Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
O problematice nestabilních kulturních lesů, přetrvávajících nevhodných formách lesního hospodaření a problematické budoucnosti našich lesů jsem již psal na stránkách Listů několikrát (např. č. 1/2017, 3/2018 atd.). To, co vidím kolem sebe, mne však nutí se k tématu znovu vrátit. Mírná zima (téměř bez sněhu) a teplý a suchý začátek jara vytvořily pro gradaci kůrovce (lýkožrouta smrkového a některých dalších druhů) ideální podmínky, chladnější a vlhčí závěr května letošní nástup kalamity již jen zpomalí.
Podle lesnických příruček by první generace lýkožrouta měla vylétnout na přelomu dubna a května (ve středních polohách, v horách později), já však svého prvního „brouka“ viděl poblíž Letovic 18. 4. O něco později byli kůrovci v oněch středních polohách již v podstatě všude. Když jsem si sedl na nedávno vykácenou paseku zcela bez stromů, která by teoreticky měla být kůrovců prostá, měl jsem za chvíli svůj zelený batoh plný brouků. Sedali na něj v domnění, že konečně najdou strom k obživě. Tato zkušenost potvrzuje informaci, publikovanou v Lesnické práci (Jan Liška a kolektiv: Zimování lýkožrouta smrkového v půdním prostředí, č. 11/2019), totiž že harvestorová technologie, kdy při strojovém odvětvování stromů dochází k masivnímu opadávání kůry, napomáhá šíření lýkožrouta. Na obranu lesníků je třeba říci, že jinou možnost, než pracovat aspoň v plošším terénu s harvestory, nemají. V lesích se totiž zásadně nedostává pracovní síly, neboť domácích lidí, kteří jsou ochotní dřít za žebrácké mzdy (v lesnickém sektoru jedny z nejnižších), není mnoho a zahraniční pracovníci vše nespasí (protivirová karanténa navíc mnohým znemožnila příjezd).
V úvodníku únorové (č. 2/2020) Lesnické práce Milan Hron, předseda spolku snažícího se o citlivější hospodaření Pro Silva Bohemica konstatoval, že stát není schopen účinně řešit problémy ani na svém vlastním majetku. Bohužel má do značné míry pravdu, i když ne vše lze svádět na stát, jak se snaží někteří soukromí majitelé lesů. Ve stejném čísle časopisu generální ředitel státních Lesů České republiky mluvil o nově přijaté podnikové Strategii rozvoje Lesů ČR 2019–2024, platící od 30. 7. 2019. Po téměř celé vymezené období (až do r. 2023) očekává záporný hospodářský výsledek, k největší ztrátě by pak mělo dojít hned letos (odhaduje ji na 1,8 miliardy Kč). Jedním dechem dodává, jak státní lesy šetří, třeba že královéhradecké ředitelství má momentálně 222 zaměstnanců, jejich počet prý poklesl o čtyřicet. Docela mne to baví a shledávám ve státním lesním hospodářství podobný problém, jaký jsem před časem naznačil ve státní ochraně přírody – přebujelé ředitelství a nedostatek lidí v regionech, kde se pracuje v terénu (Listy, č. 2/2017). Více než 200 zaměstnanců ředitelství mi stále připadá hodně, přitom z úsporných důvodů na přelomu roku zanikly některé regionální lesní správy.
Ing. Vojáček dále zdůrazňuje, že státní lesy netěží tzv. zelenou hmotu nebo kvalitnější sortimenty, které by se daly zpeněžit. A údajně hospodaří bez jakýchkoliv příspěvků státu, vynecháme-li dotace Programu rozvoje venkova a nějaké účelové finanční programy. Musím ovšem podotknout, že v podobných programech se točí docela velké peníze, např. na budování menších vodních nádrží, které se stalo velkou módou (nejen u státních lesů). Pravdou je, že nestátním vlastníkům rozpustilo ministerstvo zemědělství několik miliard korun, což jim má vyrovnat propad cen na trhu s dřívím. Oni sice křičí, že peníze dostali pozdě (za roky 2017 až 2018 až letos) a že je jich málo, na druhé straně, proč má stát dotovat soukromé podnikatele?
Samozřejmě, existence lesů je celospolečenským zájmem, navíc je u nás zákonem zaručen vstup veřejnosti do lesa, a to i do soukromého. Nemám nic proti tomu, aby stát přispíval na obnovu lesa a ochranu mladých porostů vůči zvěři (oplocenky). Obnova lesa by však měla směřovat ke smíšeným porostům s maximálním využitím přirozené obnovy. Zásadně nesouhlasím s pokračujícím vysazováním smrčků v řádcích a na místech, kde nemají šanci vůbec vyrůst. To vše je placeno z peněz tahaných z kapes daňových poplatníků. A to i těch, kteří jako zaměstnanci musí poctivě odvádět daně z platů blízkých svou výší minimální mzdě. Ptám se, proč si vlastníci lesů nevytvářeli finanční rezervy v časech, kdy na drancování lesních porostů zděděných po předcích vydělávali? Totéž platí i pro státní lesy, které pod politickým tlakem veškerou svoji rezervu, postupně střádanou od transformace lesního hospodářství po sametové revoluci, vyčerpaly r. 2015 (viz Listy č. 3/2018).
Současný stav lesů je katastrofou ekonomickou, nikoliv přírodní. Pro přírodu to naopak konečně otevírá šanci na obnovu pestřejších porostů. O takových lesích se u nás mluví minimálně od r. 1989. Něco se v tomto ohledu i udělalo, ale bylo toho příliš málo. Asi musela přijít léčba šokem.
Vraťme se však k rozhovoru s Ing. Vojáčkem. Podle něj se LČR snaží již několik let připravovat veřejnost na to, že les bude jiný. Na Bruntálsku byl před čtvrtstoletím založen pokusný porost, při návštěvě poslanců zemědělského výboru parlamentu se jim však neprostupná směs různých dřevin se zbytky tlejících kmenů vůbec nelíbila. Generální ředitel LČR v rozhovoru tvrdí, že státní lesy mění svoji strategii, protože jen blázen se nepoučí z chyb. Podle něj je skutečně jedinou cestou směs dřevin. Dnes jen velmi málo dřevin netrpí nějakým škůdcem. Cílem podle něj musí být ochrana lesních pozemků, aby na nich vždy něco zůstalo, než se zase obnoví něco jiného. Kladu si otázku, co podle něj (a dalších lesníků) má být to „něco“. Osobně si myslím, že to minimálně po určitou dobu nemusí být za každou cenu les. Již ekologická katastrofa v našich pohraničních horách (Krušné hory, Jizerské hory atd.) v 80. letech minulého století ukázala, že náhradní travnatá společenstva (vysoko v horách s dominancí třtiny chloupkaté) jsou překvapivě stabilní. Sledování vodního režimu takových ploch a měření vyplavování živin z půdy popírá lesnické dogma, že bez vzrostlých lesů se bude nadále zhoršovat již tak problematický vodní režim v krajině. Pokud půda není zcela holá, což je častý případ právě po mechanizované těžbě, k žádným dramatickým ani dlouhodobým změnám ve vodní bilanci nedochází a návrat k hydrologickým poměrům před zásahem se očekává do 10 až 15 let. Alespoň to tvrdí Filip Oulehle z České geologické služby v článku Koloběh vody a živin v lesích (Lesnická práce, č. 8/2019). Podíl evapotranspirace (výparu z povrchu půdy a vegetace) na celkových srážkách je překvapivě globálně stabilní a tvoří 60 až 70 % celkových srážek. Bez ohledu na to, zda se jedná o les, louku či jiný ekosystém. Rozpadu lesních porostů bych se proto až tak zásadně nebál, pokud tedy nebudou odumírající a mrtvé stromy následně naráz odstraněny na velkých plochách.
Ano, byli bychom sice rádi, kdyby nám leckde zůstal les, rozhodně se však nemusíme snažit dosáhnout toho za každou cenu. Naopak, rozpad lesních porostů a přirozené zarůstání ploch po kalamitě nám dávají naději. Vytvářejí totiž prostor, kam by se mohla alespoň částečně vracet skutečná příroda. Chemií krmené lány pšenice, řepky a kukuřice totiž už přírodou nejsou. Proto také Milan Hron z Pro Silva Bohemica říká, že dočasné (a v menší míře i trvalé) ponechání mrtvého dříví v porostech je momentálně „velmi lesnické“. Jenže pan ředitel Vojáček z LČR, které v současnosti obhospodařují 45 % lesů v zemi, chce opak.
Nejsem přítelem ponechávání souší v lese, ať už z důvodů bezpečnosti, ale i z důvodu pěstování nového lesa, kdy si myslím, že ponechávání souší je trochu přeceňovaná záležitost. Naopak z hlediska výchovy lesa je to záležitost velmi nebezpečná, protože přece nelze chtít po zaměstnancích, aby se v takových porostech pohybovali. V oblastech, kde bychom souše nechali plošně stát, bychom asi museli rezignovat na nějaké cílené zásahy… A to jsou LČR držitelem certifikátu dlouhodobě udržitelného pěstování lesů, jehož zásady jim ponechávání stojícího i ležícího odumřelého dřeva v porostech přímo ukládají.
Při vší úctě k nelehkému údělu pana ředitele považuji jeho tvrzení za velmi nešťastné. O kus dál se dokonce vymezuje vůči snaze ochrany přírody o „předržování“ porostů, které je zdrojem různých problémů. Chápu, že smrkové kůrovcové souše během několika let samovolně padají díky narušení dřeva houbami (v horských podmínkách Šumavy to trvá 3 až 5 let). Nejdříve opadají větve nižších řádů, potom vrchol a následně se ulomí ve výšce čtyř až osmi metrů většina kmene. Přibližně do deseti let se rozpadnou všechny stromy, říká Jan Kozel z NP Šumava, proto z rizikových míst kolem cest odstraňují stromy do tří let (rozhovor v Lesnické práci, č. 11/2019). Přesto mi pěstování lesů s vysokým podílem smrku, které budeme kácet ve 40 letech, přijde zrůdné.
Mám za to, že v odlehlejších částech lesů, zejména na prudkých svazích, kam stejně nikdo nechodí, by bylo možné ponechat porosty samovolnému rozpadu. Jejich těžba je nebezpečná a ekonomicky velmi ztrátová. Proč tedy podobné plochy neoznačit cedulkami s informací, že vstup je tam na vlastní nebezpečí a nedoporučuje se? Úplný zákaz vstupu veřejnosti do lesa je problematický, musejí ho vyhlašovat orgány státní správy, a to maximálně na několik měsíců. Soudy by pak podle mého názoru měly benevolentně přistupovat k případným úrazům těch, kteří takové doporučení poruší. Jenže pro většinu lesníků je možnost, že nad určitou částí lesa ztratí kontrolu, naprosto nepřijatelná. Navíc by se tam stahovala zvěř, které by se pak nešlo dostat na kobylku a lovit ji. A že by regulaci stavů spárkaté zvěře převzali rysové a vlci? Ani náhodou!
Mnozí lesníci z praxe, pokud ještě nejsou zcela utlučeni byrokracií a sháněním peněz na provoz, vnímají svěřený les mnohem citlivěji, než je vidět z ministerských a ředitelských kanceláří. Nedávno jsem měl možnost projít revírem Macocha v Moravském krasu s tamějším revírníkem. Byl jsem nesmírně potěšen jeho přístupem k lesu, přirozené obnově i těžbě. Pravda, na vápencovém podloží je buk ve výhodě a sledovat jeho pronikání do odcházejících smrkových monokultur, které zde vznikly v 19. století jako důsledek odlesnění vlivem rozvoje železářství na Blanensku, je radost. Leckde to není tak jednoduché. Vždy se však vyplatí vycházet v přírodě vstříc, ne se stavět proti ní.
Není to dlouho, co jsem vyslechl rozhovor odborného lesního hospodáře, přiděleného jako kvalifikovaný dozor vlastníkům drobných soukromých lesů. Šlo o zkušeného zaměstnance LČR, odbornou správu drobných lesů zajišťuje stát (a hradí ji z veřejných prostředků). Když jim nařídil, aby při těžbě šetřili veškeré přirozené zmlazení, včetně břízy s tím, že by jinak nemuseli vůbec zalesnění zvládnout, vysekl jsem mu poklonu. Jiří Anderle, revírník LČR z Mladoboleslavska, zase napsal článek s názvem Chceme-li zdravý les, nechme mu, co mu patří (Lesnická práce, č. 2/2020). Píše v něm: Lesníci, uvažujte, utrácíte peníze za nic a poškozujete les jen pro naplnění nějakého předpisu možná z dob, kdy ochrana přírody byla sprosté slovo. Někde dosáhl fenomén likvidace jakýchkoliv suchých stromů absurdních rozměrů. Dodává, že u stromů je to přesně naopak než u živočichů, čím starší, tím cennější. Tam, kde zůstanou padlé kmeny obrostlé mechem a houbami, sice bude těžké chodit, ale krásné být a kochat se.
Připomíná, že třeba v některých částech Německa nechávají lesníci v porostech stát staré duby, protože chápou, že přínos rozpadajícího se dubu pro biotop lesa je větší než malá díra v novém porostu.
Přiznávám, že i mně je z mrtvých lesů smutno. Jako přírodovědec však na takových místech zároveň tuším život. Je to věčný koloběh. Jedni musejí zemřít, aby další mohli žít. I většina lesníků uznává, že les nezmizí. Nějaký les po čase zase vznikne, ale bude jiný, než jsme zvyklí. Rozvolněné lesy s mrtvými kmeny, kterými prorůstá bujné mlází, jsou možná naší poslední nadějí. Že ještě někde ve zbytcích starých smíšených lesů přežívají houby, hmyz a další organismy, které získají nový životní prostor. Snad ještě jejich populace nejsou úplně zdecimované, snad ještě dokážou kolonizovat okolí. Pokud bude hmyz, budou ptáci, kteří v dutinách mrtvých stromů budou nacházet hnízdní příležitosti. Když budou menší práci, vrátí se dravci, jak dokazuje úspěšný návrat sokolů na Broumovsko či do Moravského krasu. Bude-li prostor pro přírodu, bude prostor i pro nás.
Alternativou je mrtvá krajina, bez vody, bez života. Vídám taková místa v lesích. Harvestor vykácí stromy, frézy odstraní pařezy a zbytky dřevní hmoty se doslova sešrotují. Tak vypadá poušť. Něco podobného dokážu pochopit v případě malého izolovaného kůrovcového ohniska, aby se zabránilo vzniku kalamity. Jenže teď je už kalamita všude, podobné akce postrádají smyslu. Tyto plochy jsou naopak zdrojem masového jarního rojení kůrovce (J. Liška). Ještě snad máme na výběr – buď se v lesnictví, zemědělství, urbanistice i jinde pokusit o nějakou koexistenci s přírodou, nebo jen trpně čekat, až se nás planeta Země zbaví. O tom, že to dokáže, aby uvolnila prostor jiným, nemůže být pochyb. Zlatých cihel se nenajíme ani nenapijeme. Papírků zvaných peníze taky ne, ledaže bychom se stali termity.
Hynek Skořepa (1975) je geograf, pracoval v ochraně přírody, momentálně je přírodovědcem Muzea regionu Boskovicka.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
