Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Znepokojující informace

Digitalizace je proces, jehož prostřednictvím se hmotné statky převádějí na informace. Můžeme to brát třeba jako pokus o formulaci encyklopedické definice jevu, který je předmětem žité reality, aplikovaných inovací i vědeckého bádání zároveň. Vůbec nejde o projekty typu „chytrých karantén“, ty jen umožňují nasvítit část soudobé reality, která jinak zůstává pozoruhodně mimo veřejnou debatu. Máloco se přitom v posledních třech dekádách odehrává tak univerzálně, detailně a plošně zároveň, jako právě digitalizace. Jistým úskalím je, že neexistuje všeobecně přijímaná shoda na tom, co to vlastně je.

Jaký je nejpodstatnější rozdíl mezi autorem článku ve stejných novinách před padesáti lety a dnes? Jistě může být v námětu, ve volbě jazyka, v politické realitě okolo, ve jméně i rodu. Největší rozdíl ale představuje suma informací, která je o obou známa. Zatímco v prvním případě sem spadá obsah a podoba článku a obecné lidské charakteristiky autora, v případě druhém je toho mnohem víc: z jakých zdrojů čerpal informace, kde přesně článek píše a odkud ho redakci posílá, kolik kroků ušel v den, kdy text začal psát, a kolik to odpoledne, kdy ho dokončoval. U jaké banky má účet, kam mu chodí peníze, jaké je jeho číslo kreditní karty, jestli spíš utrácí za pivo, nebo nakupuje knihy.

Jistě, v obecné rovině bylo v zásadě totéž „známo“ i před těmi padesáti lety. Jenže o tom, že si pán dá pivečko a panáka rumu, věděl hospodský ve štamgastském podniku, zatímco o tom, že je autor lenivý a rád si po obědě zdřímne, věděla autorova manželka. Průnik informací byl možný v zásadě slovně a pozorováním, tedy lidskou činností náchylnou k chybám a nedorozuměním. A přesný počet kroků tehdy neřešil nikdo.

Každý z nás je digitální uhlí

Zatímco dnes takové informace dobrovolně poskytujeme (vývojářům našich operačních systémů, vyhledávačům, sociálním sítím, bankám, online mapám, a až teprve potom chytrým karanténám), někdy dokonce nemáme na vybranou, anebo si toho v zásadě nejsme vědomi. Nejde o strašení „velkým bratrem“, sauronovým okem, které si z nepřeberného matrixu naivně poskytnutých dat vybere svou příští oběť. Informace svou činností produkují miliardy lidí, takže by naopak bylo naivní si myslet, že má cenu soustředit pozornost na jednoho jediného člověka. Masivní vytváření, zaznamenávání, vyhodnocování a aplikace informací se děje právě v důsledku shora uvedené „slovníkové“ definice pojmu digitalizace. Digitální svět je na informacích závislý, potřebuje nové informace k růstu zrovna tak, jako ekonomiky potřebují peníze nebo uhelná energetika uhlí. Informace jsou „výrobním zdrojem“ digitalizace.

Potíž nastává, když máme dohlédnout, v jakém rozsahu tato masová produkce nových výrobních zdrojů ovlivňuje „analogové“ sféry života a jaké následky to může vyvolat. Pojďme si proto vypůjčit ještě jeden redakční příklad. Takové noviny: v analogovém čase byly s vypětím úsilí redaktorů a editorů naplněny obsahem, vysázeny a graficky upraveny, vytištěny pracovníky tiskárny a zaměstnanci novinové služby rozvezeny do trafik, na konci zakoupeny čtenáři. Důvodem složitého řetězce, který většině zúčastněných dával práci, byla samotná hmotná povaha papíru. Co se na něj jednou napsalo, zkrátka vyšlo, včetně chyb.

Digitalizace dělá z novin úplně jiný soubor informací. Ty mají podobu digitálního otisku, ať už v sazečském programu, kde noviny vznikají, v emailové komunikaci a wordovských aplikacích autorů a editorů, v informacích, které o sobě sdělují čtenáři při čtení nebo stahování online verze webu. Metadata o naší digitální činnosti produkují dnes cennější, vytěžitelnější informace/data, než to, co se v samotných novinách píše. To není konspirace, takhle funguje digitální komunikace.

Informace pro nás a o nás

Od vynálezu knihtisku máme tendenci dávat do souvislosti informace a vzdělávání. Informace jsme zvyklí společensky chápat tak, že jejich příjemci jsou lidské bytosti, lidské mozky. Od tohoto pojetí se odvíjí také naše představa svobody projevu nebo myšlenka právě univerzálního přístupu ke vzdělání. Také cenzura nebo propaganda historicky vycházela z představy, že cílovým příjemcem informace je člověk. Informaci bereme za základ mezilidské komunikace.

O to podivnější je, jak málo pozornosti věnujeme inflaci produkce informací neurčených pro lidi, ale pro fungování novodobého digitálního motoru. Když se veřejná debata dotkne digitalizace, zpravidla se téma stočí k všudypřítomnému používání mobilů, případně k inovacím, čestnou výjimku až dosud představovaly pouze odbory, které varovaly před možnou ztrátou pracovních míst. Čerstvou novinkou na poli digitálních debat je v tomto světle odpor proti výstavbě 5G sítí, který se rozvinul do bohatého příběhu ve slezském Jeseníku.

Je to asi poprvé, kdy v souvislosti s digitalizací v českém veřejném prostoru zaznívá „lidová“ obava z toho, co vlastně v těch novodobých sítích obíhá. Je to samozřejmě značně bizarní spor. Odpůrci 5G sítí v Jeseníku mají neprůstřelný argument: nikdo nedokáže s určitostí říct, jestli sítě nové generace nemají negativní vliv na lidské zdraví. Hle, past lidského poznání: dokud nejsou 5G sítě zavedené do praxe, empiricky nemůže jejich dopady nikdo popsat. Ale na základě dosavadního vědecko-technického vědění se šance, že by 5G sítě způsobovaly rakovinu mozku, zdá asi tak pravděpodobná, jako že nám při dlouhodobém používání mikrovlnky nebo mobilního telefonu proděraví nádor lebku až do očních důlků.

Obavy z neznámých technologií se ovšem dají pochopit. Jsou a budou tím větší, čím nesrozumitelnější a odlidštěnější je celý „nový“ proces tvorby a obíhání informací. Odtrhávání informací od lidského chápání je přímo podstatou digitalizace, ta vede ze své definice k inflaci informací nového druhu, nevstřebatelných lidským mozkem, ale velmi efektivních pro automatické zpracování. Kdybychom se podívali na úhrnný stav informací obíhajících po světě, zjistíme, že kvantitativně je zdaleka nejvíc informací typu „data“. Tedy těch, k jejichž zpracování je třeba stroj a lidský mozek nestačí.

Data se používají k vyhodnocování a modelování nákupního a spotřebitelského chování, mobility, výroby a spotřeby energie. Informace, které slouží k argumentaci, vzdělání nebo sebevyjádření, budou v menšině už jen proto, že při jejich vytváření dnes produkujeme mnohem větší množství těch „strojových“ dat. A je jen otázka času, kdy se tato informační nerovnováha dostane do kolize s naším pojetím svobody, vzdělání nebo veřejného prostoru.

Jak zbavit Bibli pekla

Zatímco u informací-argumentů byl lidský mozek pánem nad jejich vyhodnocením, dnes je z vyhodnocení vynechán a produkci informací obstarávají mnohem víc naše bezmyšlenkovité činnosti, jako je pročítání online obsahu, smskování s kolegy nebo i chůze s chytrým telefonem v kapse. Fascinující je, jak snadno a nekriticky k takové změně došlo. Jako bychom stále nemohli uvěřit, že se to doopravdy děje – ty krabičky a webové stránky přece nemohou být tak mocné… A ony taky nejsou. Zato změna produkčního modelu, nalezení nového, zdánlivě nekonečného výrobního zdroje, to už snad potenciál zahýbat světem má, ne?

Pokud má v něčem opodstatnění představa, kterou si rádi vypůjčují radikálové ze všech okrajů politických spekter, včetně šiřitelů nejrůznějších fake news, a sice že „obyčejný člověk“ byl zbaven možnosti ovlivnit dění kolem sebe, pak právě v tom, že jsme jako společnost vcelku naivně zbavili informace statusu výlučného stavebního kamene veřejné debaty, jejíž výsledek má všeobecně rozeznanou váhu. Ve světě, kde nezáleží na tom, co říkáme, ale kdy a do jaké diskuse na Facebooku to napíšeme a jaká je pravděpodobnost, že si předtím nebo potom něco koupíme, jsou veškeré pokusy o „veřejnou debatu“ degradované na pouhé „užitečné“ žvanění.

Pokusy zakázat digitální technologie, odmyslet je nebo rozbíjet jejich vysílače ovšem nemohou skončit jinak než jako pokusy smazat z Bible peklo. Mohlo by se tedy spíše začít tou slovníkovou definicí. Třeba by pomohla dalším starostům, kteří se teď nervózně drbou za uchem, co se asi stane, až se u nich v obci zjistí, že mají za kopcem moderní vysílač. Ale rozhodně by pomohla lidem, ať už pochopit, že jejich obavy mohou mít reálný základ, nebo se prakticky zapojit do pozitivní formulace toho, k čemu má digitalizace být, a kam už zajít nesmí.

Je něco špatného na tom postulovat jako politický požadavek, že nové technologie nesmí škodit lidskému zdraví, psychickému ani fyzickému? Ať je to součástí všeobecně přijímané definice, k čemu má digitalizace být a co obnáší. Ale univerzální a celosvětové, ne žádné domácí sborníkaření!

Bylo by zajímavé sledovat, zda by se na její shora uvedené jednoduché podobě shodli vývojáři Facebooku, právníci, vědci a výzkumníci, politici a novináři, majitelé 3D tiskáren nebo dělníci ve fabrice napříč světovými kontinenty. Možná by nám otázka po tom, co to vlastně digitalizace je, pomohla odhalit a pochopit, co to v důsledku být nemá a zda by doopravdy měla mít někde nějaké limity, podobně jako experimentální výzkum na lidech nebo zmíněná těžba uhlí.

Heda Čepelová (1988) je socioložka a příležitostná publicistka, působí v Masarykově demokratické akademii.

Miroslav Jašurek (1983) je politolog a analytik, člen představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 3/2020
Archiv Listů
Autoři Listů

Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Znepokojující informace

Každý z nás je digitální uhlí

Informace pro nás a o nás

Jak zbavit Bibli pekla

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu