Jan Novotný

Mistr Čuang a Mistr Chuej

V knize Tao – texty staré Číny (vydal Československý spisovatel 1971, uspořádal a přeložil Oldřich Král) čteme:

Mistr Čuang se procházel s Mistrem Chuejem po mostku přes řeku Chao. Mistr Čuang řekl: „Pohleďte, jak si ti jelci tak volně a bezstarostně plavou po hladině. To je to, co ryby těší.“

Mistr Chuej na to řekl: „Vy přece nejste ryba, jak můžete vědět, co ryby těší?“

„A vy nejste já, jak můžete vědět, že já nevím, co těší ryby?“

„Já nejsem vy, nemohu tedy zajisté vědět, co vy víte, ale stejně jisté je, že ani vy nejste ryba, a tím je bezpečně dáno, že nevíte, co ryby těší.“

Mistr Čuang řekl: „Vraťme se, prosím, k tomu, z čeho jsme vyšli. Řekl jste, jak mohu vědět, co těší ryby. Kdo se takhle ptal, musel se už ptát s tím vědomím, že já to vím. A já jsem to věděl, když jsme byli nad řekou Chao.“

Text najdeme i v jiných výborech a překladech. Místo jelců se v něm pak mohou objevit kapři či bělice. Závažnější je však jiná věc. Autoři, kteří se textu dovolávají, často pomíjejí poslední dvě repliky. Myslím, že je to pochopitelné: sympatizují s Mistrem Čuangem a soudí, že Čuang svým druhým vstupem Chueje dokonale usadil – pokračování rozhovor už jen rozmělňuje. To si ale nemyslím a pokusím se o tom čtenáře přesvědčit.

Když Čuang řekl, co těší ryby, a Chuej namítl, že není ryba, a nemůže to tedy vědět, Čuang mu patrně (a oprávněně) připsal „princip“, že žádná bytost nemůže s jistotou znát prožitek jiné bytosti. Podle Čuanga pak Chuej hřeší proti vlastnímu principu – jak může vědět, že Čuang něco neví?

Nedostatečně pozornému čtenáři se to může jevit jako Čuangovo definitivní vítězství. Chuej se však ve skutečnosti účinně hájí. Z jeho principu vskutku plyne, že Čuang neví, co těší ryby. Dále z něho plyne, že Chuej neví, co si Čuang myslí. Neplyne však z něho, že Chuej neví, co Čuang neví. Jde-li o záležitost, kterou podle Chuejova principu vědět nelze, je logické, že Chuej ví, že to Čuang neví, a Čuangova námitka je vyvrácena.

Poslední slovo má opět Čuang: Ptal-li se Chuej, jak může Čuang vědět, co těší ryby, pak už přece předpokládal, že to Čuang ví. Chuej se tedy dostává do sporu sám se sebou.

Opravdu? Chuej by nyní mohl namítnout, že ptáme-li se, jak někdo něco může vědět, žádáme po něm, aby nám svůj názor zdůvodnil. Připouštíme ale, že jej zdůvodnit nedokáže, a z další debaty třeba vyplyne, že to fakticky neví.

Čuang, připadá snad nyní čtenáři, se z debaty jaksi vyzul tím, že ji převrátil v žert. Přesto si myslím, že jeho poslední vstup lze ospravedlnit hlouběji. Chuej sice není ve sporu s vlastním principem, ale pochybený je sám tento princip. Čuang smí trvat na tom, že ví, co těší ryby, vykládat si otázku jako žádost o sdělení argumentu pro Chuejův názor, že to vědět nemůže, a odpovědět, že mu stačí jeho vlastní pevné přesvědčení založené na pozorování chování ryb. „Já jsem to věděl, když jsme byli nad řekou Chao“.

I o prožitcích jiných bytostí něco víme, byť pro to nemáme argumenty, které by přesvědčily filozofy. I Chuej přece ví, co si Čuang myslí, jak je vidět už z toho, že s ním o tom debatuje. Proč by pak Čuang nemohl vědět, co těší ryby, když se dívá na jejich volný a bezstarostný pohyb ve vodě? Absolutního skeptika jeho jistota neuspokojí, ale ani absolutní skeptik se nedokáže řídit výhradně jen svou skepsí.

Chuej debatoval s Čuangem asi čtyři století před Kristem a šestnáct století před Descartem. Řekl bych, že z hlediska čisté filozofie vítězí ve sporu Chuej, zatímco z hlediska životní reality Čuang.

Jan Novotný

Obsah Listů 3/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Mistr Čuang a Mistr Chuej

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu