Zdeněk Víšek

Španělská chřipka 1918–1920

Epidemie koronaviru v Čínské lidové republice a její nečekaně rychlé rozšíření ve světě – nejdříve v Íránu a v zemích jihozápadní Evropy, později i ve Velké Británii a USA v předjaří roku 2020 – podnítila zájem novinářů a publicistů o fenomén tzv. španělské chřipky, s níž má současná pandemie některé podobné znaky, především pak globální charakter rozšíření.

Naštěstí díky ekonomickému, technologickému a především medicínskému vývoji za posledních sto let nemá letošní epidemie tak mimořádně extrémní následky, jako měla její předchůdkyně na sklonku první světové války. Zatímco epidemie z roku 2020 si – k datu napsání této studie – vyžádala asi 250 000 obětí, mezi nimiž převažovali starší lidé, španělská chřipka přinesla smrt desítkám milionů lidí většinou v mladém věku. Jakkoliv jsou důsledky koronavirového onemocnění samozřejmě tragické, jsou zatím nesouměřitelné se situací, která ve světě panovala v roce 1918.

Je poněkud překvapující, že této největší zdravotní katastrofě 20. století, která zahubila mnohem více lidí než bojové operace první světové války, nebyla ve srovnání s hrůzami obou světových válečných konfliktů zatím věnována – alespoň podle názoru autora tohoto textu – v umělecké ani odborné literatuře výraznější pozornost. Toto do jisté míry „bílé místo“ v poznání i připomínání této pozapomenuté události evropských i světových dějin zaplnily v poslední době především dva tituly – kniha Bledý jezdec spisovatelky a novinářky Laury Spineyové a studie rakouského lékaře žijícího v Praze Haralda Salfellnera Španělská chřipka, příběh pandemie z roku 1918, která byla vydána před dvěma lety.

Proč španělská chřipka?

„Španělská chřipka“ (La Gripe) získala název kvůli absenci cenzury v neutrálním neválčícím Španělsku, kde si tato nemoc během války ovšem také vyžádala svou krutou daň. O šíření pandemie španělský tisk tak mohl svobodně referovat, kdežto možnosti novin a časopisů, které vycházely ve státech, jež vedly válku, informovat o šíření této choroby byly z důvodů válečné cenzury velmi omezené. Vojenské i civilní úřady států Dohody i Ústředních (Centrálních) mocností se obávaly především vypuknutí paniky civilního obyvatelstva i podlomení bojové morálky armád na frontě.

Mezi lidmi tak převládl dojem, že se smrtelná nemoc týká především Španělska, ačkoliv si v této zemi La Gripe nevyžádala nejvyšší počet obětí. V monarchii pod Pyrenejemi tehdy žilo asi dvacet milionů lidí, z nichž chřipce podlehlo přibližně jedno procento – 150 000 Španělů zemřelo v roce 1918, 21 000 o rok později a ještě roku 1920 téměř 18 000.

Původ pandemie

O vzniku a rozšíření této choroby se mezi lékaři, biology, žurnalisty i historky vedou spory vlastně již od jejího vypuknutí, jednoznačný soud nebude možné vyslovit asi nikdy. Spojitost s událostmi první světové války, především s přesuny velkého množství vojáků i civilistů a jejich následnou koncentrací na malém prostoru, je však prokazatelná.

Kde přesně se nemoc poprvé objevila, není stále zřejmé, i když nejméně tři hypotézy můžeme považovat za relevantní. V polemikách o místě vzniku nemoci se objevují především tři od sebe velmi vzdálené části světa – město Étaples ve Francii, americký stát Kansas a především Čína, odkud se španělská chřipka měla dostat na severoamerický kontinent a poté do Evropy.

Za nejméně pravděpodobnou bývá považována konspirační teorie, hovořící o možnosti, že nemoc byla jako biologická zbraň vyvinuta v laboratořích císařského Německa a německými agenty později rozšířena v USA. Proti této teorii stojí především skutečnost, že v samotném Německu této nemoci podlehlo nejméně 200 000 (podle jiných údajů až 400 000) civilistů a vysoký počet obětí měla i mezi německými vojáky, především mezi příslušníky elitních útočných oddílů Sturmtruppen.

V západní Evropě?

Příznaky nemoci se podle některých názorů objevily už o dva roky dříve, než se většinou uvádí – a to již na přelomu let 1915 a 1916.

Patrně nejznámějším stoupencem teorie o západoevropském původu nemoci je anglický virolog a emeritní profesor na Univerzitě královny Marie v Londýně John Oxford, který se snažil svým výzkumem, při němž exhumoval těla obětí, aby získal genom původního viru, dokázat, že epicentrem chřipky byla za první světové války západní fronta, zejména britský vojenský lazaret v severofrancouzském městečku Étaples, kde byla vybudována vojenská základna pro sto tisíc mužů. Zde se podle něj mohl virus z drůbeže přes prasata dostat k vojákům, přičemž mutaci viru navíc mohly způsobit mutagenní bojové plyny, zejména yperit.

Již počátkem roku 1916 právě v Étaples onemocněli chřipkou britští vojáci, kteří čelili extrémně nakažlivému onemocnění horních cest dýchacích, doprovázenému kašlem a vysokými horečkami. Tato choroba ale v krátké době zmizela, proto nebyla viru dva roky věnována pozornost, neboť lékaři jej považovali za běžnou chřipku nebo nějaký druh onemocnění dýchacích cest. V roce 1918 mohl virus zmutovat, tehdy ale již bylo pozdě na účinná opatření, neboť zmutovaný kmen byl zcela odlišný od původního chřipkového kmene.

V Čínské republice?

V současné době je za nejvíce pravděpodobnou ovšem považována teorie o čínském původu španělské chřipky. O této možnosti v Lidových novinách 13. 10. 2018 uvedl v článku Viru se dařilo v zákopech Josef Tuček následující fakta:

Nejrozšířenější hypotézou je, že španělská chřipka měla původ v Číně, v provincii Šan-si, kde se v prosinci 1917 objevila závažná onemocnění dýchacích cest. Mohlo však jít také o plicní černý mor nebo o nějakou jinou chřipkovou epidemii, která odezněla na místě. Nicméně Čína v té době vysílala množství dělníků, a to i z provincie Šan-si, do Kanady a odtud dále do Evropy, kde nahrazovali chybějící pracovní sílu vojáků. Tito pracovníci mohli virus ve svých tělech přivézt.

Do prvního světového konfliktu se do té doby neutrální Čínská republika zapojila v srpnu 1917, kdy vyhlásila válku Německu i Rakousku-Uhersku. Bylo to výhradně politické rozhodnutí čínské vlády, která chtěla zlepšit postavení své země po skončení války, a to na straně očekávaných „dohodových“ vítězů – především USA, Japonska, Francie, Velké Británie a Ruska. Na území dnešní Číny k válečným operacím nedocházelo, nepočítáme-li tři měsíce trvající japonsko-německý střet o německou kolonii Čching-tao v roce 1914. Čínští vojáci nebyli nasazeni ani do bojů na žádné frontě v Evropě. Přínos Číny ve prospěch států Dohody spočíval především ve vyslání statisíců pracovníků do některých spojeneckých zemí, kde za nízké mzdy budovali dopravní infrastrukturu, pracovali v těžkém průmyslu nebo kopali zákopy.

Původní trasy přesunů čínských dělníků směřovaly přes Indický oceán a Suezský průplav do Francie, později – po útocích německých ponorek, při kterých v roce 1917 zahynulo 543 čínských občanů – také přes Tichý oceán, Kanadu a Atlantik. V Rusku pracovalo až půl milionu Číňanů, ve Velké Británii 100 000, v severní Francii na konci války také asi 100 000. Přímé válečné ztráty těchto pomocných sil byly ovšem nízké – zemřelo přibližně 2000 čínských dělníků, většina z nich v oblastech poblíž válečných front.

Ve Spojených státech?

Jinou variantu o původu vzniku a šíření celosvětové pandemie z let 1918–1920 představuje hypotéza o vývoji viru španělské chřipky v Severní Americe, neboť – podle dnešních znalostí – měla jistou genetickou podobnost s chřipkovými viry, které v té době žily v tělech tamních ptáků. Za počátek šíření chřipky ve Spojených státech jsou považovány události na vojenské základně Fort Riley, které popsala historička Eliška Chadimová ve studii Horší než válka v časopise První světová v březnu 2017:

Dne 4. března 1918 si kuchař na vojenské základně Fort Riley v Kansasu, kde se připravovalo na cestu do francouzského Brestu přes 25 000 vojáků, stěžoval na velmi silnou bolest hlavy, krku a končetin. V poledne už vojenské úřady evidovaly stejné příznaky u více než 100 osob, do konce týdne jich bylo na 500. Lékaři se zprvu domnívali, že se jedná o obyčejné nachlazení, děsil je však hrozivý průběh a nelítostně krátká inkubační doba.

Ze Spojených států, které posílaly na evropská bojiště statisíce mužů, se pak choroba začala šířit závratnou rychlostí. Přenos nákazy usnadňovaly i stísněné podmínky transportních plavidel či vojenských táborů. Už na počátku dubna se španělská chřipka objevila ve francouzském přístavu Brest a koncem měsíce jí onemocněli první lidé v Paříži (…) V následujících týdnech pak nemoc naplno zasáhla většinu Evropy – ještě v dubnu propukla epidemie v Itálii či ve Španělsku, koncem května zasáhla i Velkou Británii a střední Evropu.

Spojené státy vyhlásily válku Německu v dubnu 1917, Rakousku-Uhersku až v prosinci téhož roku. I když se první američtí vojáci objevili na západní frontě již v červnu 1917, teprve od jara 1918 přicházeli Američané do Evropy v takové míře, která výrazně napomohla k porážce německých armád ve Francii v listopadu 1918. Kromě toho americké jednotky bojovaly také v severní Itálii. Americká armáda ztratila v Evropě kromě 200 000 zraněných především 53 402 padlých a 38 114 zemřelých mimo boj. Dalších 25 000 amerických vojáků (podle jiných údajů dokonce 43 000) se stalo obětí právě španělské chřipky.

Průběh španělské chřipky

Na šíření španělské chřipky byl zarážející – kromě téměř planetárních rozměrů – především její neobyčejně rychlý průběh i skutečnost, že postihovala většinou lidi v mladém věku, tedy osoby, jejichž organismus měl být lépe připraven čelit zhoršení zdravotního stavu. Stávalo se dokonce, že v jedné rodině zemřeli rodiče, ale děti a jejich prarodiče epidemii přežili.

Podle některých teorií chřipkový virus pravděpodobně přetížil imunitní systém a vyvolal velmi silnou reakci, která je někdy označována jako „cytokinová bouře“ a kterou organismus nezvládl. Onemocnění si patrně proto nejvíce obětí vybrala mezi mladými, jejichž těla se bránila nejúporněji. Další velmi postiženou skupinou byly chřipkovým virem napadené těhotné ženy, jejichž úmrtnost vzhledem k ostatní nakažené populaci byla velmi vysoká, pohybovala se kolem sedmdesáti procent.

Celkový počet obětí ve světě

Při stanovení celkového počtu obětí této nemoci jsme odkázáni pouze na odhady, neboť zemřelí se nedali přesně spočítat z důvodu nemožnosti vedení přesných statistik, respektive odlišného způsobu metodiky výpočtů obětí v jednotlivých zemích světa.

Počet nakažených mohl dosáhnout až pěti set milionů, což představovalo asi čtvrtinu tehdejšího lidstva. Velká většina nemocných však nemoc překonala, a tak množství potvrzených obětí bylo výrazně nižší – asi 20 milionů. Tento často uváděný údaj představuje jakýsi minimální počet obětí. Jiné odhady uvádějí až 50 milionů mrtvých, někdy dokonce i 100 milionů.

Počty obětí v Německu i ve Španělsku byly již v předchozích kapitolách uvedeny, statisíce lidí ale samozřejmě umíraly také v dalších zemích. Ve Velké Británii například této nemoci podlehlo asi 250 000 osob a přibližně stejný počet zemřel i ve Francii. Počet obětí v Rusku, kde po skončení bojů Velké války probíhala krvavá občanská válka, není znám ani přibližně. Ale i tam pandemie brala lidské životy, její nejznámější obětí se patrně stal sám Jakov Sverdlov (1885–1919), předseda Celoruského výkonného výboru – tedy prezident sovětského Ruska.

Nejvíce životů si španělská chřipka vyžádala mimo Evropu, v Britské Indii 16–17 milionů, jeden a půl milionu na ostrovech dnešní Indonésie (tehdy Nizozemské východní Indie), 400 000 v Číně a 390 000 v Japonsku. Ve Spojených státech bylo evidováno 675 000 mrtvých a v Kanadě 50 000.

Lidé umírali ale také v jiných částech světa – v Ghaně v západní Africe zemřelo asi 100 000 lidí, další oběti si španělská chřipka vyžádala v Jihoafrické unii a v Tichomoří.

Tři sta tisíc lidí zemřelo také v Brazílii, která do první světové války vstoupila roku 1917 na straně Dohody. Přesuny brazilských námořníků mezi vlastí a západoafrickým pobřežím, kde se španělská chřipka rovněž rozšířila a kde zároveň kotvila brazilská plavidla hlídkující v Atlantiku, byly patrně jedním z důvodů, proč se epidemie této nemoci objevila i v největší latinskoamerické zemi.

Španělská chřipka v českých zemích

První příznaky španělské chřipky se v Rakousku-Uhersku začaly objevovat až v létě 1918. Jednu z prvních zpráv o výskytu této nemoci přinesl Prager Tablatt, jenž 3. 7. 1918 uvedl: Záhadnou nemoc mnoha jmen mají v ústech všichni, nebo lépe řečeno – v nosech, neboť se patrně jedná o chřipku a rýmu. Přirozeně se dá mluvit málem o epidemii, i když ne v Praze. Autor článku měl vědomost, že nemoc se šíří ve Vídni i v sousedním Německu, ale nepovažoval situaci za příliš vážnou.

V dalších dnech a týdnech se však příznaky pandemie začaly objevovat v Plzni (především v tamějších Škodových závodech), dále v Liberci, Moravské Ostravě a Brně. Na počátku září se nemoc objevila i v Praze – zde se její první obětí stal pětadvacetiletý praktikant pražského policejního ředitelství JUDr. Egon Prorok, jenž zemřel 11. 9. 1918

O měsíc později pak pandemie udeřila s mimořádnou intenzitou prakticky ve všech větších českých a moravských městech. O jejím průběhu například Lidové noviny zveřejňovaly dosti podrobné zprávy ve stálé rubrice Španělská chřipka, neboť v té době již bylo možné informovat čtenáře o pandemii v podstatě otevřeně, zvláště pokud byly za nejvíce chorobou postižené země označeny nepřátelské státy Dohody.

Lidové noviny tak o nemoci referovaly 11. 10. 1918 například tímto způsobem: Španělská chřipka vzmáhá se nejpovážlivějším způsobem v celé Evropě, zejména ovšem v zemích trojdohodových, neboť obyvatelstvo jejich je nedostatečnou a mizernou stravou zvlášť oslabeno, a proto lehce podlehne každé chorobě. Tato okolnost měla by být zvýšeným příkazem českému venkovu, aby našim lidem ve městě pomohl v nynější době vydržet. Zároveň týž den list informoval o úmrtí osmadvaceti lidí v Praze a šestačtyřiceti v Plzni, o uzavření vysokých škol i o omezení rychlíkové přepravy v důsledku vysoké nemocnosti železničního personálu.

O den později pak Lidové noviny informovaly o zvýšené úmrtnosti v Brně a v Ostravě i o přijatých opatřeních proti šíření nemoci, která dle tehdejších poznatků postihovala především občany mladšího věku: Chřipka řádí svou hromadností podobně jako v letech 1889–1890 a zachvacuje ponejvíce mladší osoby, kdežto vyšší stáří nabylo přirozené ochrany (…) V některých městech uzavření zdravotně bezvadných škol znamená jednostranné opatření, protože nákaza šíří se tak dobře v těsně naplněných, špatných bytech, pouličních drahách nebo při stání v řadách. Nařízení, aby v divadlech se jen každá druhá řada obsadila, jest jen na oko zamezujícím opatřením. Tímtéž právem musela by se železniční doprava zastaviti (…) Není radno navštěvovati nemocného a choditi bezprostředně na místa nebo do místností, kde se schází mnoho lidí.

Z výše uvedené citace je v náznacích patrné, že ani před sto lety se kroky tehdejších orgánů státní moci proti šíření pandemie nesetkávaly jen s porozuměním a pochopením. Když v říjnu 1918 (ještě) rakouská vláda uzavřela školy a zábavní podniky, někteří občané ji kritizovali, proč tak učinila, někteří ji naopak podrobili kritice za to, že tak měla učinit dříve…

Celkový počet obětí v Čechách a na Moravě v letech 1918–1920 (podobně jako ve světě) je možné pouze odhadovat. Dříve uváděný počet 30 000 mrtvých překonaly výzkumy zmiňovaného rakouského lékaře Salfellnera, který ve své práci z roku 2018 uvádí 45 000–75 000 civilistů a 2000–5000 vojenských osob, především vojáků v zázemí dislokovaných útvarů, případně vojáků léčených ve vojenských lazaretech a nemocnicích.

V české společnosti epidemie ovšem nějaké zásadnější politicko-společenské ohlasy, či dokonce důsledky neměla. Příčin tohoto možná překvapivého faktu mohla být celá řada – smutek nad mrtvými oběťmi nemoci se mísil se smutkem nad ztrátami blízkých, kteří zahynuli na frontách první války, dále španělská chřipka (i přes svůj neobvyklý průběh) mohla být vnímána jen jako jedna z mnoha (dnes již ve střední Evropě prakticky se nevyskytujících) nemocí, které však před sto lety běžně ohrožovaly zdraví a životy milionů lidí – především se jednalo o tuberkulózu, tyfus, choleru a malárii. Je nutno mít na zřeteli také skutečnost, že hodnota lidského života byla tehdy chápána zcela jinak než dnes. V neposlední řadě bylo rovněž zpětné historické vnímání této pandemie do značné míry zastřeno dramatickými událostmi podzimu 1918 – rozpadem Rakouska-Uherska, očekávaným koncem první světové války, a především vznikem samostatného Československa.

Zdeněk Víšek

Obsah Listů 3/2020
Archiv Listů
Autoři Listů