Martin Burian

Aktuality a zcela odlišná výročí

Z Rakouska

Hlavním tématem rakouských sdělovacích prostředků je i nadále pandemie způsobená novým virem a její důsledky. Situace se od stavu v České republice dle statických údajů příliš neliší. Jeden výrazný rozdíl je však viditelný na první pohled. Rakouští televizní komentátoři ani politici nenosí při svých projevech na veřejnosti roušky. Během tiskových konferencí jsou politici odděleni od novinářského publika stěnami z plexiskla. Roušky disciplinovaně odkládají až za řečnickým pultem. Současně s probíhajícím procesem uvolňování striktních předpisů začíná být vládní opozici více slyšet. Nicméně v mnoha případech by se hodil příměr: „Po bitvě je každý generál.“

Nouzový stav překvapil a znejistěl, snad až na několik nezlomných, chcete-li nevyléčitelných optimistů, pravděpodobně každého. Vyumělkovaný, do každého detailu s pomocí mnoha poradců a kadeřníka vycizelovaný styl současného kancléře Sebastiana Kurze mi příliš sympatický není. Musím však, poněkud proti své vůli, ocenit způsob, jakým vláda veřejnosti prezentovala omezující epidemiologická opatření. Častá varování – dle pozdějších komentářů některých kritiků se jednalo o neúměrné strašení – vyvažovali klidným a věcným tónem, opatrnou dávkou optimismu a posléze i chválou obyvatelstva za to, jak ukázněně se chová. Nad uzavřením parků a zahrad jsem ale i já kroutil laicky hlavou. Dle mého názoru chybné opatření postihlo nejvíce obyvatele velkých měst. My, kdo máme pod nosem zahradu a les za humny, jsme na tom byli neskonale lépe.

Socialisté, nejsilnější opoziční strana, se potýkají s vleklou vnitrostranickou krizí. Hledání společné linie a personální debaty v jejím vedení potenciální voliče odrazují. Současná šéfová strany Pamela Rendi-Wagnerová, původním povoláním lékařka, se rozhodla čelit patové situaci vypsáním vnitrostranického referenda. Zúčastnilo se ho více než čtyřicet procent straníků, což je v historii Sociálně demokratické strany (SPÖ) účast rekordní. Více než sedmdesát procent hlasujících vyslovilo předsedkyni důvěru. Prozatím je krize zažehnaná. Zda předsedkyně získá také trvalou podporu svých stranických kolegů-funkcionářů, ukáže teprve budoucnost.

Svobodní (FPÖ), druhá nejsilnější opoziční strana, vykazují obvyklou „flexibilitu“. V počátcích pandemie vyžadoval její „vicevůdce“ Herbert Kickl mnohem tvrdší a přísnější opatření, než stanovila vláda. Mimo jiné požadoval faktické uzavření rakouských hranic, včetně posílení armády a antiimigračních opatření. Posléze však dochází ke změně strategie. V půli května odpověděl Kickl na otázku týdeníku Profil, zda Svobodní, kteří tvrdí, že nový virus není o nic nebezpečnější než chřipka, nejsou popírači koronaviru, doslova takto: „To není otázka z výzkumu veřejného mínění a já nejsem žádný virolog. Věřím ale, že jsme spíše v blízkosti chřipky nežli u apokalyptických scénářů, které kancléř předpovídal. Tedy že koronavirus je téměř tak smrtící jako ebola a stejně nakažlivý jako chřipka.“

V období protipandemických opatření včetně povinného nošení ochranné roušky došlo v Rakousku k paradoxní situaci, která by se hodila do rubriky Kouzlo nechtěného. Prvního října 2017 vstoupil v platnost zákon, který zakazuje zahalování obličeje na veřejnosti. Důsledkem tohoto nařízení je i možnost kriminalizovat nošení burky a maskování se během demonstrací. Zanedlouho po zavedení tohoto zákona došlo k několika kuriózním případům. Například na ženu, vracející se na kole domů, která si obličej chránila šátkem, přišlo udání na vídeňskou policii. Oficiální stanovisko znělo: Zahalit si obličej je povoleno až při teplotách pod nulou. Pokud si někdo v zimních měsících zateplí čelisti šálou, musí při policejní kontrole předložit písemné potvrzení od zubního lékaře, že jeho zuby jsou přecitlivělé na mráz.

***

Rakousko si v květnu připomnělo dvě zcela rozličná výročí. Před rokem zveřejnila německá média, konkrétně magazín Spiegel a deník Süddeutsche Zeitung, skandální videozáznam natočený skrytými kamerami v prázdninové vile na španělském ostrově Ibiza. Tehdejší šéf Svobodných Heinz-Christian Strache, budoucí krátkodobý vicekancléř, si – dle svého tvrzení v podnapilém stavu – domlouval značně úzkou spolupráci s údajnou ruskou milionářkou. O rok později tvrdí, že opilý nebyl, údajně byl vlákán do pasti a do nápojů byly přimíchané drogy. Kompromitující video, ukazující jeho vstřícnost ke korupci, ho stálo veškeré funkce a o něco později po jistém váhání i členství ve straně. Nicméně odložený politik prokázal značnou odolnost vůči vnějším vlivům, aneb hezky česky řečeno: Heinz-Christian Strache „je splachovací“. Dotyčný kandiduje ve vídeňských komunálních volbách. Po něm pojmenované seskupení má dle prognóz šanci získat pět procent voličských hlasů. Novodobé aktivity tohoto politika neunikly pozornosti německých sdělovacích prostředků, které tvrdí, že podobné politické zmrtvýchvstání by v Německu nebylo myslitelné.

Druhé, doslova státotvorné výročí si Rakušané připomínají rádi. Patnáctého května před šedesáti pěti roky pronesl tehdejší ministr zahraničí Leopold Fiegl památnou větu: „Rakousko je svobodné.“ Po mnoha letech vyjednávání, teprve až po smrti Stalina a po nástupu Einsenhowera do funkce prezidenta USA, bylo možné dosáhnout dohody. Spojenci byli ochotni podepsat státní smlouvu, která, i když s jistými omezeními, zaručila samostatnost Rakouska.

Životopis Leopolda Fiegla by mohl sloužit jako skvělá předloha ke scénáři dramatického filmu. Narodil se v roce 1902 v Dolním Rakousku v rodině zemědělce. Když mu bylo dvanáct let, zemřel jeho otec. Devět sourozenců zůstalo pouze s matkou. Přes veškeré potíže vystudoval Fiegl vysokou zemědělskou školu ve Vídni. Posléze pracoval v předválečném Rakousku jako vysoký úředník ve státní správě. Po připojení Rakouska k takzvané Německé říši byl jakožto prominentní státní funkcionář v roce 1938 zatčen a internován v koncentračním táboře Dachau. Jelikož v rozhovoru použil tehdy zakázané slovo Rakousko, byl odsouzen k dvaceti pěti ranám bičem před shromážděnými vězni a dozorci. Posléze byl donucen strávit šest měsíců se dvěma porcemi chleba a vody týdně v temné cele. Po pěti letech byl podmínečně propuštěn. Jelikož se pokoušel ilegálně politicky pracovat – organizoval obnovení svazu zemědělců –, byl znovu zatčen a dopraven do koncentračního tábora v Mauthausenu.

Na počátku roku 1945 byl přesunut do Vídně a posléze odsouzen Lidovým soudem za vlastizradu. Několik měsíců strávil v cele smrti. Před výkonem trestu ho zachránil pád nacistického režimu. Ještě před odchodem z vídeňské věznice obešel budoucí rakouský kancléř všechny cely; své spoluvězně uklidňoval a zabránil tak živelnému potrestání bývalých bachařů.

Martin Burian

Obsah Listů 3/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Martin Burian

Aktuality a zcela odlišná výročí

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu