Pavel P. Kopecký

Orbán a ti druzí

Bývalý český poslanec, předseda Sněmovny, vlády i prezident – a nyní alespoň hlava institutu pro výzkum sebe sama – ano, toť Václav Klaus senior. Muž, který má pocit, že bez jeho kategorických názorů na vše by se planeta vychýlila z oběžné dráhy a civilizace sesypala jako domeček z karet. Jeho pohledy na veškerenstvo jsou často, diplomaticky řečeno, výstřední, nicméně vzhledem k jejich skoro astronomickému počtu se nemožno divit, že se i mezi nimi dají najít náhledy smysluplné. K naposledy zmíněným se řadí jeho výrok, že mimořádná bezpečnostní situace letošního roku přinese dalekosáhlé přesahy. Že povede k utužování poměrů, stejně jako k omezování svobody jednotlivce. Klausovo varování není přirozeně nic světoborného, tendence vyplývá z přirozenosti veřejného dění. Například který kovaný politik by netoužil užít krize ku vlastnímu prospěchu? Ostatně kdo jiný než stěžejní architekt temných 90. let by to měl vědět?

Leč nechme Václava Klause spát. Daleko naléhavěji než on se totiž zpřítomňují jeho následovníci. Obvykle podstatně moderněji uvažující plánovači budoucnosti. Protagonisté nových vizí, budu-li citovat dystopického klasika, „krásného nového světa“. Tomu má dominovat další rozmach elektronizace společnosti, nová vlna faktického separování lidí pomocí moderních komunikačních prostředků, ale hlavně cílený dohled na obyčejné smrtelníky. Třeba pomocí ozbrojených pouličních robotů, kteří byli teď, při koronaviru, úspěšně nasazeni například v postrevolučním Tunisku. Či prostřednictvím všudypřítomného kamerového dohledu a bodování, jež ostentativně propaguje Čínská lidová republika. Mistrná nyní v reklamě na sebe sama – v úloze světového lídra (při řešení „americké pandemie“)!

Co je však aktuálnější. K dynamické asijské diktatuře potajmu, nebo nepokrytě vzhlížejí i mnozí z údajně kovaných demokratů. K jejich středoevropské odrůdě náleží především moderní „uherský magnát“ Viktor Orbán. Čtyřnásobný premiér s někdejším nátěrem progresivního liberálního demokrata, jenž si zejména v posledních letech hodně napřímil cestu k osobní moci. Naposledy posílenou dočasnou suspendací parlamentu a přímým vladařením skrze pyramidovou strukturu. Chcete-li, tak firemním řízením.

Maďarský zákonodárný sbor, kde jeho partaj drží ústavní většinu, nemá vážně dvakrát zapotřebí. K čemu žvanírna, kde má (již tak chatrná) opozice zbytečné velké demokratické fórum k odmítavé „exhibici“? Panování prostřednictvím dekretů nebo za pomoci armády šlo snadno a rychle, zatímco členové Orbánova kabinetu vykládali – v rámci argumentace kruhem – o možnosti parlamentu zarazit převratné pořádky. Zahrnující mimochodem i široce formulovaná opatření proti mediálnímu šíření fake news neboli dezinformacím...

Ne, bylo by až příliš laciné, což se žel stalo módou, hovořit o comebacku maďarského fašismu. Není dobrý nápad vidět hned v někdejším stipendistovi Sorosova fondu převtělení Mikuláše Hortyho. „Habsburským regentem 2.0“ nejspíše není. Ale jedno by jistě přehlédnuto být nemělo. Mimořádně využitý výjimečný stav, na jehož kritiku budapešťský premiér nedůtklivě (i očekávatelně) reagoval především útoky, že mu nepřátele vlasti brání bojovat s nákazou, má svého vydatného předchůdce. Letošní zneužití krizového vývoje organicky navázalo na kromobyčejná opatření, jež předákům Fideszu umožnila zejména předchozí krize uprchlická...

Svou pozornost si bezesporu zaslouží i míra demagogie zahraničních sympatizantů Viktora Orbána. Neváhají ostatní okřikovat, že když neznají maďarsky, nemají co obviňovat právníka se zkušeností z Oxfordu z autoritářství. Nadto také vylézají s „argumentem“, že omezení svobod a demokratických procesů proběhlo přece zákonným způsobem. Asi jim nesejde na tom, že takový myšlenkový pochod evokuje legalismus německých nacionálních socialistů, kteří ve třicátých letech minulého století zdůvodňovali nastolení jedné z nejhroznějších diktatur lidských dějin.

Oligarchické řízení státu jakožto holdingu má pravděpodobně velikou budoucnost. A to i v Evropě, kde se postupně zdiskreditovala nejen řada tradičních politických proudů, ale i významné nadnárodní struktury. Jejich do očí bijící bezzubost a vypočítavé opatrnictví nechávají ring volný! Nejen Orbánovi.

Pavel P. Kopecký

Obsah Listů 3/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel P. Kopecký

Orbán a ti druzí

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu