Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 3 > Tomáš Horváth: Rúškom proti strachu

Jochen Steinhilber

Existuje jen málo věcí, které nejsou politicky možné

Pro vážné krize je typické, že se ještě uprostřed zmatku vyhlašuje nová éra. Podle vlastního gusta každý buď povyšuje to, co by si přál, na předpověď budoucnosti, nebo se obává zhroucení celého světa. Ale i po několika týdnech plošné karantény zůstává ve většině zemí stále nejasné, jak průběh, zvládnutí a následky pandemie ovlivní sociální soudržnost a ekonomiku. Na místě je tedy opatrnost.

I z jiných krizí víme, že akutní socialismus a světoborná gesta, které toho či onoho v časech krize posednou, často končí pádem zpět do starých pořádků. Na místě je také zmínit, že z pandemické bojové linie přicházejí podněty k alternativním přístupům k tomu, jak se mnohde stále ještě organizuje hospodářství a veřejná sféra. Tyto podněty by se měly identifikovat a taktéž využít.

Dopady koronaviru v mnoha zemích jako pod lupou zaostřují pohled na současné společenské nešvary – ať se jedná o značné rozdíly v individuálních zdrojích ke zvládání krize, nedostatečné, především finanční, ohodnocení lidí v zaměstnáních důležitých v čase pandemie, nebo mnohde podvyživený či již seškrtaný zdravotnický systém.

Krize ve zdravotnictví znovu demonstrovala zásadní význam sociální ochrany a dostupných sociálních služeb. Do budoucna by mohla přetrvat jedna z nejsilnějších zkušeností z krize, že skutečně existuje jen málo věcí, které nejsou politicky možné. V mnoha zemích se státní instituce uchýlily (či vrátily) k ochraně a posílení veřejného zájmu, a to i proti zájmům trhu, zdroje rozdělovaly podle sociálních kritérií a skoncovaly s hýčkanými dogmaty hospodářské politiky.

Poučení z toho je následující: pokud existuje politická vůle, je stát akceschopný i za komplexních podmínek. To plodí důvěru. Jelikož na rozdíl od finanční krize v roce 2008, při níž byla státním institucím připisována spoluvina na neuspořádaném stavu na finančních trzích a nakonec došlo k značné ztrátě důvěry skrze úsporná opatření, je podpora pro aktivitu státu – přes všechny spory o rozsah opatření – vysoká. A nakonec se v mnoha společnostech mohlo prohloubit vědomí, že do budoucna bude většina lidí moci sama a individuálně určovat svůj život jen tehdy, pokud bude opět v popředí stát solidární myšlení a zájmy společenství.

Především na lokální úrovni (a v zemích se slabou státní ochranou) vzniklo v reakci na pandemii mnoho solidárních a kreativních podpůrných iniciativ. Nemůžeme samozřejmě tento vývoj příliš idealizovat. Mnohé z těchto iniciativ se zrodily především z nouze a objevují se tam, kde selhal trh (a stát) a ekonomický a sociální tlak vytváří nutnost přicházet s vlastními řešeními a budovat novou sociální infrastrukturu. Ovšem idea obecného prospěchu není myslitelná bez lidí, kteří spolupracují, vytvářejí společný prostor, a ukazují tak, že individuální a kolektivní zájmy se nevylučují.

Shrňme si ještě jednou tyto podněty z krize: Význam komplexního zaopatření základními sociálními službami. Stát nejen jako krizový manažer, ale také aktivní tvůrce solidární společnosti. Lokální, angažovaná a konkrétní solidarita, která nesmí vyvanout. Jak je možné tyto podněty nyní přetavit v kroky, které zdůrazní dalekosáhlé změny, jež jsou zároveň prakticky proveditelné a pochopitelné a které navazují na bezprostřední zkušenosti z krize? Dobrou odpověď přinášejí četné pokusy o rekomunalizaci a vybudování lokálních ekonomik orientovaných na obecný prospěch.

I dnes je mnoho zastánců čistě volnotržního přístupu, kteří opakují mantru, podle níž jsou veřejné služby neefektivní, byrokratické, drahé a náležejí do minulého století, a musejí být tedy nahrazeny soukromou nabídkou. Jiný příběh však praví: privatizace vedly k rostoucím nákladům, menšímu dosahu, klesající kvalitě, horším pracovním podmínkám a naprosté ztrátě demokratické kontroly nad základními službami.

Cíle obecného prospěchu společnosti, jako jsou ekologická udržitelnost a sociální rovnováha, se dostaly pod tlak uprostřed boje za vyšší výnosy. Nedostatky byly místy tak značné, že donutily mnoho místních komunit k reakci. Globální odbory PSI během posledních 15 let zmapovaly přes 1500 iniciativ na rekomunalizaci veřejných služeb – většinu v Evropě.

Zde se řada odborů, lokální politika a sociální hnutí zasazovaly za veřejné služby orientované na obecný prospěch: v Německu je komunalizace zásobování energiemi významnou součástí Energiewende, energetického přechodu. Ve Francii se podařilo díky aktivitě více než stovky iniciativ na poli dodávek vody výrazně snížit ceny a modernizovat infrastrukturu. Síť veřejných lékáren v Chile výrazně snížila náklady na léky. V městě Oslo přešel svoz odpadu po dvaceti letech neustálého zhoršování pracovních podmínek opět pod komunální správu, to samé platí pro 7000 čističů městských služeb v Soulu. A v USA zajišťují komunální zprostředkovatelé telekomunikačních služeb stabilní internetové připojení pro školy.

Na venkově i v aglomeracích, na maloměstě i v metropolích, od vody, energie a péče přes dopravu, bydlení, vzdělávání a zdravotnictví až po veřejné instituce pohřbívání, které nabízejí cenově dostupné alternativy v nejtěžších chvílích života; kontexty jsou velmi rozdílné, ale mnohé příklady ukazují, že i ve ztížených podmínkách lze vybudovat efektivní, transparentní a cenově dostupné veřejné služby s dobrými pracovními podmínkami a demokratickou participací, které vezmou v potaz i obě plíživé erozivní krize našich časů: extrémní sociální nerovnost a globální oteplování.

Zejména v (menších) městech je tato obnovená angažovanost často součástí většího biotopu obecně prospěšných společností, jako jsou pracovní, sociální a bytová družstva nebo neziskové společnosti. Neboť tu nakonec nejde v první řadě o konkrétní formu vlastnictví, ale o cíle projektu a otázku, jak mohou komunity a jejich občané a občanky opět získat větší kontrolu nad místními ekonomickými zdroji a veřejným životem. Tím, že si místní spolky přes rozličné veřejné a kooperativní formy vlastnictví zajistí demokratický přístup k základním ekonomickým procesům, stávají se tyto počátky protikladem „tržně-konformní demokracie“ [nechvalně proslavený popis německého politického systému ze strany kancléřky Merkelové, pozn. překl.].

Rekomunalizace není úplně chytlavý slogan, ale myšlenka za ním taková je. Už během pandemie stály po celém světě komunity v první linii, když šlo o to zažehnat zdravotní krizi a vrátit lidem důvěru a bezpečí. Pokud mají být podněty z boje s virem zachovány a pokud mají podpůrné programy projít nejen „reboostem“ ale také „rebuildem“, musejí být posíleny a podpořeny.

Jistoty uprostřed změn musejí být uskutečňovány v nejbližším lidském okolí – a to ve dvojím smyslu: Zaprvé skrz nové principy mobility, dostupné bydlení, přístup ke zdravotnictví a péči, čistou a decentralizovanou energetiku, bezpečné potraviny a ochranu krajiny – to vše se týká všednodenního lidského života a umožňuje jej důstojně prožít. A zadruhé skrz záruku možnosti podílet se a ovlivňovat, spoluutvářet, protože jen tak může být obnovena důvěra v politiku a společnost.

Tam, kde se lidé vnímají jako pouhé přívěšky tržního vývoje, jak jsme mohli vidět u mnoha privatizačních rozhodnutí posledních dekád, strádá i demokracie. U většiny příkladů rekomunalizace se tudíž nejedná o pouhou změnu vlastnických struktur, ale mnohem spíše o zvýšení místní participace a demokracie, stejně jako svolání lidí a iniciativ, které společně rozvinou své představy o tom, jak by mohla být města a společenství utvářena.

Co v mnohých zemích – krom silného přihlášení se k státně garantovaným principům sociálního státu – často chybí, je strategie, která by z mnohých průkopnických výkonů a iniciativ vytvořila i struktury, které by měly potenciál vyhnat kořistnický přístup z míst, kde by sociální a ekologická přidaná hodnota měla stát nad peněžním výnosem. K tomu je zapotřebí státní podpory, která by zlepšila podmínky pro místní společensky prospěšné ekonomiky tím, že by jim dala příslušné nástroje (kapitál, technologie, znalosti) k dotahování jejich plánů do konce nebo také ochranu, například odpovídajícím způsobem zpracovanými výběrovými řízeními nebo obchodními smlouvami.

Decentralizované ekonomiky také potřebují více rozhodovacích platforem pro komunity a instituce, které by iniciovaly integrované plánovací procesy a ekonomické okruhy mezi místními a regionálními iniciativami a klíčovými místními institucemi (samospráva, nemocnice, školy). To je dále podporováno rozličnými „malými veřejnostmi“, jako například městskými mítinky a občanskými porotami, které radí v otázkách veřejné dopravy, lokálních hospodářských strategií nebo v otázce, ve kterých oblastech je možno produkovat zisk (a ve kterých nikoliv), a navádějí tak magistráty nebo obecní zastupitelstva ke správným rozhodnutím.

To vše stojí peníze a vyžaduje lepší vybavení komunit, než bylo doposud ve většině obcí obvyklé. Změní pandemie náš ekonomický a společenský narativ, pohled na svět, který dnes máme? To nevíme. Co už ale nyní můžeme říct s jistotou, je, že ekonomiky musely být už podruhé během silné dekády zachraňovány z veřejných peněz.

Množství mobilizovaných peněz může být tak velké, že zabetonuje nyní vzniklé struktury na celé roky. Nebo uvede do pohybu změnu. A ta musí začít tam, kde se obojí ukázalo jako proveditelné – perspektiva k jinému, na společenské blaho orientovanému hospodářství, a konkrétní zlepšení životních jistot. Totiž právě na místní úrovni.

Text v německém originálu vyšel na portálu Internationale Politik und Gesellschaft. Za podpory Friedrich-Ebert-Stiftung, zastoupení v České republice, přeložili Adam Bartoš a Max Hutar.