Amandine Crespyová

Minimální mzdu naléhavě potřebuje celá Evropa

Formální jednání se sociálními partnery s ohledem na návrh „rámce“ zajišťujícího „spravedlivou minimální mzdu“ napříč Evropskou unií zahájila Evropská komise v lednu 2020. Návrh okamžitě vyvolal živelný protest, zejména od skandinávských odborů. Nikdo nemůže podceňovat obtíže spojené s koncepcí legitimních a účinných unijních pravidel. Společnost ale opravdu potřebuje na evropské úrovni podniknout kroky k řešení chudoby, devalvace práce a odcizených ekonomik.

Opatření přijatá k omezení výskytu koronaviru způsobí hlubokou recesi v celé Evropě, proto bude zásadní neopakovat chyby minulosti. V reakci na finanční krizi v roce 2008 (a následnou dluhovou krizi) byly hlavními cestami snižování mezd, tlak na další decentralizaci kolektivního vyjednávání a plošnou degradaci sociálních práv. Kvůli tomu se naše společnost stala zranitelnější v odpovědi na novou hygienickou a socioekonomickou krizi. Přijetí nástrojů EU pro zaručení minimální mzdy by tak vyslalo správný signál, a to, že Evropská unie tentokrát nebude hlavní hybnou silou sociální regrese. Sektory zdraví a dlouhodobé péče jsou hmatatelně postiženy problémem nízkých mezd. Kromě jednorázových bonusů, s nimiž počítají některé vlády, by zvýšení minimálních mezd za účelem dosažení slušné úrovně bylo žádoucí, aby tak byla dlouhodobě uznána velká odpovědnost, kterou tito pracovníci nesou mimo jiné v boji proti koronaviru.

Principiální a obranné pozice

Důvody pro opatření na úrovni EU jsou zřejmé. Je široce sdíleno a dobře doloženo, že významná část mezd v Evropě je příliš nízká. To způsobuje problémy, pokud jde o nerovnosti (protože mzdy a příjmy rostly bohatším), chudobu, včetně rozbujelé pracovní chudoby, a škodlivé přetrvávající nerovnováhy mezi zeměmi EU.

Evropská komise od začátku dala jasně najevo, že iniciativa se v žádném případě nebude snažit uložit zavedení zákonné minimální mzdy tam, kde zavedena není kvůli tomu, že vzniká v rámci kolektivního vyjednávání. Přesto se reakce severských odborů, které důrazně vyjadřovaly svůj odpor, soustředily hlavně na tuto obavu.

Dánské, finské a švédské odbory se okamžitě cítily být ohroženy byrokracií EU, která chce zničit (vysoce výkonné) systémy kolektivního vyjednávání. Je však překvapující, že argument proti opatření EU je v první řadě principiální. Therese Svanströmová, prezidentka švédské Konfederace profesních zaměstnanců (TCO), v komentáři publikovaném na EU Observer přímo před formálním zahájením projednávání napsala: „Nejdůležitější (...) je skutečnost, že EU chybí zákonná pravomoc v oblasti mezd.“ Článek tak místo předložení přesvědčivých argumentů, proč přesně by opatření EU bylo špatné, odráží strach ze ztráty kontroly a obranný postoj, když se v něm dále tvrdí, že „dobře fungující systémy kolektivních dohod prostě nemohou být nařízeny z Bruselu“.

Zatímco plíživé rozšiřování pravomocí rozhodně vyvolává otázku legitimity, lze k tomu jen dodat, že integrace EU je dynamický proces. Od soudnictví po iniciativy Delorsovy komise je tolerantní výklad ustanovení unijního práva neodmyslitelný od EU jako takové, zejména (pokud ne pouze) v sociální oblasti. Když propukla finanční krize, postup, který převládal, spoléhal na vnitřní politickou logiku. Panuje shoda na tom, že opatření EU je zapotřebí k řešení konkrétního problému, který, na rozdíl od přesného znění smluv, zavdává důvod k jednání. Pokud by bylo možné dosáhnout shody ohledně záchrany zadlužených zemí a rozšíření oblasti intervence Evropské centrální banky, proč nebojovat proti chudobě prostřednictvím minimálních mezd?

Reakce Evropské odborové konfederace (ETUC), která je vůči opatření EU otevřenější, na konzultační dokument Komise se zaměřuje hlavně na to, jak posílit kolektivní vyjednávání. Takováto obranná pozice je dobře pochopitelná vzhledem k tomu, že opatření EU v posledním desetiletí přispěly spíše k oslabení než posílení národního kolektivního vyjednávání. Zdá se, že EU dělá jeden krok dopředu a dva dozadu, což přiživuje legitimní hořkost a nedůvěru. Není však realistické doufat, že tato iniciativa může (nebo by měla) řešit strukturální problémy, které dlouhodobě způsobují, že kolektivní vyjednávání v mnoha evropských zemích je slabé. To by měla řešit samostatná iniciativa.

Stanovení minimálních požadavků, nikoliv mezd

EU se musí spíše, než aby usilovala o novou pravomoc k zasahování do stanovování mezd, zaměřit na cíle, které se týkají pokrytí (snížení procenta pracovníků, kteří nemají nárok na minimální mzdu) a úrovně (nejpravděpodobněji vyjádřeno v procentech mediánové mzdy). To by mohlo mít podobu rámcové směrnice, v níž by se od členských států vyžadovalo, aby si vybraly vlastní cestu k dosažení těchto cílů: buď prostřednictvím zákonné minimální mzdy, prostřednictvím kolektivního vyjednávání, nebo kombinací obojího. I když se diskuse obvykle zaměřují na úroveň mezd, v prevenci chudoby je klíčové také pokrytí. Jak správně uvádí ETUC, několik výjimek a osvobození se podílí na tom, že mnoho kategorií pracovníků se ocitá v chudobě – od mladých lidí po pracovníky v digitálních platformách, domácí pracovníky nebo námořníky.

Hypotézy, se kterými přichází Svanströmová, dále předpokládají, že „to, co jde nahoru, může jít i dolů“, čímž naznačuje, že EU by mohla tento rámec použít ke snížení mezd v době krize. Dějiny sociální politiky EU nás ale spíše učí, že předpisy EU jsou vždy jen minimální standardy. To vede ke dvěma věcem. Zaprvé, normy EU nelze použít ke snížení vnitrostátních norem. Zadruhé, to, co minimem již je, nelze snížit. Na druhou stranu se mzdy v minulosti na národní úrovni v důsledku recese podstatně snižovaly, ať už to odbory podporovaly nebo ne. Výzkumy ve skutečnosti ukazují, že tam, kde EU nemá minimální požadavky a ochranné předpisy v sociální oblasti, jsou sociální podmínky snadněji ovlivněny další dimenzí integrace EU (spojenou s protržní politikou).

Dvacet dva zemí EU má v současné době minimální mzdu pod šedesáti procenty (hrubé) mediánové mzdy (ukazatel doporučen ILO). Rámec EU by pro tyto země mohl mít velký význam, a to vytvořením politického tlaku a institucionálních pobídek ke zlepšení mzdových podmínek a ve střednědobém horizontu dokonce ke zvýšení konvergence.

To, že rámec bude s největší pravděpodobností irelevantní pro zbývajících šest zemí, které mají vyšší úroveň minimální mzdy, není dobrým důvodem jej odmítnout. V návrhu Komise by měla být zavedena přísná doložka o zákazu regrese, aby se zajistilo, že minimální standard EU nebude tlačit vnitrostátní normy dolů. Tato doložka o ne-regresi by mohla mít dodatečný časový rozměr, což zajistí, že tento práh nebude překročen ani v době recese.

Kromě toho je pozice ETUC v některých ohledech nejednoznačná. Ve svém příspěvku důrazně prohlašuje, že jakákoliv opatření EU „musejí plně respektovat a chránit systémy kolektivního vyjednávání, které fungují dobře“ a že „jakákoliv konkrétní kritéria a mechanismy stanovování mezd se musejí vztahovat pouze na zákonné minimální mzdy a na roli veřejných orgánů při jejich stanovení a prosazování, nikoliv na mzdy stanovené kolektivními smlouvami“. Dokument ETUC však neříká, co se stane, když kolektivní vyjednávání nefunguje tak dobře.

Mezi šesti zeměmi, kde se o minimálních mzdách rozhoduje kolektivními smlouvami, dosahují pouze tři (Dánsko, Itálie a Švédsko) šedesáti procent hrubé mediánové mzdy, zatímco další tři (Rakousko, Kypr a Finsko) zůstávají pod touto úrovní. Proč by tedy v takových případech nemělo být povinné měřítko EU vnímáno jako nástroj odborů k posílení jejich vyjednávací pozice a stanovení minimálních mezd, které jsou vhodným nástrojem k předcházení chudobě? Pokud jde o státy se zákonem stanovenou minimální mzdou, pak ETUC správně poukazuje na to, že rámec EU by měl zajistit, aby účast odborů na jednáních nebyla pouze symbolická.

Dilema tvrdého a měkkého práva

Pokud se shodneme, že se do současné velmi znepokojující situace v oblasti mezd stojí za to vložit, neřešíme tím ale otázku, jak to udělat. Jaký druh politického nástroje, který by se byl schopen přizpůsobit rozmanitosti systémů stanovování mezd v celé Evropě, a zároveň nepoškozoval pravidlo subsidiarity, může Komise navrhnout?

Ačkoliv tvrdé právo je vždy nejlepším způsobem, jak zajistit dodržování předpisů, není jisté, zda bude Komise schopna překonat právní a politické překážky. Často se zdůrazňuje, že článek 153 Smlouvy o fungování Evropské unie věnovaný sociální politice výslovně vylučuje mzdu z regulačních pravomocí EU. Zapojení právní tvořivosti a nalezení alternativního právního základu vypadá obtížně, ne-li přímo nemožně, a stane se to ještě předmětem vášnivých debat.

Pokud se Komisi nepodaří získat dostatečnou podporu pro výrazný posun v právních předpisech, bude se muset spolehnout na měkké právo. V tomto ohledu jsou s odkazem na Evropský pilíř sociálních práv otevřené obě cesty, ale obvykle je kladen větší důraz na druhou, nezávaznou variantu. V takovém případě by mohlo být zvoleným nástrojem doporučení Rady. Jeho zakotvení v evropském semestru by mělo výhodu v tom, že by se tím vytvořil mechanismus dohledu, pomocí něhož by bylo možné podpořit pomalou konvergenci. Jak však víme ze všech doporučení evropského semestru v sociální oblasti, jejich dodržování a implementace bývají malé.

Konzultace v nadcházejících měsících proto budou pro Komisi zásadní k tomu, aby nalezla správnou rovnováhu mezi legitimitou a účinností. Vzhledem k tomu, že Evropa čelí další recesi a jejím možným dopadům, způsobujícím sociální regresi, je důležité se poučit z minulosti a pamatovat na to, že sociální aktéři na národní úrovni (včetně odborů) jsou obzvláště zranitelní, a to navíc ještě mezi členskými státy nerovnoměrně. Je proto klíčové, aby EU dokázala zavést sociální záruky, které se nespoléhají pouze na dobrou vůli politických aktérů.

V této souvislosti je důležité, aby si všichni progresivní aktéři pamatovali, že člověk nemůže neustále požadovat sociálnější Evropu a nakonec vetovat hmatatelné snahy, jakmile se objeví na stole.

Text vyšel původně v internetovém vydání časopisu The Progressive Post 6. května 2020

(www.progressivepost.eu), vychází se souhlasem redakce a za podpory Masarykovy demokratické akademie (www.masarykovakademie.cz).

Z anglického originálu přeložil Martin Babička.

Amandine Crespyová je politoložka, působí na Svobodné univerzitě v Bruselu (ULB) a na College Europe v Bruggách. Věnuje se legitimitě a sporům v evropské politice, sociálně-ekonomické správě a koordinaci sociálních politik.

Obsah Listů 3/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Amandine Crespyová

Minimální mzdu naléhavě potřebuje celá Evropa

Principiální a obranné pozice

Stanovení minimálních požadavků, nikoliv mezd

Dilema tvrdého a měkkého práva

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu