubu Les velmi podstatně vázána na podzemní prostory klubu, jejichž génius loci inscenace výrazně dotvářel, brzy svým významem a jedinečným postavením přesáhla hranice regionu. Les jednak poměrně často hostoval mimo Ostravu a jeho divadelních aktivit si záhy začala důkladně všímat i divadelní kritika. V roce 2018 dokonce klub obdržel na pražském festivalu Příští vlna/Next Wave ocenění za producentský počin roku.

Absintový klub Les se svým způsobem stal živou legendou. Bohužel ale i legendy někdy odcházejí a je dobré uchovat si je v paměti v příznivém světle. Ale kdo ví, třeba se v budoucnu dočkáme velkého návratu! V novém kabátě a s novými nápady. Bylo by to fajn, protože energie projektů Absintového klubu Les bude – nejen v Ostravě a Ostravě – citelně chybět!

Alena Zemančíková

Obsah Listů 3/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavla Bergmannová

Konec undergroundu v Ostravě?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu